Ducha Svatého prosíme, aby v nás zapálil plamen své lásky. Jak vypadá zapálení Boží láskou? Sv. Faustyna ve svém deníčku (č. 970) píše: „Když mi lékař měřil tep, podivil se: Co se vám stalo, takový tep jste nikdy neměla? To bych chtěl vědět, co způsobilo takové zrychlení tepu? Co jsem mu mohla říci, když jsem sama nevěděla, že mám tak zrychlený tep. Vím jen, že umírám steskem po Bohu, ale to jsem mu samozřejmě neříkala, protože co mi v tom pomůže medicína.“ Nepotřebujeme my všichni, aby se nám zrychloval tep při vzpomínce na Boží věci díky tomu, že se více otevřeme působení Ducha Svatého? Nebylo by to lepší než vlažnost a lhostejnost?

Při užívání jednoho z darů Ducha Svatého, daru rozumu, vidíme, jak se mnohým našim současníkům zrychluje tep při myšlenkách na cesty vedoucí pryč od Boha, cesty hříchu. Ať nás Bůh chrání, aby nám samým se toto nestalo. Písmo svaté nás poučuje, že Ducha Svatého je možné zarmucovat (Ef 4,30) anebo „uhasit“ ( I Sol 5,19) a dělat to, co chce zlý duch.

Hříchy neodpustitelné jsou proti Duchu Svatému, Mk 3,29: „Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ Toho je třeba se především chránit. Jde o hříchy, které zcela zvláštním způsobem odporují milosti Ducha Svatého, a proto obvykle zamezují obrácení hříšníka. Připomeneme si je podle katechismu kardinála Tomáška: “1. Hřešit úmyslně na milosrdenství Boží (např. lidé před potopou) 2. Zoufat nad milosrdenstvím Božím (např. Jidáš) 3. Odpírat poznané křesťanské pravdě (např. Židé za časů Pána Ježíše) 4. Nepřát a závidět bližnímu milosti Boží (např. Kain) 5. Mít zatvrzelé srdce k spasitelnému napomínání (např. farao) 6. Setrvat tvrdošíjně v nekajícnosti až do smrti (např. lotr po levici Pána Ježíše na Kalvárii).”

S pomocí Ducha Svatého je třeba po poznání pravd katechismu usilovat o opak hříchů proti Duchu Svatému.

Proti Božímu milosrdenství nehřešila a dobře je vzývala a využila zmíněná řeholní sestra sv. Faustyna.

Opakem Jidáše je první papež sv. Petr, který nezoufal nad Božím milosrdenství, ale obrátil se k němu a prožil zázrak své duchovní proměny.

Místo pohrdavého nezájmu a odpírání poznat křesťanskou pravdu zmíněný kardinál Tomášek upřímně sestavil katechismus a dal příklad snahy podle něj žít. Nezvolil nezájem křesťanskou pravdu poznat a pohrdání Bohem, jenž ji předložil.

Nepřát a závidět bližnímu milost Boží je známka nedostatku lásky. Sv. Augustin zobrazovaný s hořícím srdcem v Traktátu o Janově evangeliu napsal: „Slyšíš, jak apoštol vypočítává všechna tato zázračná charismata, a jsi smutný, protože žádné nemáš. Ale dávej pozor: Když miluješ Církev, pak všechno, co někdo má ve svém vlastnictví, je také tvoje. Potlač závist, a všechno, co je moje, bude také tvoje, a když já vyplením závist, bude mně náležet, co náleží tobě.“

To, že nemáme srdce zatvrzelé k spasitelnému napomínání nám může dosvědčit kladný postoj k výzvám ze zjevení Panny Marie: „Ať lid činí pokání řekni to všem.“ Správně prožívaná mariánská úcta bezpečně vede k opaku všech hříchů proti Duchu Svatému.

Tomu, aby se člověk vyhnul tvrdošíjnému setrvání v nekajícnosti až do smrti je protiváhou prožívání prvních pátků v měsíci, které má příslib pro dobrého ctitele Božského Srdce o zakončení života při smíření s Bohem a lidmi. Podobně jsou přislíbení pro první soboty měsíce s úctou k Neposkvrěnému Srdci Panny Marie.

Sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická II-II,14 napsal o hříchu proti Duchu Svatému:

Athanáš, Hilárius, Ambrož, Jeroným a Jan Z. učí, že je hříchem proti Duchu Svatému, když se doslova řekne něco rouhavého proti Duchu Svatému…Augustin pak v knize O slovech Páně učí, že rouhání či hřích proti Duchu Svatému je konečná nekajícnost, když totiž někdo setrvá ve smrtelném hříchu až do smrti … Jiní pak … tvrdí, že hříchem proti Otci je, když se hřeší ze slabosti, hříchem proti Synu, když se hřeší z nevědomosti a hříchem proti Duchu Svatému, když se hřeší z jisté zloby, to je ze samého vyvolení zla…co brání hříchu jsou účinky Ducha Svatého.