Po II. vatikánském koncilu bylo v kodexu církevního práva vynecháno výslovné odsouzení a exkomunikace svobodných zednářů, které bylo v CIC z roku 1917 Can. 2335: „Nomen dantes sectae massonicae aliisve eiusdem generis associationibus quae contra Ecclesiam vel legitimas civiles potestates machinantur, contrahunt ipso facto excommunicationem Sedi Apostolicae simpliciter reservatam.“ Duch koncilu neplní požadavek č. 31 encykliky Humanum Genus Lva XIII.: „Ze všeho nejdříve je třeba strhnout zednářům masku a vrátit jim jejich vlastní tvářnost. Dále je třeba, abyste poučovali lid svými promluvami a pastýřskými listy, pojednávajícími o tomto námětu, jakých úskoků užívají takové společnosti, aby sváděly lidi a vábily je do svých řad, jak zvrácené názory mají a jak hanebně jednají. A jak to již vícekrát potvrdili Naši předchůdcové, ať si nikdo nemyslí, že se smí z jakéhokoliv důvodu stát členem zednářské sekty, má-li pro něho katolická víra a vlastní spása takovou cenu, jakou má mít.“

Mezi menšinu tiskovin, které varují v současnosti před zednářství patří kniha „Kněžím, přemilým synům Panny Marie“. V knize mající četná cirkevní schválení čteme: „Milán, 3. června 1989 - Zvíře podobné pardálu: „Úkolem černé bestie, to je zednářství, je bojovat podle a vytrvale, aby duším zabránila jít po cestě ukázané Otcem a Synem a osvěcované dary Ducha Svatého. Jestliže se Rudý drak snaží přivést lidstvo k jednání bez Boha, k popírání Boha, a šíří proto blud ateismu, cílem zednářství není popírat Boha, nýbrž se mu rouhat. Bestie otvírá tlamu, aby pronášela rouhání proti Bohu, aby se rouhala jeho jménu a jeho příbytku, aby proklínala všechny, kteří přebývají v nebi.“ 13. června 1989: „Černá bestie, podobná pardálu označuje zednářství; dvourohá bestie, podobná beránku, označuje zednářství, které proniká do nitra církve, to je církevní zednářství, které se rozšířilo především mezi členy hierarchie. Tato zednářská infiltrace do nitra církev už vám byla mnou předpověděna ve Fatimě, když jsem vám oznámila, že satan pronikne až do vrcholu církve.“

Encyklika Humanum genus:

Čl. 4: „Římští velekněží, Naši předchůdcové, ve své ustavičné bdělosti o spásu křesťanského lidu velmi rychle rozpoznali tohoto úhlavního nepřítele, vynořujícího se na světlo denní z temnot tajného spiknutí. Věděli kdo je a oč usiluje, dovedli také myslet na budoucnost a pohotově varovali vládce a národy, aby se nedali nachytat taktikou a nástrahami, přichystanými k jejich oklamání.“

Čl. 5: „První upozornil na toto nebezpečí Klement XII. r. 1738 (Const. In eminenti); jeho konstituci potvrdil a obnovil Benedikt XIV. (Const. Providas 1751) a v jejich stopách kráčel Pius VII. (Const. Eclesiam a Christo Jesu, 1821) a Lev XII. pojal do své apoštolské konstituce “Quo graviora” (13. 3. 1825) akta a dekrety předcházejících papežů o této věci a potvrdil je s konečnou platností. (Const. z 13.3. 1825). V témže smyslu vyzněly projevy Pia VII. (Encyklika Traditi, 1829), Řehoře XVI. (Encyklika Mirari vos, 1832) a zejména Pia IX. (encyklika Qui pluribus, 9.11. 1846).“

Čl. 7: „Co je však nanejvýš důležité, události potvrdily prozíravost Našich předchůdců; jejich předvídavé a otcovské starosti však nedošly ani vždy a všude žádoucího úspěchu. A to jak pro pokrytectví a vychytralost postižených sektářů, tak pro nerozvážnou lehkomyslnost právě těch, kteří měli mít největší zájem na tom, aby byli ustavičně ve střehu. Proto se během půldruhého století zednářská sekta mimo očekávání neobyčejně rozšířila; odvahou a lstí pronikla do všech odvětví státního života a nabyla takové moci, že jak se zdá, již státy téměř ovládla. Tento rychlý a nebezpečný rozmach postihl Církev, moc vládců a obecné blaho právě tou pohromou, jakou Naši předchůdcové již dávno předvídali. Dospělo to tak daleko, že pro budoucnost je nutno mít velké obavy, nikoliv o Církev, jež má daleko pevnější základ, než aby se dala zviklat přičiněním lidským, ale o osud těch států, v nichž má příslušnou moc ta sekta, o níž jednáme, nebo jiné sekty, které se zednářům propůjčují za jejich pomocnice a náhončí.“

Čl. 34: „Proto také ne bezdůvodně se chápeme této vhodné příležitosti a opět připomínáme, co jsme již jinde vyložili, abyste horlivě šířili a ochranu skýtali Třetímu řádu sv. Františka, jehož stanovy jsme nedávno s prozíravou mírností upravili, neboť celým účelem řádu, jak byl stanoven zakladatelem, je zvát lidi k napodobování Ježíše Krista, k lásce k Církvi, k praktikování všech křesťanských ctností, a proto může prokázat velké služby při potlačování nákazy nejničemnějších sekt. Nechť tedy den ode dne mohutní toto svaté sdružení, od něhož lze mezi jinými plody očekávat to skvělé ovoce, aby se lidský duch dal získat pro svobodu, bratrství a právní rovnost, ne pro zednáři nesmyslně vymýšlená hesla, ale pro takovou rovnost a bratrství, jaké Ježíš Kristus zjednal pokolení lidskému a jak je uskutečnil sv. František. Mluvíme o svobodě dítek Božích, jež nás osvobozuje od služby Satanovi a vášním, nejnešlechetnějším to pánům; mluvíme o takovém bratrství, jehož původ spočívá v Bohu, společném Stvořiteli a Otci všech, mluvíme o rovnosti, stojící na sloupech spravedlnosti a lásky, jež neodstraňuje všechny rozdíly, ale z rozmanitosti života, služeb a zálib vytváří onen podivuhodný a takřka harmonický soulad, jenž svou přirozenou povahou směřuje k užitku a důstojnosti občanského soužití.“

Závěr encykliky Humanum genus:

Tak rozhořčený útok vyžaduje stejně rozhodnou odvahu; nuže toho je třeba, aby se také všichni dobří sdružili v co nejširší společenství a to jak činu, tak modlitby. Od nich tedy žádáme, aby se proti postupující síle sekt postavili svorně do sevřeného šiku a ani o píď neustoupili, a rovněž ať úpěnlivě vztahují své ruce k Bohu v modlitbě a od Něho ať se důtklivě dožadují, aby křesťanství kvetlo a vzmáhalo se, Církev nechť si vydobude potřebné svobody, zbloudilí kéž se vrátí na cestu spásy, a ať již jednou bludy ustoupí z cesty pravdě, neřesti pak nechť udělají místo ctnosti. Za svou pomocnici a prostřednici mějme Pannu Marii, Matku Boží, aby Ta, která již od svého Početí přemohla Satana, ukázala svou moc nad nešlechetnými sektami, u nichž tak zřejmě oživuje onen ďábelský duch zpupnosti s nezkrotnou věrolomností a pokrytectvím. Dovoláváme se pomoci knížete vojska nebeského sv. Michaela, vítěze nad mocí pekla, a rovněž sv. Josefa, snoubence Nejsvětější Panny, blahodárného patrona katolické Církve v nebi, apoštolů Petra a Pavla, velkých rozsévačů křesťanské víry a nepřemožitelných jejích obránců. V jejich ochranu a ve vytrvalost společných modliteb skládáme důvěru, že Bůh náležitě a dobrotivě přispěje ku pomoci lidskému pokolení, uvrženému do tolika nebezpečí.

Jakožto záruku nebeských dober a Naší blahovůle, udělujeme Vám, Ctihodní bratři, kléru a veškerému lidu, svěřenému Vaší ochraně, s vroucí láskou Naše apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 20. dubna 1884, sedmého roku Našeho pontifikátu.

Lev XIII. vydal nařízení modlitby ke sv. archandělu Michaelovi po mši svaté.