Psychologie je slovo složené z ψυχή (psyché) neboli duše a λογία (logia) neboli věda. Psychologií, vědou o duši se zabývali (nejen) významní řečtí filosofové jako Platon a Aristoteles. Za své vrcholné závěry považují pravdu o nesmrtelnosti lidské duše. Dnešní psychologie je spíš o projevech psychiky a na existenci duše odpovídá rozpačitě. Psychologii propojenou do filosofie a náboženství považuje za otázku minulosti. Ukázkou je, co říká C.G. Jung: „Pán Ježíš se pro mne nestal nikdy reálným, nikdy přijatelným, nikdy hodným milování, protože vždy jsem musel myslet na jeho hlubinný protipól (boha Falusa), přestrašné zjevení, kterého se mi dostalo bez toho, že jsem ho hledal.“ Není překvapení, že směrem od Boha, Krista Pána a Církve vede psychologie takových moderních učitelů psychologie. Z ní je i psychologizující teologie, která zná „problémy“ a nezná hřích jako chorobu duše, kterou je třeba léčit hlavně ve zpovědnici.
K pochopení nesmrtelnosti duše není pro mnoho lidí snadné dojít. Lidé mají zkušenost se sebou po stránce těla a málo znají sebe po stránce duše. Díváme-li se na fotografie lidí můžeme vidět tělo s řadou změn: od malého dítěte přes dospívání a mládí až k tělu v rakvi. Proč mluvíme při těchto tělesných změnách o stejném člověku? A pokud člověk přijde o ruku, nohu nebo jinou část těla, proč jej považujeme za stejného člověka? Co tvoří základ jeho trvajícího „já“? Je to rozumem postižitelná lidská duše!

Mezi šest základních pravd víry patří: „Duše lidská je nesmrtelná.“ Již ve Starém zákoně se píše o nesmrtelnosti lidské duše. Výstižně v knize Moudrosti 3,1: „Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň utrpení se jejich nedotkne.“ V Novém zákoně najdeme řadu jasných výroků o nesmrtelnosti duše, které jsou základem pro teologii duše nadřazené teologii těla. Jan 6,63: „Co dává život je duch, tělo nic neznamená.“ Mt 10,28: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo.“ Tělo i celý svět pomine a důležitější má být duše: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26).

Kniha Sirachovec 10,31-32: “Synu, v pokoře cti duši svou, a važ si jí, jak zaslouží toho. Toho, kdo hřeší proti duši své, kdo ospravedlní, a kdo ctíti bude toho, jenž duší svou pohrdá?”
O nesmrtelné duši předkládá první papež sv. Petr v I Petr 1,8: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ V Petr 2,11 je návod jak ke spáse duše dojít: „Milovaní, jako cizince a přistěhovalce vás napomínám: zdržujte se tělesných žádostí, protože ony bojují proti duši.“

Sv. Jan Zlatoústý v homilie 59 hlásá: „Opravdu nic není tak drahocenného jako duše. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Všechno rozvrátila a zničila láska k penězům.“ Dálší slova sv. Jana Z.: “Jestliže zanedbáváme duší svých, neučiníme ani těl svých šťastnými a nezachráníme jich, neboť duše není stvořena pro tělo, nýbrž tělo jest stvořeno pro duši.”

Sv. Řehoř Veliký v basilice svatého Petra Apoštola na neděli druhou po Devítníku řekl: “A nikdo nevidí svou duši, přece však nepochybuje, že má duši, kterou nevidí. Neboť z neviditelné duše je řízeno viditelné tělo. Jestliže pak zmizí to, co jest neviditelné, ihned se shroutí to, co zřetelně trvalo viditelně. Z neviditelné podstaty se tedy žije v tomto viditelném životě, a pochybuje se, že by existoval život neviditelný?”

Sv. Bernard:„Ubohý člověče!Namáhavě lopotiš se, aby jsi bidné tělo svoje šatil a sytil. Proč nesnažiš se rovnou měrou opatřiti pokrmu a oděv duši své?“

Sv. Tomáš z Villanovy: „Člověk je složen ze dvou části, z nichž jedna daleko je vznešenější nad druhou. Chybuje tedy velice, kdo věnuje více práce části své horší, tělu, nežli části vzácnější, duši.“

Sv. František z Assisi v Řeholi z roku 1221 má o duši: „Kdyby však byl nemocný bratr netrpělivý nebo zlostný vůči Bohu nebo vůči bratřím, nebo kdyby příliš znepokojeně vyžadoval léky, aby zachránil své tělo, které stejně musí brzo umřít a je nepřítelem duše, pak toto mu přichází od zlého, on je člověkem tělesným a zdá se, že nepatří k bratřím, protože miluje tělo víc než duši.“

K pravé křesťanské teologii těla patří asketika s umrtvováním a cílem spojení s Nejsvětější Trojicím jak píše dále sv. František: „Duch Páně však žádá, abychom své tělo umrtvili, mnoho si ho necenili, zacházeli s ním jako s nižším a podřízeným a pociťovali vůči němu stud; naopak se snaží dosáhnout pokory a trpělivosti, čisté prostoty a pravého pokoje ducha a nade vše stále touží po bázni Boží, Boží moudrosti a božské lásce Otce, Syna a Svatého Ducha.“

Sv. Jan Vianney kázal: „Tři čtvrtiny křesťanů pracují pro to, aby se starali o své tělo, které brzy shnije v zemi a přitom na svou ubohou duši nemyslí. Vždyť ona přijde do věčného štěstí nebo neštěstí. Jsou úplně bez rozvahy, člověk o ně musí mít obavy.“

Pastorace sv. Ignáce z Loyoly je v jeho slovech_ “Kdybych si měl zvoliti, buď abych ihned zemřel a měl spasení svoje zajištěno, anebp abych dále živ byl s nebezpečím, že budu zavržen, ale při tom příležitost i jen jedinou duši ziskat, zůstal bych raději na světě.“ Jindy řekl: „Kdybych mohl tisickrát za den zemřit, rád bych to učinil, abych jediné duši prospěl.“

Především o duši pečovala Panna Maria a proto nepečuje o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti, jak je v Řím 13,14. Stav, kdy zejména žena se více dívá na své tělo v zrcadle a přemýšlí jak vylepšit své tělo a čas na dívání se do své duše je mnohem menší je převrácenost řádu. Převráceností je také pročítání rad o tělesném zdraví více než o zdraví duše mezi něž patří dobrá modlitba a svatá zpověď.

Řehole sv. Františka z roku 1221 žádá: „Mějme v nenávisti své tělo s jeho neřestmi a hříchy, protože chce žít tělesně a připravit nás tím o lásku našeho Pána Ježíše Krista i o věčný život, a tak se samo i se vším chce řítit do pekla. Neboť vlastní vinou jsme odporní, bídní, odpíráme dobrému, zlu však jsme nakloněni, jak to Pán říká v evangeliu: „Z lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilstvo, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všechno toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka“ (Mk 7,21-23). Nyní však, když jsme opustili svět, nemáme jinou povinnost, než horlivě plnit vůli Páně a líbit se jemu. Mějme se bedlivě na pozoru, abychom nebyli půdou podle cesty, nebo skalnatou, či trním zarostlou zemí, jak praví Pán v evangeliu: „Semenem je Boží slovo. Které padlo podél cesty a bylo pošlapáno, to jsou ti, kteří slovo o království sice slyší, ale nechápou, a hned přichází ďábel a vyrve, co bylo zaseto do jejich srdcí, a odnímá slovo z jejich srdce, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Které padlo na skalnatou půdu, to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, pak jsou hned mrzutí, nemají v sobě kořen a jsou nestálí, věří jen na nějaký čas a v čas pokušení odpadají. Které padlo do trní, to jsou ti, kteří sice slovo slyší, ale potom je pohánějí časné starosti tohoto věku, vábivost majetku a jiné rozkoše a slovo udusí, takže nepřinese úrodu.“