Konzervování je činnost, kterou se lidé snaží něco zachovat. Často konzervují ovoce a zelinu, aby si ji zachovali na pozdější dobu. Má smysl konzervovat víru? Má tento postoj budoucnost? Apoštol Pavel píše v druhém listu Timoteovi, 4,7: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval.“ Hrdě se hlásí ke konzervativnímu postoji a zevšeobecňuje, II Tim 4,8: „Teď mě už čeká jen věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem kdo s láskou čekají na jeho příchod.“ Za konzervativní postoj je každému oznamována odměna ve věčném životě, má budoucnost věčnou a tím i v čase nejdokonalejším způsobem před sebou.

Jakou víru apoštol zachoval a předal? I Kor 15,1-5: „Ohlašuji vám, bratři, evangelium, které jsem vám kázal, které jste také přijali a podle něhož také žijete. Jím docházíte i spásy, držíte-li se ho ovšem tak, jak jsem vám je kázal, jinak byste uvěřili nadarmo. Především jsem vám totiž podal to, co jsem také přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem; a byl pohřben a vstal z mrtvých třetího dne podle Písem; a zjevil se Petrovi a potom jedenácti.“ Víra, která je konzervativní je v souladu s Písmem svatým. Chválí víru stejně předávanou z generace na generaci, II Tim 1,5: „V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké.“

K uchování víry je důležitá modlitba, I Tim 2,1-3: „První věc ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli.“ Zachování pravé víry a dobré modlitby patří a vede k správnému životu.

Správný život podle Desatera má na prvním místě příkaz věřit. Katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 má po výkladu „Jak máme věřit pravdy Boží“ část hříchy proti víře a tam: „Je však výslovně zapovězeno chodit na kázání a bohoslužby jinověrců, přijímat od nich svátosti a být jim kmotry při náboženských úkonech.“ Kancionál několik roků po II. VK má otázku ke zpytování svědomí: „Chodils na nekatolické bohoslužby a kázání?“ Proč tento zákaz? Protože z jiné víry je jiná modlitba a jiný život. Opak vede k popření bludu o Církvi zavrženém v Syllabu Pia IX. č. 21: „Církev nemá moci stanoviti dogmaticky, že náboženství katolické Církve jest jediným pravým náboženstvím.“

Slova z katechismus vydaného tři roky po skončení II. Vatikánského koncilu (II. VK) jsou svědectvím, že koncil tyto změny nežádal. Nikoli přímo koncilní texty, ale následná praxe vedla k mnoha převratům oproti minulosti. Přijít dnes, v roce 2014, na faru se žádostí o ekumenickou pobožnost není chápáno jako hříšný nápad, ale jako dobrý skutek. Tato změna ve věření co je dobré a zlé je velmi častá a patří k ní i to, že nekatolíci působí ve sdělovacích prostředcích jako tisk, rozhlas a televize považovaných za katolické a poučují o víře. Dnešní: „Ať je jedno co se věří, hlavně se mějme rádi“ nahradilo dřívější: „Nečekejme lásku, pokud nebude podle pravdy a jednoty ve víře.“

Když dnes, v roce 2014, někdo přijde se žádostí o liturgii jak ji slavili naši předkové neboli tradiční, tridentskou, tak se místo s láskou ekumenické vstřícnosti setká s tvrdým odmítnutím: „Proč to chcete?“ Je na to odpověď: „Jsem přesvědčen, že naši předkové věřili správně, a proto chci liturgii, která vyjadřuje jednotu v pravé víře.“ Jako protiargument se často uvede: „Nyní jsme po koncilu a proto není možná předkoncilní liturgie.“ Tomu, kdo se odvolává na koncil je rozumné odpovědět tím, nač se odvolává, koncilem. V konstituci o liturgii SC čl. 4: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ V konstituci Dei Verbum čl. 21: „Církev…vždy měla Písmo svaté spolu s posvátnou Tradicí za nejvyšší pravidlo víry.“ Písmo sv. a tradici II. VK nevymyslel, ale jako konzervativní zásadu připomněl. Spory o II. VK jsou projevem rozporů a nejednoty.

Zdravou filosofickou rovinu správných argumentů s jasnými pojmy ukázal a před opakem varoval před 100 lety (1.11. 1914) papež Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum: „Také chceme, aby se naši zdržovali oněch označení, která se nedávno začala zavádět, aby se katolíci rozlišili od katolíků. Mají se jich vystříhat nejen jako profánních novot slova, které ani pravdě, ani spravedlnosti neodpovídají, nýbrž také proto, že z toho mezi katolíky povstávají těžké nepokoje a velké zmatky. Síla a podstata katolické víry je taková, že s nesmí k ní nic přidat a nic ubrat: Taková je katolická víra, kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen (Vyznání víry sv. Atanáše). Buď ji vyznáváme celou, anebo ji vůbec nevyznáváme. Není tedy nikterak potřeba, abychom vyznání katolické víry něco přidávali; každému ať postačí říci: Křesťan jest mé jméno, katolík mé příjmení; jen o to se snažme, abychom skutečně tím byli, čím se jmenujeme.“

Dnes běžné dělení na katolíky liberální a tradiční a tradiční málo a dostatečně a další je k velké radosti odpůrců katolické víry. Především nás musí zajímat, zda dotyčná osoba ke katolické víře něco nesprávného přidává anebo z ní něco dobré ubírá. Tak jednali svatí, zvláště Panna Maria a ten, kdo tak jedná patří mezi katolíky. Toto nemá jisté ani papež a je to dáno slovy modlitby po litaniích ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškeren církevní stav ve svatém náboženství zachovati ráčil, Tě prosíme uslyš nás.“ Vstupní modlitba svatvečera sv. apoštolů Petra a Pavla pamatuje na překážky a chce jim čelit: „Uděl prosíme, všemohoucí Bože, abychom nebyli nějakými zmatky zastrašeni my, které jsi upevnil na skále apoštolského vyznání…“