Chvála je projevem uznání a vděčnosti. Pozdrav „Chvála Kristu“, „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ má být projevem vděčnosti a vůči tomu, co pro lidi vykonal celým svým učením, životem, smrtí a zmrtvýchvstáním Pán Ježíš. Mše sv. je „oběť chvály“ – „sacrificium laudis“ a díkůčinění. Neschopnost správné chvály je častá. To, jak přijímat oprávněnou chválu nás učí Panna Maria svým chvalozpěvem „Velebí má duše Hospodina“. Chválu neodmítá a přijímá ji tak, že se obrací k Bohu. Projevem uznání a chvály není třeba šetřit tam, kde je to oprávněné. Svatý Kliment, žák sv. Cyrila věrozvěsta, o svém učiteli pronesl tuto chvalořeč:

„Proto žehnám tvým rtům, ó přeblažený otče Cyrile, jimiž mé rty byly zaplaveny duchovní sladkostí. Žehnám výmluvnému tvému jazyku, jímž mému jazyku vysvitla záře trojvěčného božství a zapudila temnotu hříchu. Žehnám přesvětlé tvé tváři, prozářené Duchem Svatým, z níž mé tváři vzešlo poznání Boží a vykořeněn byl klam mnohobožství. Žehnám zlatotřpytným tvým očím, jimiž mým očím byla odňata bláznivá slepota a vzešlo světlo Božího poznání. Žehnám tvým andělsky pronikavým zornicím, ozářeným božskou slávou, jež zaplašily slepotu z mého srdce a osvítily je slovy Bohem vnuknutými, jimi jsi spatřil padesát dní před svým skonem den svého odpočinutí. Žehnám tvým převzácným rukám, z nichž na můj národ spadl déšť poznání Boha a rosou z Boha prýštící zavlažil naše srdce vyprahlé suchopárem hříchů. Žehnám tvým prstům od Boha vedeným, jimž byla sepsána mému národu mnohým utajená Boží moudrost, odhalující tajemství poznání Božího a osvobozující od jeho hříchu. Žehnám zlatozářným tvým útrobám, z nichž vytryskla mému národu živá voda, z výše se řinoucí tvými modlitbami. Žehnám světle zářícím tvým nohám, jimiž jsi oběhl jako slunce okrsek zemský a osvítil jej naukou vdechnutou Bohem. Žehnám zlatětřpytným tvým šlépějím, jimž jsi uvedl pobloudilé naše stopy na cestu pravou. Žehnám přesvaté duši tvé, která zhojila vředy hříchů v mé duši a duchovními promluvami zaštěpila rozum do našich srdcí.“

Tak jako je vhodné se učit chválit Boha a osoby a věci svaté, tak je vhodné odmítat chválu věcem opačným. Slovenské vydavatelství Don Bosco vydalo v roce 2012 knihu Poslední exorcista s podtitulem Satan ve Vatikáně. Kniha je ze zkušeností exorcisty P. Amortha. Informace o knize uvádí: „Buďte střízlivý a bděte! Váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá koho by pohltil.“ (I Petr 5,8-9). Po více než 160 000 vykonaných exorcismech vypráví nejuznávanější exorcista Katolické církve o svém dlouhém zápase proti satanovi. Při otevřeném rozhovoru vychází na povrch znepokojující podrobnosti: satan přebývá ve Vatikáně; magie, spiritismus a pověry stojí za vraždou řeholní sestry; fenomén počtu posedlých dětí roste; zápas proti zlu, který začal při vzniku světa, bude trvat až do konce věků a my se nacházíme už před poslední bitvou. Páter Amorth v dlouhém vyprávění upozorňuje na hroznou skutečnost: Církev už nevěří v existenci ďábla a biskupové nejmenují nové exorcisty ve svých diecézích a nejsou již mladí kněží, kteří by byli ochotni naučit se nauku a praxi osvobození duší. Poslední vatikánský exorcista nemá následovníky, ale pole zápasu proti temným silám nemůže zůstat opuštěné.“

Hanořeč této knihy je u kapitoly Satan ve Vatikánu vysvětlena zavrhováním tradice takto: „Druhý vatikánský koncil v závěru pracovních zasedání nařídil, aby byly revidované všechny liturgické texty. Bohužel v revizi nejednou převládlo hledání novot, proto místo revize původních textů byly mnohé z nich vypuštěné a nahrazené novými. Často to bylo zbytečné, protože se vycházelo z mylného předpokladu, že všechno staré je nesprávné. Jaký obrovský omyl!“ Jak se po pastoračním koncilu pastorační praxe exorcismů skrze modernisticky pojaté směrnice pokazila popisuje P. Amorth takto: „Čtení a zkouška nového rituálu byla pro nás totální pohromou. Bylo zjevné, že nový rituál připravili lidé, kteří nikdy v životě nevykonali žádný exorcizmus ani při žádném nebyli.“ O neochotě zachovat se podle textů II. Vatikánského koncilu se píše toto: „Jako exorcisti jsme jen chtěli sepsat připomínky k používaní rituálu ad interim poté, co jsme zjistili, že v mnohých částech je totálně neúčinný. Uvěřili jsme tomu, co se píše v dogmatické konstituci o Církvi Lumen gentium, která byla ovocem Druhého vatikánského koncilu: “Z jejich vědění, kompetence a postavení plyne možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být Církvi k dobru“ (LG 37, 117). My jsme konstituci uvěřili, ale nezdá se mi, že by ji ve Vatikánu všichni přijali.“

Toto chování není chváleno, ale haněno a je hodnoceno názvem Satan ve Vatikánu jako ďábelské. Při stejném chování lze mluvit: „satan na biskupství“ nebo „satan na farách“ , „satan v OSN“, „satan v Bruselu“, „satan v rodinách“, „satan v lidských srdcích.“ Za věci hodné hany je mše sv. oběť prosby a smíru.