Při pokoncilních změnách se měnili i modlitby. U svátku věrozvěstů je v NOM vstupní modlitba: „Bože, tys poslal našim předkům svatého Cyrila a Metoděje, aby jim hlásali evangelium slovanským jazykem, dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství a řídíme se jím ve svém životě…“ V římském misálu k tradiční liturgii najdeme odlišné znění: „Všemohoucí věčný Bože, jenž jsi nás ráčil skrze svatého Cyrila a Metoděje, Vyznavače své a Biskupy, milosrdně povolati k jednotě křesťanské víry, uděl prosíme, abychom, kteří se z přítomné jejich slavnosti právem těšíme, jejich zbožnými modlitbami si zasloužili dojíti věčné slávy…“ Modlitby mají svůj vzdělávací a formační charakter. NOM znění může vést ke spokojenosti s tím, že věci jsou hlásány slovanským jazykem.

Důležitější je tak forma, to jak je křesťanství hlásáno, než obsah, správnost hlásaného poselství. Důraz na formu, věc vnější, pak vede k tomu, aby např. pro chybu pravopisu se odmítl text, který obsahem je věroučně dobrý. Naopak pěkně a bezchybně psané a hlásané bludy se přijmou. Oproti tradičnímu misálu chybí v textech NOM prosba modlitby po svatém přijímání, aby nám Bůh na přímluvu sv. Cyrila dal pohrdání věcmi pozemskými. Důsledkem pohrdání pozemskými věcmi je bdělost nad tím, aby důležitější než hmotný majetek byl Bůh. NOM vypouští označení „Vyznavač“ a tím i otázku, zda a jaký je kdo vyznavač katolické víry. Vyznávání katolické víry příkladem života a je-li třeba i slovem je povinností všech, zvláště biskupů.

Kdo je dobrý vyznavač? Vzorným vyznavačem byl biskup se stejným jménem jako měl sv. Cyril věrozvěst, učitel Církve sv. Cyril alexandrijský. Izidor Vondruška v Životopise svatých o něm uvádí: „Sv. Cyril (z perského Chur, tj. slunce, tedy malé Slunce, Velebný) alexandrijský byl synovec Theofila, patriarchy alexandrijského, téhož, jenž byl odpůrcem a pronásledovatelem sv. Jana Zlatoústého. Strýcem svým byl i Cyril stržen do těchto sporů; i Cyril se zúčastnil roku 403 pověstného sněmu „u dubu“ v Chalcedonu, který nespravedlivě sesadil sv. Jana Zlatústého. Avšak když po smrti svého strýce Cyril sám se stal patriarchou alexandrijským, poznal svou chybu a přesvědčil se, že Chrysostomovi bylo ukřivděno. Proto jakmile papež nařídil, aby jméno Janovo bylo zaneseno do seznamu svatých, Cyril hned poslechl. Nestorius patriarcha cařihradský, tvrdil, že Panna Maria byla pouze matkou Ježíše, člověka, s nímž se teprve později spojil Syn Boží. Cyril hned napsal rozšiřovatelům toho bludu poučný list, ve kterém obšírně vyložil, že „Maria Panna porodila nikoli člověka, nýbrž vtěleného Syna Božího. Božství spojilo se v osobě Páně s člověčenstvím hned v mateřském lůně Marie Panny, a že je proto Matkou Boží.“

Cyril také předsedal na obecném sněmu v Efesu r. 451, dříve než se dostavili vyslanci papeže Celestina. Na tomto sněmu byl Nestorius sesazen a jeho blud odsouzen. Avšak přivrženci jeho si získali přízeň císaře Theodosia, a tak na jeho rozkaz Cyril a jiní pravověrní biskupové byli uvězněni. Věznění netrvalo dlouho, Cyril byl propuštěn, vrátil se do Alexandrie a hájil víry až do své smrti. Byl plodným spisovatelem. Napsal 10 knih proti Juliánu Odpadlíkovi, 5 knih proti Nestoriovi a jiné spisy. Vynikal jasností úsudku, všeobecným vzděláním a mluvou přístupnou. Zemřel 444. Svátek 28. ledna.“

Sv. Cyril alexandrijský dokázal uznat svůj omyl a od pravověrnosti neuhnul ani při hrozbě vězením. Bral vážně slova evangelia v němž se píše (Lk 12,8-9): „Pravím pak vám: Kdo mne vyzná před lidmi, toho i Syn Člověka vyzná před anděly Božími. Kdo mne však zapře před lidmi, ten bude zapřen před anděly Božími.“

Profesor Bohumil Zlámal v Příručce českých církevních dějin píše na dvou stranách o 2,5 letech věznění sv. Metoděje bavorskými biskupy, moderně bavorské biskupské konference, kteří měli pokřivené chápání křesťanství. Připomínání sv. Cyrila a Medotěje se může dít různým způsobem. Dodatek „věrozvěsti“ a „vyznavači“ ukazuje jako základní víru. Přijímáš víru, kterou hlásal sv. Cyril a Metoděj? Předáváš tuto přijatou víru dál? Jsi vyznavač?

V roce 1967 v cyrilomedotějském kancionále chybí sloka písně od Vladimíra Šťastného z roku 1893: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane.“ Sloka byla vyňata v době komunistického režimu, který odmítal křesťanskou víru a sv. Cyrila a Metoděje předkládal jako osvětové pracovníky, hlasatele kultury a vzdělanosti. Pokud důraz na kulturu a vzdělanost zatlačuje do pozadí víru v Ježíše Krista, tak tomu křesťanští světci jednoznačně čelí. Návrat této sloky do kancionálu vydaného v roce 1990 žádá i její naplnění.

Sv. Cyrilu a Metodějovi papež blahosl. Hadrián II. v roce 868 povolil užívání slovanského jazyka v dokumentu Gloria in excelsis. Tato pozornost formě stanovila i zachování latiny ve slovanské bohoslužbě ve čteních Písma svatého. Prozíravě tak připomněl, že není nutné absolutní užívání slovanského jazyka a nesoustředil pozornost jen na formu, ale na obsah: „Jako začal Konstantin s Boží milostí a na přímluvu sv. Klimenta, tak i kdyby kdo jiný mohl důstojně a pravověrně poučovati, budiž to svato a požehnáno od Boha i od nás i od veškeré katolické a apoštolské Církve, abyste se snadno naučili Božím přikázáním.“

Lev XIII. v encyklice “Grande munus” (Vznešený úkol) napsal: “aby po celém světě sv. Cyril a Metoděj byli vzýváni, aby veškerým svým vlivem u Boha přispěli k ochraně křesťanství, po celém východě aby vyprosili vytrvalost katolíkům a odloučeným touhu po opětovném spojení s pravou Církví.”