Smysl pro hodnoty nadčasové přetrvávající z minulosti projevuje tradiční liturgie připomínáním svatých ze Starého zákona. 1. srpna je připomínka Makabejských mučedníků. Čteme o nich ve dvou knihách Starého zákona. Patří mezi ně matka se sedmi syny, jejichž jména z bible neznáme.

Známe však jejich chování, II Mak 7,20-23: „Nad obyčej matka podivu a slavné památky hodna jest; ta totiž vidouc, ano sedmero synů (jejích) jednoho dne hyne, dobrou myslí to snášela pro naději, kterou měla v Boha. Plna jsouc moudrosti napomínala každého z nich zmužile jazykem otců a mysl ženskou povzbuzujíc myslí mužskou řekla jim: „Nevím, kterak jste se vzali v lůně mém; nedarovala jsem vám také já ducha ni života, aniž jsem já spojila údy každého. Proto Stvořitel světa, který způsobil, že člověk vznikl a který vymyslil vznik všech věcí, ducha i život vám zase z milosrdenství vrátí, ježto vy nyní sami sebe nevážíte pro jeho zákon.“ Ostatky této matky a jejích synů byli přeneseny do Říma a uloženy v kostele sv. Petra v okovech.

Učitel sv. Cyrila věrozvěsta sv. Řehoř Naziánský mučedníky makabejských připomíná takto v Oratio 20: „Jsou toho hodni, aby byli ode všech ctěni, protože se osvědčili hrdinnými a vytrvalými bojovníky za otcovské zákony a předpisy. Neboť jestliže již před utrpením Páně podstoupili mučednickou smrt, co by byli učinili, kdyby byli trpěli po Kristu, kdy už smrt Páně byli by měli před očima jako vzor?“

ThDr. František Cinek ve IV. dílu své knihy Mše svatá vysvětluje svátky svatých podle misálu Pia V. K 10. červenci píše: „Svátek sv. Felicity a jejich synů, označený na nápisu v pohřebišti sv. Processa a Martiniána jako den mučedníků, patřil k nejstarším liturgickým svátkům mučedníků v Církvi římské a slaven byl mimořádně slavně. Měl vigilii s postem a pro vlastní oslavu byly předepsány v starých liturgických knihách (sakramentářích) 4 mše svaté na hrobech těchto mučedníků, kteří byli pochování v různých pohřebištích. Svatá Felicita zemřela mučednickou smrtí se svými sedmi syny za pronásledování Marka Aurelia kolem roku 162.” M. Kulda v Církevní rok IV napsal: “Matka Felicita řekla soudci: „Mám Ducha Svatého, jenž nedopustí, aby ďábel zvítězil nade mnou. Lichá útrpnost s dětmi byla by ukrutenstvím a bezbožností.“ K synům svým pak pravila: „Děti, pohleďte vzhůru k nebesům, tam vás očekává Kristus se svatými Svými; bojujte za duše své, a dokažte, že jste věrni v lásce Kristově!“ A všickni synové zachovali se podle napomenutí toho. Januar se vyslovil: „Moudrost Páně pomůže mi, abych všecko šťastně přestál.“ Felix odvětil soudci: „Ani já, ani bratří moji neodvrátíme se od lásky Pána Ježíše Krista.“ Filip řekl: „Kdo modlám obětuje, je v nebezpečí, že ztratí život věčný.“ Silvan odpověděl: „Kdo ctí zlé duchy, s nimi zahyne v ohni věčném.“ Alexander, jinoch mladý, pravil: „Jsem služebník Kristův. Vyznávám Ho ústy, chovám Ho pevně v srdci svém, bez ustání se Mu klaním; mladost moje, kterou spatřuješ, má starou moudrost a klaní se jedinému Bohu.“ Vital tvrdil: „Právě proto, že chci živ býti, klaním se Bohu pravému a nikoli zlým duchům.“ Marcial konečně vyjádřil se řka: „Kdokoli nevyznává, že Kristus je pravý Bůh, uvržen bude do ohně věčného.“

Soudce Publius řízení soudní dal sepsati, a předložil je císaři Antonfnovi, kterýž statečné bojovníky Kristovy poslal k různým soudcům, jenž je rozličným spůsobem dali odpraviti. Januar byl do smrti ubičován. Felix a Filip byli holí ubiti. Silvana s vysoké skály do hlubiny shodili. Alexander, Vitalis a Marcial byli sťati. Naposled matku Felicitu mečem sťali. Na konci zápisův velebí se tito „vítězové, mučeníci, nebešťané a přátelé Krista Pána, který s Otcem a Duchem Svatým živ je a kraluje po všecky věky.“

Tradiční liturgie 18. července připomíná sv. Symforosu a syny. Izidor Vondruška v Životopisech svatých I. píše, jak mučedníkem byl i manžel a bratr sv. Symforosy: „Manžel její jmenoval se Getulius (či Zotikus) a bratr její Amancius. Oba byli důstojníci u vojska a oba byli pro víru svou usmrceni; soudce, který je vyšetřoval, uvěřil v Krista a podstoupil s nimi smrt mučednickou. Jmenoval se Cerealis. Symforosa ovdověvši pohřbila těla těchto mučedníků a byla svým synům pečlivou matkou. Jména jejich synů jsou: Krescens, Julian, Nemesius, Primitivus, Justinus, Stakteus a Eugen. Kdysi tázala se matka Eugena nejmladšího syna svého: „Dítě, co bys učinil, kdyby tě nutili obětovati modlám?“ Eugen odpověděl: „Raději se dám na kusy roztrhati, než bych obětoval modlám.“ Také ostatní prohlásili, že žádná hrůza a ukrutnost jich neodvrátí od Krista. V tu dobu dal si císař Hadrián vystavěti v Tiburcu palác; i přišel do Tiburcu. Dozvěděv se o Symforose a o sedmeru synů jejich, dal si je předvolat a rozkázal matce: „Ty a synové tvoji obětujtež bohům, jinak budete sami obětováni. Přísahám tak u nesmrtelných bohů.“ Na to Symforosa: „Jaké štěstí pro nás, že budeme Bohu obětování.“ Hadrián opáčil: „Našim bohům budete obětováni.“ Symforosa byla nejprve zbičována a pak s těžkých kamenem na hrdle v řece Aniu utopena. Synové byli různým způsobem umučeni kolem r. 120. Mrtvoly jejich byly hozeny do jámy, a lid dával místu tomu potupné jméno: „Ad septem biothanatos,“ u sedmi sebevrahů. Svátek sv. Symforosy a sedmera jejích synů 17 (či 18) července; svátek sv. Getulia 10. června; svátek sv. Amancia a sv. Cerala 17 (či 18) července.

NOM tyto tři svaté matky s jejich 21 syny nezná. Přání růstu ve ctnosti a útěchy na této cestě vyjadřuje vstupní modlitba mučedníků makabejských: „Nechť nás bratrský zástup Mučedníků tvých, Pane, obšťastní, který nechť i víře naší dodá přírůstek ctnosti i těší nás mnohou přímluvou. Skrze…“