K péči o nemocné patří svátost nemocných. Kánon 998 CIC z roku 1983 ji vysvětluje takto: „Pomazání nemocných, kterým Církev doporučuje trpícímu a oslavenému Kristu nebezpečně nemocné věřící, aby jim ulehčil a je uzdravil, uděluje se mazáním olejem a pronášením slov předepsaných liturgickými knihami.“ Příčiny nemocí jsou různé a je možné je různě léčit a vyléčit.
Dobré přijetí svátostí může odstranit nemoc. Špatné přijímání svátostí se může stát příčinou nemoci. V I Kor 11,27-31 je: „Kdo by tedy jedl chléb Páně nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení. Proto je mezi vámi tolik nemocných a churavých a mnoho jich už umřelo. Kdybychom se sami správně posuzovali, nebyli bychom trestáni. Ale když nás Pán trestá, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni s tímto světem.“ Svatý Basil se modlí: „Ó, Pane Ježíši Kriste, Bože můj, ať mi není k soudu účast na přečistých a oživujících svátostech ani ať nejsem nemocen duší a tělem od nehodného jejich přijímání.“
Sv. Bonaventura v díle Šest křídel serafů uvažuje nad vzorným chováním představených: „Druhým křídlem církevního serafína je dobrota neboli bratrské souznění, neboť jako jej Boží láska rozpaluje k touze po spravedlnosti, tak ho bratrská láska vede k dobrotě. Na přestupky je třeba bijící rákosky, ale na nemoc je nezbytná berla: „Tvůj kyj a tvá hůl …“ (Ž 22,4) a také „Mám k vám přijít s holí, či s láskou a mírností?“ (1 Kor 4,21). Podobně Samaritán položivému opuštěnému člověku nalil vína horoucí horlivosti a oleje mírnící dobroty (srov. Luk 10,33).
Jiná je nemoc těla, jiná ducha, a obojí vyžaduje soucit. Nemoc těla je trojí. První leží na lůžku, mají vysokou horečku nebo jiné těžké onemocnění. Druzí chodí po domě či po dvoře, ale často pociťují velké bolesti, např. nemocní žlučovými kameny, vředy, chorobně otylí a jim podobní. Třetí nemají určitou nemoc, ale jsou slabí na těle a jejich síly jsou vyčerpány, např. staří a zničení prací nebo stiženi vrozenou slabostí, a čas od času postiženi přechodnou melancholií. Tyto je třeba podpírat trojím druhem dobroty, zvláště léčebnými prostředky, pokud je to možné. Dále zmírněním přísnosti v jídle, v oděvu, ve bdění a podobně; konečně zproštěním práce, úřadu či služeb, jak to žádá nutnost. Prvním je třeba pomáhat zvláště prostředky prvního druhu, druhým druhého druhu, třetím třetího druhu, podle potřeby každého jednotlivce.
Nemocným a slabým je třeba ukazovat všechnu lidskost, protože jsou Pánem bičováni, a kdyby nadto byli drceni lidmi, tu by jejich bída volala k Pánu o smilování nářkem proti mučitelům: „Neboť toho, kterého jsi zbil pronásledovali, vypravují o bolesti těch, které jsi proklál“ (Ž 69,27). Nemocný, který je utištěný, nemůže sám sobě pomoci, naopak se ještě více cítí mučen tím, že ti, kterých je to povinností, ho nepotěší, neuleví mu v práci, neuspokojují jeho potřeby, necítí s ním: „Ty znáš mou potupu, hanbu a zneuctění, před tebou jsou všichni moji protivníci. Potupa zlomila mé srdce a proto chřadnu. Čekal jsem, že někdo bude mít soucit, ale nikdo tu nebyl, čekal jsem, kdo by mne potěšil, ale nikoho jsem nenašel. Do pokrmu mi dali žluč a v žízni mě napojili octem. Jejich stůl se jim staň osidlem…“ (Ž 69,20-23).
Dobrý představený se považuje za otce svých bratří, a nikoli za pána, a je pro ně lékařem, nikoliv tyranem, nejedná s nimi jako s tím, co je určeno pod jařmo, nebo jako s koupenými nevolníky, ale jako se syny, účastníky nebeského dědictví, a jedná s nimi tak, „jak by chtěl, aby s ním bylo jednáno“ (srov. Mat 7,12), kdyby byl v podobné situaci. Silní a zdraví nepociťují to, co cítí nemocný, a proto se neumějí vcítit, i když se tomu naučí později, až sami onemocní. I kdyby se vytýkalo, že často někteří dělají ze sebe nemocné více, než jsou, mají být proto všichni obviňováni z přetvářky? Právě naopak, z ohledu na málo spravedlivých chtěl Pán mnoho darovat hříšníkům (Gn 18).
Nemocní více potřebují podporu dobroty než zdraví a silní z trojího důvodu:
- vzhledem k prostředkům na udržování života, protože se sami nemohou o ně postarat. Pokud by se ani jiní jim o ně nepostarali, zeslábli by a nemohli by zůstat naživu: „Aby úplně nezahynul vyhnanec …“ (2 Sam 14,14)
- vzhledem k obnovení zdraví a sil, které ztratili v nemoci. Zdravý a silný potřebuje jen podporu, aby zachoval to, co má. Nemocný a slabý vyžaduje dvojnásobné posilnění, aby nezahynul ani neztratil zbytek toho, co má, a aby získal to, co ztratil: „A tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má“ (Luk 19,26).
- vzhledem k potřebě úlevy potěšením, protože nemocní pociťují úlevu, když vidí, že jiní s nimi soucítí a že se usilovně zajímají o jejich uzdravení: „Buďte Hospodinem požehnáni, protože se mnou cítíte!“ (1 Sam 23,21)
Je spravedlivé pomáhat těm nemocným, u nichž je naděje na uzdravení, ale je škoda výdajů na ty, u kterých není naděje, že se někdy uzdraví. - Toto mínění by bylo správné, kdyby se mělo nemocným prokazovat milosrdenství kvůli možnosti lidské prospěšnosti, a nikoli z ohledu na zásluhy lásky. Kdo pomáhá nemocnému proto, aby mu to odplatil, až se uzdraví, ten se zbavuje zásluhy lásky. Protože, kde je větší nouze, tam se stává milosrdenství zřejmější a láska čistší. Je tedy třeba, aby byl představený někdy nemocný, a tak se naučil soucitu: „Nemáme totiž takového velekněze, který by neměl soucit s našimi slabostmi…“ (Žid 4,15).
V římské liturgii středy po 4. neděli postní je tato secreta: “Pokorně tě prosíme, všemohoucí Bože, aby těmito obětními dary byly shlazeny naše hříchy, neboť pak nám uděluješ pravé zdraví duše i těla. Skrze…”