Jak připomínat Pavla VI.? P. Ralpf M. Wiltgen v knize Rýn se vlévá do Tibery - Kronika II. Vatikánského koncilu začíná připomínkou slov papeže Pavla VI: „Je jasné, že dějiny tohoto koncilu musí býti napsány podle nejlepších schválených norem, stanovených pro dějepisce dávnými spisovateli. První z nich je tato: „Neodvažuj se říci něco nepravdivého, a zároveň nezamlčuj pravdu. Nechť v tom, co píšeš, není nic, co by vzbuzovalo podezření ze stranictví nebo nevraživosti.“

Kniha Rýn se vlévá do Tibery připomíná ne slova, ale skutky Pavla VI. u záměrů s kolegialitou: „Papež Pavel VI. konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal.“ Pravda o Pavlu VI. plačícím na II. Vatikánském koncilu mnohé vysvětluje a není příliš známa a má své pokračování.

V roce 1998 vyšel článek „Krize Pavla VI.“ v Mezinárodním reportu, který začíná: „Otec Walter M. Abbot SJ pracoval jako hlavní redaktor populární edice dokumentů II. vatikánského koncilu. Ve Vatikánu působil dvanáct let, během kterých také dohlížel na překlad Bible do mnoha nových jazyků.“

Článek pokračuje formou rozhovoru. Otázka: „Můžete uvést nějaký konkrétní příklad stressu, který na papeže doléhal? – Ano. Setkal se se skupinou brazilských biskupů, kteří přišli do Říma na návštěvu ad limina. Když k nim mluvil, dostal se k problematice silné kritiky jeho učení zvláště ve věci manželství a antikoncepce. Řekl, že jej to velice trápí, a pak se rozplakal. Můžete si představit, že se ta zpráva rozšířila po celém Vatikánu během hodiny po odchodu biskupů. V tom okamžiku jsme se o něho skutečně velmi báli. Nevěděli jsme, zda bude schopen dál pracovat nebo zda se nervově nezhroutí.

A to byl okamžik, kdy papež Pavel VI schválil podobu jedinečné pamětní mince. V říjnu 1973 předložili umělci svoje návrhy do soutěže. On vybral tento pozoruhodný návrh: na čelní straně byl portrét papeže, který vypadal velmi unaveně a sešle. Návrh druhé stany byl tak zvláštní, že jsem nikdy nic podobného neviděl.

Jaká byla vaše reakce, když jste poprvé tuto minci viděl? Řekl jsem si: to je úžasné, ohromující! Moje druhá myšlenka byla, že se nikdy nic takového v historii těchto mincí asi nepřihodilo. Samozřejmě jsem to nevěděl, protože jsem tuto záležitost nestudoval. Ale jasně si pamatuji, že jednou z mých prvních myšlenek bylo, že se to nikdy nemohlo stát. Papež byl tak čestný, realistický a pokorný, že souhlasil s tím, aby jej ukázali obnaženého světu a jeho nepřátelům.

Popište nám druhou stranu mince…S mými brýlemi na čtení jsem mohl dost dobře vidět, že umělec vyobrazil splašeného koně. Byl to kůň v mnoha různých pozicích – hlava nahoře, dole, nohy v různých polohách. Bylo tedy jasné, že se umělec snaží naznačit, že kůň chce jezdce shodit…“

Před vydáním encykliky Humanae vitae promluvil Pavla VI. v Castel Gandolfo 31.7. 1968 takto: „Prosili jsme o světlo Ducha Svatého a své svědomí jsme úplně a dobrovolně připravili na hlas pravdy. A nezůstali nám žádné pochybnosti o tom, že máme povinnost vyjádřit naše rozhodnutí ve znění předkládané encykliky.“

Jestliže encyklika Humanae vitae je podle Ducha Svatého, pak pokoncilní odpor vůči ní není z Ducha Svatého. O slavnosti sv. Petra a Pavla 29. června 1972 Pavel VI. řekl: „Zdá se, že do Církve pronikl satanův dým.“ V další katechezi o ďáblu 15. listopadu 1972 začal Pavel VI. takto: „Jaké jsou nejnaléhavější potřeby Církev v současném světě? Kéž vás naše odpověď nezarazí jako příliš zjednodušující, ba dokonce pověrčivá a málo realistická: Jednou z nejdůležitějších potřeb Církve je ochrana před zlem, jemuž říkáme ďábel.“ Dále řekl: „Bylo by dnes potřeba znovu se zabývat démonologií (naukou o ďáblu) a jeho vlivu na jednotlivce a společenství, na celé národy a události.“ V závěru je: „Rozhodující obranou je Boží milost. Nevinnost se tu projevuje jako síla.“

Studijním materiálem k démonologii žádané Pavlem VI. jsou zkušenosti exorcistů. Bonaventura Bayer napsal knihu Napomenutí z onoho světa (více na www.napomenuti.estranky.cz/ , kterou sestavil z výpovědí při exorcismech v letech 1975 – 1977. Exorcismy konalo více exorcistů. Je tam několik výpovědí o Pavlu VI. a jedna z nich, že měl dvojníka. Belzebub donucený exorcistou vypovídá takto: „To jsme už jednou museli říci. Vezměte si rukopis této knížky! Tam najdete víc, než jsme o dvojníkovi chtěli říci. Kromě toho si přečtěte Kolbergovu knihu “Převrat ve Vatikánu”.“

Podpis Pavla VI. je pod misálem užívaného obvykle v současného liturgii. Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci projevili nesouhlas s misálem Pavla VI. za mnoho účastníků koncilu. Ve Stručném kritickém rozboru Nového mešního řádu z 5.6. 1969 Ottaviani a Bacci píší v úvodu: „I. Nová liturgie: V říjnu 1967 se hlasovalo na biskupské synodě v Římě o pokusném zavedení takzvané „normativní mše“, kterou navrhla Rada pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia). Tato nová mše vyvolala mezi účastníky synody značné rozpaky. Ze 187 hlasů bylo 43 proti (non placet), 62 bylo odevzdáno s četnými a závažnými výhradami (secundum modum), 4 se zdrželi hlasování. Světový tisk psal, že synoda odmítla novou mši. Jeden časopis charakterizoval nový obřad takto: „…chce se tu udělat z celé teologie mše tabula rasa. V podstatě se tu blížíme protestantské teologii, která zavrhla mešní oběť.“ V Novém mešním řádu (Novus Ordo Missae), který byl vyhlášen Apoštolskou konstitucí Missale romanum (3. dubna 1969), bohužel nacházíme tutéž „normativní mši“, v podstatě nezměněnou. Zdá se, že mezi tím nebyly biskupské konference v této věci vůbec dotazovány.“ Více na tradice.net/135-pul-stoleti-od-koncilu.

Kardinálové Ottaviani a Bacci nejen za sebe vysvětlili, proč je liturgie podle misálu Pavla VI. liturgií poklesnou a nikoli obnovenou. Přes vážné výhrady nezpochybnili její platnost a netvrdili, že účast na ní je hříšná. Ovoce užívání misálu Pavla VI. jejich slova potvrdilo. Otevřela se možnost pro různá i podivná slavení s malým důrazem na obnovu lidských srdcí. Pojetí pouhé hostiny je bezesporu neslučitelné s apoštolskou exhortací Pavla VI. „Cultus Marialis“ z 2.2. 1974. Druhý díl má název Panna Maria – vzor Církve při bohoslužbě. V článku 20 a 21 čteme o Panně Marii jako vzoru liturgie: „Nakonec sama Církev – zvlášť od doby středověku – zpozorovala v Panně Marii, nesoucí Syna do Jeruzaléma, aby ho představila Pánu, obětní vůli, která převyšuje obvyklý smysl tohoto obřadu. O tom máme svědectví v líbezném zvolání svatého Bernarda: „Obětuj Syna, svatá Panno, přines Pánovi požehnaný plod svého života. Obětuj na smíření nás všech svatou, Bohu milou oběť.“ Toto spojení Matky se Synem na díle vykoupení vrcholí na Kalvárii, kde Kristus „obětoval sebe sama bez úhony Bohu“ a kde Maria stála u kříže, „kde velmi trpěla spolu se svým Jednorozeným, mateřským srdcem se přidružila k jeho oběti a s láskou souhlasila s obětováním žertvy, kterou ona porodila“ a obětovala ji i ona věčnému Otci. Božský Spasitel ustanovil eucharistickou oběť, památku své smrti a svého vzkříšení, aby v ní neustále pokračoval v průběhu věků v oběti kříže, a svěřil ji Církvi, své Nevěstě. Církev svolává věřící zvláště v neděli, aby slavili Pánovo vzkříšení, dokud se opět nevrátí. Církev tak činí ve společenství se svatými v nebi, hlavně s přeblahoslavenou Pannou Marií, jejíž vřelou lásku a neochvějnou víru následuje.

Maria je vzorem uctívání Boha pro celou Církev, ale je určitě učitelkou zbožnosti i jednotlivým křesťanům. Věřící se na ni začali brzy dívat, aby – podobně jako ona – udělali ze svého života službu Bohu a ze své služby životní závazek. Už ve 4. století svatý Ambrož promlouval k věřícím a vyslovil přání, aby v každém z nich byla duše Marie pro chválu Boží: „Ať je v každém duše Marie, aby velebil Boha; ať je v každém její duch, aby plesal v Bohu.“ Maria je však především vzorem Boží služby, kterou každý dělá ze svého života oběť Bohu. Takto učí odvždy a neustále Církev: každý to od ní může slyšet; ale to samé může slyšet i od Panny Marie, která odpověděla Božímu poslu: „Hle, jsem služebnice Páně! Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tím vlastně předešla překrásnou prosbu Pánovy modlitby: „Buď vůle tvá!“ Mariin souhlas je pro všechny křesťany poučením a vzorem, aby učinili z poslušnosti Otcově vůli cestu a prostředek vlastního posvěcování.“

II. Vatikánský koncil byl koncil pastorační. V článku 57 Cultus Marialis je nejvyšší pastorační zásada Pavla VI. : “Úcta k Matce Kristově věřícím poskytuje příznivé podmínky k růstu v milosti Boží. Tento růst v milosti Boží je nejvyšším cílem každé pastorální činnosti.”

Připomenout Pavla VI. tak, aby lidé rostli v milosti Boží je záměr tohoto článku.