Člověk má svobodnou vůli. Může se rozhodnut pro Boha a říci mu „ANO“ anebo být proti Bohu a říci mu „NE“. Rozhodnutí pro Boha, ano Bohu je podle zdravého rozumu, Písma svatého a posvátné tradice jistotou dobrého rozhodnutí. Z této jistoty vyrostlo v různých dobách a zemích velké množství kostelů a katedrál pro službu Bohu, bohoslužbu, liturgii. Kdo chce dobře sloužit Bohu musí řešit otázku, jak má dobrá liturgie vypadat. protože různé liturgické pojetí může vést k různým cílům.
O mši svaté jsou v katechismu kardinála Tomáška (KKT) odlišné texty ve vydání z roku 1955, roku 1968 a roku 1995. V KKT z roku 1955 a 1968 je tato shoda: „Obřadní řeč.– Při mši svaté je v římském obřadu řeč latinská. Mezi různými národy se používá řeči mezinárodní. Podobně i Církev má svou řeč mezinárodní a tou je latina. Latina je jazykem mrtvým. Žádný národ jím totiž už nemluví. Všechny národy se musejí tomu jazyku naučit, a proto ani nevzniká mezi nimi žárlivost při jeho používání. Jedním jazykem se naznačuje, posiluje a utvrzuje jednota Církve na celém světě. Tím jazykem se také naznačuje, že jsou v naší svaté víře tajemství. Tento jazyk se již nemění, kdežto všechny živé jazyky se stále vyvíjejí a mění. Proto mohou zůstat slova posvátných obřadních knih stále táž i po mnoho staletí.
Ve vydání KKT z roku 1955 jsou i tato slova, která odmítají to, že mši sv. v latině lidé nerozumí: „Katolík může být kdekoliv na světě na mši svaté a všude se cítí jako doma. V krajích jazykově smíšených se tím předchází sporům. Každý se může modlit při mši svaté spolu s knězem všechny modlitby v řeči mateřské, neboť kniha ke mši svaté (misál) je přeložena téměř do každého jazyka. Většinu modliteb se modlí kněz tiše, zvlášť důležité modlitby. Může být tedy věřícím lhostejno, v jakém jazyce se je kněz modlí, zvlášť, když důvody pro mrtvý obřadní latinský jazyk jsou tak závažné. Víš-li co je mše svatá, budeš také hledět poznat důkladně všechno, co náleží ke mši svaté.“
Ve vydání KKT z roku 1968 je: „Celá bohoslužba slova a některé části bohoslužby oběti, které se vztahují k přítomným věřícím, jsou v jazyce národním, především všechny modlitby, které říká kněz společně s lidem, výzvy k modlitbě a liturgické pozdravy. Je to proto, aby věřící, přítomni na mši svaté, dobře rozuměli slovu Božímu a modlitbám, které se kněz modlí jejich jménem, a mohli se v duchu připojit k nim nebo na ně odpovídati.“ Varianta liturgie s povinnou latinou a možností národního jazyka v různém rozsahu, vyjma kánonu, i možnost národní jazyk neužívat je v konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium (SC) II. Vatikánského koncilu článek 36:
„§ 1 Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech; místní právo v té věci zůstává nedotčeno.
§ 2 Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech; příslušné směrnice pro jednotlivé případy jsou obsaženy v dalších kapitolách.
§ 3 Příslušná církevní autorita určitého území, uvedená v článku 22 § 2, popřípadě po poradě s biskupy sousedních oblastí téhož jazyka, má v mezích určených těmito směrnicemi právo rozhodovat o tom, zdali a jak může být uplatněn národní jazyk. Apoštolský stolec taková rozhodnutí přezkoumá, tj. potvrdí.
§ 4 Překlad textu určeného pro liturgii z latiny do národního jazyka musí schválit příslušná území církevní autorita, uvedená výše.“
Vydání KKT z roku 1968 má oproti vydání KKT z roku 1955 navíc bod 9: „Bohoslužbu slova uzavírají „přímluvné modlitby“, které se modlí kněz spolu s věřícími. Prosí v nich za všeobecné potřeby Církve, za národní a světové záležitosti, za všechny, kdo jsou v tísni, za shromážděné věřící a za farníky živé i zemřelé.“ Je to dáno článkem 53 SC: „Ať jsou obnoveny „přímluvy“ – „společná modlitba“, „modlitba věřících“ – po evangeliu a homilii, především o nedělích a zasvěcených svátcích. Tak se budou s účastí lidu konat prosby za svatou církev, za ty, kdo vládnou, za ty, které tísní různé těžkosti, za všechny lidi a za spásu celého světa. (4)((4/Srov. 1 Tim 2,1-2.))“
Srovnání liturgií vedlo sv. Řehoře Velikého k přeložení vzpomínky za zemřelé až po konsekraci a tím ji vrátil ke zvyku liturgií východních. Biskup Kupka v knize O mši svaté píše o přímluvách v latinském obřadu: „Byla to modlitba pronásledované Církve, jež později ustoupila kollektě tj. modlitbě Církve vítězné a udržela se pouze v liturgii dnů kajících a Velkého pátku.“ Ve východní liturgii schválené papeži přímluvy v liturgii zůstaly a jejich návrat není novotou. Ve východní liturgii je běžné svaté přijímání pod obojí způsobou a možnost jeho rozšíření v latinském ritu je v SC čl. 55 při zachování chápání, že ke spáse stačí přijímat pouze pod způsobou chleba. Místo toho se po II. Vatikánském koncilu rozšířilo koncilem nezmiňované podávání na ruku a ve stoje, které je tak společné s věroučně bludnými protestanty. Východní liturgie mají ikonostas, dřevěnou nebo mramorovou stěnu s průchody, která odděluje oltářní prostor chrámu od prostoru pro laiky a za ním se koná obětní úkon a lidé služebníka oltáře vůbec nevidí. Napodobení tohoto pojetí by bylo v obnově z historie známé záclony (cortinae), které na kánon oltář zahalovaly. Ve východní liturgii nenastaly změny typu: „V latinském ritu odstraňují oltářní mřížky a my odstraňme ikonostas.“ Odstraněním oltářní mřížky se latinský obřad vzdálil od východní liturgie a přiblížil se protestantům, kde oltářní mřížka není a za věroučně bludného chápání mají stoly čelem k lidu.
Pokud KKT z roku 1968 předkládá to, co rozhodl koncil, jehož se pan kardinál Tomášek účastnil, tak to, co se značně liší a bez vysvětlení podává páté vydání KKT z roku 1995 (NOM) je také koncil? Pokud obě varianty jsou podle koncilu, tak je o liturgické pochybnosti postaráno. Bez četby dokumentů II. Vatikánského koncilu nelze rozřešit otázku, jak to skutečně koncil chtěl a co mu odpovídá. Je jisté, že liturgické změny nejsou podle SC 23: „Aby se zachovala zdravá tradice, a přesto se otevřela cesta oprávněnému pokroku, má každé úpravě částí liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního. Mimoto je třeba přihlédnout k obecným zákonům stavby i ducha liturgie, ke zkušenostem s nedávnou liturgickou reformou a ke zkušenostem s výjimkami dosud povolenými. Dále platí, že se nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují.“ Nenaplněno je SC čl. 4: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stává se, že pro tradiční liturgii prostor není, ale pro bohoslužbu slova odpovídající protestantům prostor je.
Protestantská liturgie je deformací, protože Luther odmítá obětní charakter mše svaté. Při NOM je pro velký počet lidí důležitá hostina a chození k příjímání. Nejen v KKT z roku 1995 chybí to, co je v KKT z roku 1955 a 1968 jako vzor aktivní účasti: „Při pozdvihování nejsvětějšího těla Páně pohlédneme s vírou na svatou hostii a pozdravíme Pána Ježíše slovy: „Pán můj a Bůh můj!“ Zároveň se s ním spojíme na kříži slovy: „Pane Ježíši, s tebou jsem ukřižován.“ Potom skloníme hlavu a říkáme: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nad všechno miluji.“ (Přitom se můžeme třikrát bít v prsa, ne však podle zvonění ministranta, ale podle naší modlitby.)
Slovy: „Pane Ježíši, s tebou jsem ukřižován“, chceme říci: „Pane Ježíši, chci přibít s tebou na kříž své ruce, aby nečinily nic zlého, aby se zbožně modlily, svědomitě pracovaly a všem dobře činily. Chci přibít s tebou své nohy, aby chodily jen cestou tvých přikázání. A mé srdce ať je probodeno se srdcem tvým, mrtvé pro všechno, co vede ke hříchu. Ať žije a plane jen pro tebe a pro tvé svaté zájmy.“
Při pozdvihování nejsvětější krve Páně pohlédneme s vírou na zdvižený kalich a pozdravíme Pána Ježíše slovy: „Pán můj a Bůh můj!“ Rozhodneme se pracovat pro svaté zájmy Pána Ježíše ze všech sil až do potu a krve, a proto řekneme: „Pane, Ježíši, s tebou se chci modlit, pracovat, trpět i umírat.“ Potom skloníme hlavu a říkáme: „Tobě žiji, tobě umírám, tvůj jsem živ i mrtev. Amen.“ (Přitom se můžeme opět třikrát bít v prsa.)
Tyto modlitby při pozdvihování šeptáme pouze sami u sebe, abychom nerušili posvátné ticho, které je náznakem hlubokého tajemství proměňování.“
Pouze při neznalosti těchto slov katechismu lze tvrdit, že lidé před koncilem ani nevěděli, co se při mši svaté děje a co mají dělat. Uplatnění zásady „poznáte je po ovoci“ má pozitivní odpověď při dostatku pokorných a obětavých osob sloužících Bohu. A toto má blahodárný vliv pro rodinu, Církev i stát. Pokud odpověď na ovoce liturgie dopadne negativně co do počtu osob (kvantity) i kvality (věrohodnosti křesťanského života), tak je třeba místo o obnovené liturgii mluvit o liturgii úpadkové. Liturgická jistota je v osvědčeném tradičním pojetí a oprávněné pochybnosti při pouhých vnějších změnách s touhou po novotách.