Papež Petr překonává dobové a rozšířené přesvědčení, že špatně je na tom každý, kdo nepřísluší k Bohem vyvolenému židovskému národu. Záznam je ve Skutcích apoštolů 10,34-36: „Tu Petr otevřel svá ústa a mluvil: „Vpravdě poznávám, že Bůh nestraní osobám, nýbrž v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost. Bůh poslal (své) slovo svým synům izraelským, zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pánem všech.“ Jestliže v každém národě je Bohu milý ten, kdo koná spravedlnost, tak čím více má národ spravedlivých lidí, tím je Bohu milejší.

To nastává při plnění úkolu ze závěru Matoušova evangelia, Mt 28,18-20: „I přistoupil Ježíš a promluvil k nim takto: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého! A učte je zachovávati všecko, co jsem vám přikázal! A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“

Autoři bible jsou jako lidé židé a píší pravdivě, a tak i o svém národě píší negativně a kladně o příslušníku jiného národa. Např. ve Starém zákoně u proroka Jeremiáše 38,7-10: „Avšak Abdemelech, Etiopan, komorník v královském domě uslyšev, že vsadili Jeremiáše do cisterny – král zasedal (tehdy) v Benjaminské bráně – vyšel z domu královského a mluvil ke králi: „Pane můj králi, zlého činu se dopustili tito muži vším, cokoli spáchali proti Jeremiášovi proroku vsadivše ho do cisterny, aby tam umřel hladem, neboť není již chleba ve městě.” Tu rozkázal král Abdemelechovi, Etiopanu: „Vezmi s sebou odtud třicet mužů a vytáhni Jeremiáše proroka z cisterny, prve než umře.”

II. kniha Makabejská 4,25, píše, jak i žid horší než běžní židé je dokonce veleknězem (Menelaos),: „Pro velekněžštví neměl žádné předpoklady, neboť měl smýšlení krutého tyrana a zuřivost divoké šelmy.“

Apoštol Pavel cituje řeckého básníka Epimenidese v listu Titovi 1,12-14: „Jeden z jejich vlastních proroků řekl: „Kréťané jsou odjakživa lháři, zlá zvěř, líná břicha.“ Toto svědectví je pravdivé. Proto je kárej přísně, aby byli ve víře zdraví a nezabývali se židovskými bájemi a ustanoveními lidí, kteří se odvracejí od pravdy.“ Po příslušníku řeckého národa Titovi chce apoštol Pavel nápravu jeho národa a o svém židovském národě se vyjadřuje jako o producentech bájí.

Boží biblická kriteria vedou k hodnocení toho, jak lidé plní křestní sliby a jsou spravedliví. To je zárukou, že při hodnocení jednotlivých národů nepřeváží kriteria uznávající národ pro jeho zbojní arsenál, hezké ženy, dobrou kuchyni, přírodní krásy, nerostné suroviny, sportovní výsledky, příhodné klima apod.

Po II. světové válce se řešila vina hitlerovského Německa. Princip kolektivní viny zastává názor, že celý národ je špatný. Odmítání principu kolektivní viny nechce házet všechny bez rozdílu do stejného pytle. Tak jako neplatí princip kolektivní viny, tak neplatí rovněž princip kolektivní neviny. Pokud byl židovský národ postižen za hitlerovského Německa, přesto platí možnost mít výhrady proti jednotlivým židů nebo jejich skupinám, protože neplatí princip kolektivní neviny. Odmítání principu kolektivní viny a neviny vede k pojetí, aby národ nebyl viděn předpojatě jen černě nebo bíle.

Žid apoštol Pavel napsal v závěru listu Kolosanům v 4,11 o menšině svých soukmenovců: „Z bývalých židů jen oni se mnou pracují pro Boží království, a tak se mi stali útěchou.“ Dosud se nenaplnilo to, co je v listu Řím 11,25: „Část Izraele se zatvrdila, dokud nevstoupí (do Církve) pohané v plném počtu, a tak bude zachráněn celý Izrael, jak je to v Písmu: „Přijde ze Siónu vykupitel a odstraní od Jakuba bezbožnost. A v tom bude záležet smlouva s nimi, že zahladím jejich hříchy.“

Překážku služby Bohu zaznamenává Evangelista Lukáš. Jsou to slova žida Ježíše Krista: „Nemůžete sloužit Bohu a mamonu (Lk 16,13)“. Nastala reakce židovských posluchačů: „To všechno slyšeli farizeové, kteří měli rádi peníze a posmívali se mu.“ Služba mamonu místo Bohu pokračuje v dějinách nejen u židů. Kdo je hlavním vlastníkem bank, u nichž mají dluhy státy i běžní lidé pro lichvářské úroky? Kdo diktuje nekřesťanské podmínky pro oběh peněz?

Plnění křestních slibů platí o menšině židů podobně jako o menšině národa českého. Nelze najít národ kolektivně bez hříchů ve světě. Pro tato fakta je problematické rozhodnutí Jana XXIII., jímž před II. Vatikánským koncilem 18. července 1959 z přímluv Velkého pátku vypustil zmínku o židech jako „perfidis -proradných”. Pius V. k misálu s formulací, kterou Jan XXIII. změnil a zavrhl napsal: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Spíš by pravdě odpovídalo rozšířit negativní mluvení o jiné národy. Podobně nevede k obrácení mluvení o židech jako starších bratrech ve víře a opěvování víry islámské, budhistické a jiných nekatolických vyznání.

Na spravedlnosti a milosrdenství má být postaven vztah k sobě a druhým a podobně k vlastnímu národu a národům ostatním, aby nedocházelo ke katastrofám. Jsou oprávněné pochybnosti, že v roce 2000 nebylo zveřejněno celé 3. fatimské tajemství. Již ve druhé části je varovná předpověď: „Mnohé národy budou zničeny.“

V 23. neděli po Svatém Duchu je tato vstupní modlitba římské liturgie: “Odpusť, prosíme, Pane, hříchy svých národů, abychom od vazeb hříchů, do kterých jsme pro křehkost svou upadli, dobrotivostí tvou osvobozeni byli. Skrze…”