Jeden z předních organizátorů liturgických změn v brněnské diecézi a naší zemi Ladislav Simajchl v rozhovorech s Pavlem Vrbatským v knize „Vzpomínky 2002“ v kapitole koncil o liturgii říká: „Neustále jsme trpěli spěchem“. Toto krátké a jasné svědectví je samo o sobě důvodem k zděšení. II. Vatikánský koncil totiž v konstituci o liturgii nevybízí ke spěchu, ale důkladné rozvaze v čl. 23: „Aby se zachovala zdravá tradice a přesto se otevřela cesta k oprávněnému pokroku, má každé úpravě liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního.“

O překotnosti liturgických změn mi vyprávěl Josef Hinterhölzer, mimo jiné tajně svěcený biskup. V kněžském domově na Moravci má čas svojí zdravou myslí věci promýšlet. Zemřel v roce 2013 ve věku 98 roků. Při jedné návštěvě ukázal na katechismus a řekl: “Toto všechno jsem měl lidem říci a nebylo to tak. Tady si alespoň mohu uvědomit potřebu prosit o Boží milosrdenství a připravit se na Boží soud.“ Uvědomoval si, že málo budoval v srdcích lidí Boží království a přespříliš si všímal vnějších věcí. Proto řekl: „My (kněží mé generace) jsme toho mnoho pokazili.“
O liturgické reformě řekl: „Bylo to, jak socialistické závazky v zemědělství. Některé družstvo ohlásilo, že zvedne dojivost krav a ostatní se přidávali, nikdo nechtěl být poslední. Podobně se pan děkan ptal při setkání kněží, jak probíhá liturgická reforma a nikdo nechtěl být pozadu. Kněží hlásili: já už mám první etapu a já začínám druhou…“ Sám dodal: „Jsem rád, že jsem kostel v Jamném moc nepředělal. Kdyby to chtěl někdo vracet zpátky nedalo by mu to moc práce“.
Čtenáři těchto slov se mohou rozpomenout nebo přeptat, jak to bylo v místech, kde žijí a najdou tam předpokládám něco čím se chlubit nelze. Tvrdit, že je to dílo Ducha Svatého je urážka pravdy, krásy a dobra.
Církevní tajemník nedovolil učit náboženství v některých ročnících, duchovní cvičení pro laiky, průvod Božího těla apod. a přesto dovoloval liturgické úpravy, dokonce na ně dal i slušné peníze. Proč komunisté neměli strach z liturgických úprav, ale dokonce je podporovali? Co od toho čekali? Na rozdíl od kněží a jiných nepravých odborníků škodu a znejistění ve věcech víry, nikoli nové jaro Církve. Např. stejná socha po liturgické úpravě skončila ve farním skladišti (depositáři) a v sousední farnosti zůstala, a tak vzniká otázka: „Proč v jedné farnosti dělali koncil tak, že stejnou sochu z kostela odstraní a v sousední farnosti ji ponechají?“ A to je asi to, co si uvědomovali komunisté: Necháme je předělat kostely uvnitř a toto různorodé předělání přinese zmatek v myslích lidí. Na Západě tyto úpravy proběhly i bez svolení komunistů, ale s podobným výsledkem. V Holandsku, kde se věci měnili nejdivočeji, jsou dnes z kostelů i obchodní domy anebo i bordely. Pán Ježíš říká: „Poznáte je po ovoci.“

V roce 2014 byly zveřejněny vzpomínky o. Louise Bouyera, jednoho z největších znalců liturgie v době koncilu a zároveň člena komise, které bylo zpracování pokoncilní liturgie svěřeno. Vystupuje z nich velmi negativní obraz sekretáře této komise, arcibiskupa Annibala Bugniniho. O. Bouyer ho obviňuje z nepodloženého odkazování k papežově autoritě. Snažil prosadit určité věci, které vzbuzovaly v ostatních členech komise téměř jednomyslný odpor, s tvrzením: „Papež to chce“. Francouzský teolog vzpomíná, že při jedné návštěvě u Pavla VI. probírali jednu z takových liturgických inovací a papež se ptal, proč komise zvolila právě takové a ne jiné řešení. O. Bugnini nás ujišťoval, že Papež to tak chce. „Jak je to možné – podivil se Pavel VI. – mně řekl, že jste v této věci byli jednomyslní“ (L. Bouyer, Mémoires, Paris 2014, s. 197-204).

Bohoslužebná roucha, které měl dříve kněz při bohoslužbě, po stránce umu a práce, konané většinou řeholními sestrami s modlitbou, vysoko převyšují současné liturgické oděvy, které ušije téměř každý, kdo šije na šicím stroji a chybí při této práci i modlitba.
Úpravy kostelů po II. Vatikánském koncilu často ve větší či menší míře mění katolický kostel směrem k protestantismu. Protestanté zavedli místo oltářů stoly, odstraňovaly obrazy a sochy, přijímání Eucharistie vkleče nahradili způsobem ve stoje a na ruku, při chybějícím svátostném kněžství není oddělen v kostele presbytář mřížkou. Přesvědčení o reformě je mylné, protože jde ve skutečnosti o deformací. I z dějin víme, jak byly kostely „reformovány“ (zdeformovány) protestanty a jak protestanti kalvinského směru „reformovaly“ kostely lutheránské.
Mít všechno za každou cenu jinak a nedbát na své předky neboli tradici, je podstata modernismu, o němž sv. Pius X.,encyklika Pascendi Dominici gregis napsal: „Zapomene-li laik nebo kněz na základní příkaz katolického náboženství, který nám ukládá zapřít sama sebe a následovat Krista a nevytrhne-li ze svého srdce pýchu, je zralý pro modernismus.“