Jakou roli má ve věcech víry a mravů biskupská konference (BK)? V knize O víře dnes se kardinál Ratzinger vyjadřuje takto: „Rozhodné znovupotvrzení role biskupa se ve skutečnosti opět ztrácí a je ohroženo úplným udušením v důsledku zapojování biskupů do stále pevněji organizovaných struktur biskupských konferencí, s jejich často těžkopádnou byrokracií. Nesmíme zapomínat, že biskupské konference nemají teologický podklad, že nepatří k nezrušitelným strukturám Kristovy církve, že mají pouze praktickou, konkrétní funkci.“ Sborové smýšlení a kolegialita odpovídající BK byla již ve starověku nejednou negativní.

Po I. nicejském koncilu pravdu o božství Ježíše Krista, které potvrdil svým Zmrtvýchvstáním, pod tlakem ariánských císařů nezachovala většina biskupů. Vzorem pravověrnosti byli jedinci jako sv. Atanáš a sv. Hilarius.

V Anglii v 16. století. Král Jindřich VIII. chtěl po papeži zrušení svého 18 let trvajícího manželství. Papež toto odmítl a Jindřich VIII. se prohlásil hlavou církve. Kdo jej neuznal mohl přijít o život. To se stalo biskupu sv. Janu Fisherovi. Před popravou delegaci biskupů, kteří jej přišli přemlouvat k odmítnutí hlavy Církve v papeži řekl: „Pevnost se dočkala zrady od těch, kteří ji měli hájit.“

Některé BK selhali při vydání encykliky Humanae vitae. Před jejím vydáním promluvil Pavla VI. v Castel Gandolfo 31.7. 1968 takto: „Prosili jsme o světlo Ducha Svatého a své svědomí jsme úplně a dobrovolně připravili na hlas pravdy. A nezůstali nám žádné pochybnosti o tom, že máme povinnost vyjádřit naše rozhodnutí v znění předkládané encykliky.“ BK umožňující nepřijetí Humanae vitae byly v Německu skrze Könifsteiner Erklärung, v Rakousku skrze Maria Troster Erklärung, ve Švýcarsku skrze Solothurner Erklärung a v Kanadě skrze Winnipeg Statement.

Jinou smutnou kapitolou je chování BK při zavádění podávání na ruku. Současný papež František zažil jako člen BK dramatickou situaci v Argentině. Je o tom článek internetového časopisu Duše a hvězdy z 27.2. 2010 od P. Františka Juchelky. Dočteme se, že v Argentině požádala místní BK Apoštolský stolec o dovolení podávat věřícím sv. přijímání na ruku na zasedání argentinské BK 26. dubna 1996 a 19. června téhož roku přišla z Říma pozitivní odpověď. Jeden z argentinských biskupů, Juan Rodolfo Laise, biskup ze San Luís, se rozhodl, že ve své diecézi dovolení dané Kongregací pro bohoslužbu a svátosti nebude aplikovat. Toto jeho nekolegiální rozhodnutí vyvolalo velké emoce. Biskup Laise své rozhodnutí ani pod velkým tlakem nezměnil a své důvody vysvětlil v knize Přijímání na ruku. Kniha popisuje, jak byl způsob přijímání na ruku nejprve svévolně zaváděn v několika zemích Evropy (Německo, Holandsko, Belgie, Francie) a byl projevem neposlušnosti vůči Apoštolskému stolci. Nemělo to nic společného s autentickou pokoncilní liturgickou reformou.

Není pravdou časté mínění, že přijímání na ruku je skutečným pokrokem a návratem k zapomenuté prvotní praxi, která byla lepší. Právě naopak, Církev původní praxi přijímání na ruku zakázala a zavedla přijímání do úst, neboť lépe vyjadřuje povinnou úctu k Pánu Ježíši a není zde nebezpečí profanace ani mylného chápání pravdy o skutečné přítomnosti Ježíše Krista pod eucharistickými způsobami. Je to výraz autentické tradice Církve, je to způsob duchovně plodnější a vhodnější. Cílem instrukce Memoriale Domini Pavla VI. nebylo nahradit stávající praxi přijímání do úst přijímáním na ruku. Rozšíření přijímání na ruku, které v následujících letech nastalo téměř po celém světě nebylo cílem instrukce. Existují země, kde se přijímání na ruku podařilo konkrétním biskupům prosadit až napodruhé, neboť při prvním hlasování biskupské konference neměly potřebný souhlas dvou třetin biskupů (Španělsko, Itálie, Argentina 1990, druhý „úspěšný pokus“ 1996). Autor také cituje papeže Jana Pavla II., který rovněž řekl, že není příznivcem přijímání na ruku a že je nedoporučuje. Dva přiložené dopisy zaslané biskupem Laisem Kongregací pro nauku víry a Kongregací pro bohoslužbu a svátosti potvrzují, že jeho rozhodnutí nezavádět ve své diecézi přijímání na ruku bylo zcela v jeho kompetenci a je výrazem jeho osobní zodpovědnosti za diecézi, a ne výrazem neposlušnosti nebo přerušení eklesiální jednoty.

V závěru knihy biskup Laise shrnuje: „Přijímající do úst jedná v dokonalé shodě nejen s přijatou tradicí ale také s vůlí vyjádřenou našimi posledními papeži a uniká příležitosti ke hříchu, kdyby z neopatrnosti nechal spadnout na zem částečky Těla Kristova. Přijímající na ruku, jestliže je to dovoleno, se sice nedopouští hříchu a skutku neposlušnosti, ale vybírá si způsob papeži nedoporučovaný, ve své podstatě méně uctivý, který se jednak rozšířil v posledních dobách jako výraz obrany učení odporujícího církevnímu magisteriu a také přináší velké riziko profanace a koneckonců jeho dovolení bylo ústupkem a ovocem politiky „postavit někoho před hotovou věc.“

Co se má hájit je dáno Protimodernistickou přísahou sv. Pia X.: „Proto se nyní přidržuji s neotřesitelnou pevností a budu se přidržovat až do posledního dechu svého života víry církevních Otců o bezpečném charismatu pravdy, které bylo, je a vždycky bude “v apoštolské posloupnosti biskupského úřadu”; ne aby se zastávalo to, co by se mohlo zdát lepším a vhodnějším podle kultury té které doby, nýbrž aby naprostá a nezměnitelná pravda, od počátku hlásaná od apoštolů, “nikdy nebyla jinak věřena a nikdy jinak chápána”. Slibuji, že toto všechno budu věrně, úplně a upřímně zachovávat a nenarušeně střežit a že se nikdy při žádné příležitosti, ani při ústním hlásání, ani při písemném podání, od toho v učení neodchýlím. Tak slibuji, tak přísahám, tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží. Amen.“

Evangelium gaudii čl. 32 nabízí přes negativní zkušenosti BK větší pravomoc: „Druhý vatikánský koncil prohlásil, že podobně jako starobylé patriarchální církve mohou biskupské konference „poskytovat mnohostrannou a plodnou pomoc, aby sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní situaci”. Toto přání se však plně neuskutečnilo, protože nebyl dostatečně vyjasněn statut biskupských konferencí pojatých jako podmět konkrétních kompetencí, včetně určité autentické věroučné autority. Přehnaná centralizace namísto pomoci komplikuje život církve i její misionářskou dynamiku.“

Sv. Lukáš píše o papeži Petru jako Šimonovi, Lk 22,31-32: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbil jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“