Člověk je bytost, na niž má velký zušlechťující a povznášející vliv krása. Příroda je dílem, za jejíž krásou máme vidět božského Umělce a Boha Stvořitele. Vznik různých přírodních parků v místech mimořádně krásných je snahou krásu chránit a podobně je snaha chránit krásu, kterou vytvořili umělci. Umělci jsou lidé, co jsou schopni krásu tvořit a nejen umělci mají krásu cenit. Křesťanské umění charakterizuje slovo starověkého básníka a biskupa Paulína z Noly: „Jediným naším uměním je víra a naším zpěvem je Kristus.”

Během staletí se stejná inspirace křesťanstvím ukazovala v mnohotvarých podobách lidského tvoření. Lze najít vnitřní příbuznost mezi tisíci stran teologie sv. Tomáše Akvinského a stavbou gotické katedrály. Barokní stavební sloh má své hudební bratry v díle Händela a Bacha. Pro umění je základem krása, která je dobrem pro člověka. Krásný kostel vyjadřuje křesťanské pravdy zvnějšku i uvnitř.

Thomas E. Woods napsal knihu Jak katolická Církev budovala evropskou civilizaci. V kapitole první „Nepominutelná Církev“ píše: „Moji vlastní studenti sice téměř nic o Církvi nevědí, ale znají její údajnou „zkaženost”, o níž slyšeli nekonečné příběhy různé věrohodnosti od svých středoškolských učitelů. Dějiny Církve, nakolik je znají, jsou historií ignorance, represe a stagnace. To, že západní civilizace vděčí Církvi za univerzitní systém, charitativní práci, mezinárodní právo, přírodní vědy, důležité právní principy i řadu jiných věcí, se jim nesdělovalo s žádným velkým nadšením. Západní civilizace ale vděčí katolické církvi za mnohem více, než si většina lidí - včetně katolíků - uvědomuje. Církev vlastně západní civilizaci vybudovala.“

V šesté kapitole je téma „Umění, architektura a Církev“. Píše se o ideových střetech na poli umění: “Když protestanti v 16. století obnovili ikonoklastickou herezi, vyvolali bouře, při nichž strhávali sochy a oltáře, rozbíjeli vitrážová okna a další poklady západního umění. Jan Kalvín, nejvýznamnější protestantský teolog, prosazoval vizuálně holé bohoslužby; zakazoval dokonce užívání hudebních nástrojů. Nic nebylo vzdálenější katolickému, Vtělením inspirovanému respektu k přirozenému světu a katolickému přesvědčení, že lidským bytostem, složeným z hmoty (těla) a duše, mohou hmotné věci pomoci na cestě vzhůru k Bohu. Snad největším katolickým příspěvkem k umění, který natrvalo ovlivnil evropskou krajinu, je středověká katedrála.“

V jedenácté kapitole s názvem Církev a západní morálka: „Podle katolické církve není nikdo, ani stát, vyňat z požadavků morálky.“ K sexuální morálce píše: „Pozvedněte se nad stádo, vyhlaste svou nezávislost na kultuře, která si o vás myslí tak málo,a prohlaste, že zamýšlíte žít nikoli jako zvířata, ale jako lidé.”

V kapitole „Svět bez Boha“ je o důsledcích, které to má: „Svět umění poskytuje snad nejdramatičtější a nejviditelnější svědectví o důsledcích částečného vyloučení Církve v moderním světě. Jude Dougherty, emeritní děkan Filosofické školy na Americké katolické univerzitě ve Washingtonu, mluvil o spojitosti „mezi ochuzenou, antimetafyzickou filozofií naší doby a jejím oslabujícím efektem na umění”. Podle Doughertyho existuje vazba mezi uměním určité civilizace a její vírou a vědomím transcendentna. „Bez metafyzického uznání transcendentna, bez poznání božského intelektu jako zdroje přirozeného řádu a naplnění lidských aspirací, je realita konstruována v čistě materialistických termínech. Měřítkem se stává sám člověk, který není odpovědný objektivnímu řádu. Život sám je prázdný, bez cíle. Tato strnulost je vyjádřena v perverznosti a sterilitě moderního umění, od Bauhausu ke kubismu a k postmodernismu.” Tvrzení profesora Doughertyho je více než případné: je přesvědčující. Když lidé věří, že život nemá žádný smysl, že je výsledkem náhody a není veden žádnou vyšší silou nebo principem, pak není překvapivé, že se tento pocit nesmyslnosti odráží v jejich umění.“

Konkretizace tvrzení je na výtvarném umění: „Jak čas šel, zdegenerovalo toto romantické zaujetí sebou samým do prostého narcismu a nihilismu moderního umění. V roce 1917 šokoval francouzský umělec Marcel Duchamp umělecký svět, když podepsal pisoárovou mušli a vystavil ji jako umělecké dílo. Průzkum mezi pěti sty odborníky na umění uskutečněný v roce 2002 ukázal, že Duchampova Fontána je nejvlivnější dílo moderního umění - což mluví samo za sebe. Duchamp měl formativní vliv na londýnskou umělkyni Tracey Eminovou. Její Moje postel, nominovaná na prestižní Turnérovu cenu, sestávala z rozestlané postele doplněné láhvemi vodky, použitými kondomy a zakrváceným spodním prádlem. Když byla v roce 1999 vystavena v Tate Gallery, poškodili ji dva nazí muži, kteří po posteli skákali a vodku vypili. Je charakteristické pro svět moderního umění, že všichni v galerii mužům tleskali, protože si mysleli, že tento vandalismus je součástí výstavy. Eminová nyní působí jako profesorka European Graduate School. Tyto příklady symbolizují rozchod s Církví, který v posledních letech uskutečnilo na Západě mnoho lidí.“

KRÁSA – PRAVDA – DOBRO patří k sobě podobně jako tři božské ctnosti víra, naděje a láska. Toto je tradiční pojetí. Pokud jeden z prvků chybí anebo je pojetí krásy, pravdy a dobra převrácené, jde o dílo porušené a špatné. Odlišné pojetí krásy a ošklivosti má rovněž jinou představu o pravdě a dobru. Při tradičním pojetí krásy má umělec smysl pro dobro manželství a rodiny a bere vážně pravdy víry. Při modernistickém pojetí místo ošklivosti rozpadlých manželství a rodiny (a jiných věcí) je předkládá jako krásné.

Je ošklivé vidět dobro v umění znevažujícím křesťanské pravdy. Příkladem je dokonce mluvčí biskupské konference ČR v roce 2001. Dal kladné vyjádření k výstavě I.N.R.I., která pro svůj urážlivý obsah byla v některých zemích zrušena. Tato představa o kráse má podobnost v tvrzení, že opuštěním kněžské služby se nic zlého nekoná. Krásný příklad Panny Marie opěvuje mariánská píseň a dodává prosbu o krásný ctnostný život konající dobro podle pravdy: „Aby krása podobná ti v srdcích našich zářila.“