Tragický úděl křesťanů současné Sýrie zavinila řada zemí včetně sekularizovaného Západu. Kde najdeme vzory k nanejvýš potřebné duchovní a mravní obnově? Patří mezi ně sv. Efrém syrský, který je nazýván harfou Ducha Svatého. V Městě Edessa, kde žil, založil teologickou školu a tam zemřel v roce 373. Edessa se dnes nazývá Urfa, protože leží v jihovýchodním Turecku. Kromě změny politické je tam i změna náboženská a křesťané tam téměř nejsou. To se může stát i jinde a kdekoli, pokud se nedbá na předávání víry a ochotné pokračování. Sv. Jan Zlatoústý svého současníka svatého Efréma představil těmito slovy: „Probouzel vlažné, těšil zarmoucené, učil mládež, ukazoval kajícníkům cestu, byl mečem proti heretikům, příbytkem ctností a chrámem Ducha Svatého.“

Některé hymny sv. Efréma se zpívají i dnes při syrských bohoslužbách. Starověký sv. Efrém stejně jako středověký sv. František z pokory nepřijal kněžské svěcení, zůstal jáhnem žijícím v celibátu a uchyloval se do poustevnické samoty. Skrze písemné záznamy máme nauku sv. Efréma a podklad pro zkoumání, kdo ji uchovává a je věrohodný křesťan.

Sv. Efrém a svědectví o papeži a jaký má být, Promluva o svatém týdnu: „Šimone, můj učedníku, ustanovil jsem tě za základ svaté Církve. Před tím jsem tě nazval skálou, protože poneseš stavbu Církve. Dohlížíš na ty, kteří mi budou na zemi stavět Církev. Kdyby špatně stavěli, zastav jejich stavbu. Jsi základním pramenem, z něhož vyvěrá má nauka. Jsi hlavou mých učedníků. Tvým prostřednictvím se budou napájet všechny národy.“

O svátostech, Sermo 3 s modlitbou: „Ve tvých svátostech tě denně objímáme a přijímáme tě do svého srdce. Dopřej nám, ať na sobě zakusíme vzkříšení, v něž doufáme. Milostí křtu máme ve svém těle ukrytý tvůj poklad. Ať ho rozmnožuje účast na hostině tvých svátostí, dej nám, ať se radujeme v tvé milosti. Nosíme, Pane, ve svém srdci tvou památku z tvého duchovního stolu, kéž ji vlastníme v plnosti, až přijdeš obnovit všechno. Kéž skrze duchovní krásu, kterou v naší smrtelnosti budí tvá nesmrtelná vůle, poznáme, jak veliká krása je nám dána! Tvoje ukřižování, Spasiteli, bylo koncem tvého pozemského života. Dej, ať křižujeme svou vlastní vůli, aby se v nás rodil život duchovní. Skrze tvé vzkříšení, Ježíši, ať v nás roste duchovní člověk, jako v zrcadle ať ho poznáváme, když hledíme na tvoje svatá tajemství.“

O svátosti oltářní, De sacerdotio VI: „Kleště, které prorok viděl a které vzaly z oltáře žhavé uhlí, byl obraz, který poukazuje na Mne v Nejsvětější Svátosti. Izaiáš viděl Mne, tak jak vy Mne nyní vidíte, jak natahuji svou pravou ruku a kladu živý Chléb do vašich úst.“

O pocitech v Diatessarion: „Má-li duši v moci vážné ochromení jako třeba skleslost nebo truchlivost ovládá ji nepřítel a jejím prostřednictvím dělá to, co ona sama nechce.“

Svědectví o úctě mariánské a modlitbě k Panně Marii: „Utíkáme se pod tvou ochranu, svatá Boží Rodičko, zastávej se nás a ochraňuj nás pod křídly své lásky a svého milosrdenství.“

Sv. Efrém a pokání: „Hřešil jsem, a hojnější jsou hříchy mé nad písek mořský; neosměluji se očí vzhůru pozvednout a popatřit na výsost nebes. Bože spravedlivý a milosrdný, Bože velký a mocný, slyš muže hříšníka tuto hodinu ty, jenž jsi pravil skrze proroka: „Vyznej napřed hříchy své a budeš ospravedlněn“ (Iz 43). Hřešil jsem, Pane, hřešil jsem a pro rozkoš nicotnou věčné plameny za nic jsem pokládal. Zoufal bych, kdybych neznal tvé milosrdenství Pane, jenž nechceš smrti hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. Ženu hříšnici jsem viděl rozradostněnou, a tázána po příčině odpovídá: „Jdi k lékaři, a budeš uzdraven.“ Celníka jsem potkal a ptám se ho a on odpovídá: „Důvěřuj.“. Lotr kající stejně ode mne tázán mi dává stejnou odpověď, žena kananejská mne povzbuzuje: „Neustávej prosit a vytrvej“, a podobenství o ovci ztracené mne vzpružilo klesajícího pod břemenem hříchů, abych doufal v milosrdenství tvé, protože jsi přišel volat nikoli spravedlivé, nýbrž hříšníky k pokání.“

Rozjímání o smrti: „Hodinu tu, kdy duše od těla se odloučí v mysli uvažujíc, padám před tebou, Pane, a vzývám slitovnost tvou: nedej, abych padl do rukou protivníků svých, ať se neraduje nepřítel tvůj nade mnou, služebníkem a dílem tvých rukou, ať neřekne: „To je den, který jsme čekali.“ Nedopusť, abych patřil mezi ty, kterým odpovíš: „Amen, neznám vás.“ Vím, pane hodinu pokání konám a dvě hodiny tě k hněvu popouzím, ale utvrď srdce mé ve svaté bázni své a upevni nohy mé na skále pokání. Zde, Spasiteli, zde jako otec syna mne trestej, zde bičuj, jenom na věčnosti mi buď milostiv. Dříve než jsem k poznání došel, učinil jsi mne na křtu schránou milosti bez mých zásluh, já však nevděčně zmařil od mládí všechny dary tvé. Osvědč na mně milosrdenství své, ať se zahanbí nepřítel můj, který mne očekává po levici tvé. Hřích mne vlákal do svých sítí, rozvaž je svou milostí a neopatrného vyprosť, aby duše má jak ptáče z léčky unikla a skryla se v svaté rány tvého Srdce a našla sobě hnízdečko na tvém svatém kříži. Dej, ať jednou mohu zpívat s vyvolenými tvými: Sláva Otci, jenž mne vysvobodil z temnoty pekelné a přivedl do světla věčného: sláva Synu, jenž mne zachránil před ohněm neuhasitelným a do ráje rozkoše postavil; sláva Duchu Svatému, jenž mne zbavil pohanění věčného i ohavnosti hříchu a korunoval ctí a slávou vše převyšující blaženosti v nebesích.“

Sv. Efrém doprovázel biskupa Jakuba na koncil v Nicei r. 325. V jeho osobě byl pokoncilní duch, duch koncilu, shodný s Duchem Svatým, což je příklad, ne však nutnost, pro každou pokoncilní dobu.

Starost o spásu duše projevuje sv. Efrém závětí, v níž si přeje pohřeb po způsobu chudých, odmítá pohřební řeč a přeje si, aby mu nebyl zřizován pomník.

Efrém je nazývám teologem, protože jako harfa Ducha Svatého viděl všechno ve světle Ducha Svatého. Sv. Efréme, oroduj za nás!