První co Pán Ježíš řekl lidem bylo, aby konali pokání a věřili evangeliu (Mk 1,15). Po zmrtvýchvstání řekl: „V jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínaje Jeruzalémem byly odpuštěny hříchy” (Lk 24,47). V článku 109 konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu je dáno: „V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním.

Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. Proto: a) Ať se více uplatní křestní prvky obsažené v postní liturgii; ať se popřípadě obnoví i něco ze starší tradice. b) Totéž je třeba říci o kajících prvcích. V katechezi je třeba věřícím zároveň se společenskými následky hříchu zdůraznit vlastní povahu pokání: mít odpor proti hříchu, protože uráží Boha. Přitom ať se nepřechází mlčením úloha Církve při pokání a ať se vyzývá k modlitbě za hříšníky.“

Tato slova koncilu jsou téměř neznáma a je malá touha po pokání, ačkoli více než zkažený vzduch nebo potraviny nás má znepokojovat zkaženost srdcí. Platí slova Veroniky Giuliani, Deník III: „Papež má málo těch, kteří jsou praví křesťané. Dcero, modli se a vyzývej k modlitbě, především za kněze, kteří špatně zacházejí s mým Synem.“

Sv. Kateřina Sienská v Dialogu 144 píše: „Město duše má mnoho bran. Ty hlavní jsou však tři: jednu z nich nikdy neztrácíme ze svého vlastnictví, totiž vůli, jež střeží ostatní; těmi jsou paměť a intelekt. Pokud však k tomu vůle svolí, vstoupí dovnitř nepřítel, jehož jméno je sebeláska, spolu se všemi ostatními nepřáteli, kteří ho následují. Intelekt přepadne temnota, která je úhlavním nepřítelem světla, zatímco paměti se zmocní nenávist, která jí ihned připomene urážky, kterých se vůči duši někdo dopustil, takže se stává nepřítelem lásky k bližnímu a přilne ke světským radovánkám a rozkoším tak rozmanitými způsoby, jak rozmanité jsou hříchy, protiklady ctností. Jakmile jsou rozraženy tyto brány, otevřou se okna smyslů, které jsou nástroji sladěnými s duší. Proto si ihned povšimneš, že neuspořádaný cit člověka, který otevřel své brány, odpovídá právě těmito nástroji: takže všechny tóny jsou falešné a nečisté – takové jsou totiž i jeho činy.

Zrak vidí jenom smrt, protože se s nezřízenou zvědavostí obrací, kam nemá, jen k mrtvým věcem, a s marnivostí srdce, lehkomyslností, nečestnými způsoby a pohledy se tak stává příčinou smrti pro sebe i pro ostatní. Hanebníku! Dal jsem ti zrak, abys hleděl na nebe a na všechny ostatní věci a na krásu, kterou jsem dal tvorům, a abys zkoumal má tajemství, ale ty se obracíš k bahnu a ničemnostem, které přinášejí smrt. Totéž platí o sluchu: těší se z nečestných slov a z vyslechnutí věcí, které se týkají bližního, aby ho mohl kritizovat. Já však jsem dal sluch člověku, aby naslouchal mému slovu a potřebám svého bližního.

Rovněž jazyk: dal jsem mu ho, aby hlásal mé slovo a vyznával viny; má být užíván ke spáse duší, ale hanebník ho užívá k tomu, aby se mi, svému Stvořiteli, rouhal, aby ničil bližního reptáním, odsuzováním jeho dobrých skutků a vynášením prohřešků, rouháním a křivým svědectvím. Chlípnými slovy ohrožuje sebe i druhé: útočí urážlivými slovy, která zraňují srdce bližních jako nůž a budí v nich hněv. Kolik zla, vražd a nečestnosti, kolik hněvu, nenávisti a kolik ztraceného času vzešlo z jazyka.

Čichem člověk neuráží ani více, ani méně než ostatními smysly své bytosti, neboť nezřízeně čichá. Co se týče chuti, ve své nezřízené touze po jídle s nenasytnou mlsností vyhledává mnoho rozmanitých pokrmů a nemyslí na nic jiného než na to, jak si naplnit břicho; a jeho ničemná duše ani nepomyslí, že otevřela dokořán všechny tři brány a nezřízeným a nadměrným jídlem přehřívá své pomíjivé tělo a hyne kvůli svým nezřízeným touhám.

Urážek se dopouštějí i ruce, když bližnímu kradou věci nebo se ho nečistým způsobem ničemně dotýkají, přestože jsem je učinil k tomu, aby sloužily bližnímu, kdykoli ho postihne neštěstí a almužnou mu pomohly v jeho potřebách. Nohy jsem vám dal k tomu, aby nosily tělo na místa, která jsou svatá a užitečná vám i bližnímu, ke slávě a chvále mého jména. Ničemník je však užívá k tomu, aby ho donesly na nejrůznější ohavná místa, kde planými řečmi a tlachy rozmanitým způsobem šíří nákazu své vlastní ničemnosti na ostatní tvory, podle toho, jak se zachce jeho hanebné a neuspořádané vůli.

To všechno jsem ti řekl, nejdražší dcero, abys měla proč plakat při pomyšlení na to, do jaké bídy může upadnout vznešené město duše, a abys viděla, kolik zla může vzejít z hlavní brány vůle, do níž nevpustím nepřátele duše, jak jsem ti říkal, i když jim dovolím, aby mocně bušili na ostatní brány.“