Je přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Aplikace této zkušenosti na věci duchovní zní: „Jak se k Bohu volá, tak se ozývá.“ Mimořádně příkladné volání k Bohu a vzývání jména Ježíš máme ve Skutcích apoštolů, 4 kapitola: „Postavili je doprostřed a tázali se: „Jakou pravomocí nebo v čím jméně vy jste to učinili?“ Tu Petr naplněn Duchem Svatým řekl k nim: „Předáci lidu a starší, (poslyšte)! Jestliže my jsme dnes vyslýcháni pro dobrodiní na člověku nemocném, čím on byl uzdraven, budiž známo vám i celému izraelskému národu: Ve jménu (Pána našeho) Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, kterého však Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho stojí tento před vámi zdráv. To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, ale který se stal kamenem úhelným. A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spaseni.“

Kontrast dobrého a špatného vzývání Ježíšova jména je ve Skutcích apoštolů 19 kapitola: „Také divy neobyčejné činil Bůh skrze ruce Pavlovy, takže šátky a zástěry s jeho těla kladli na nemocné, a tak nemoci od nich odcházely a zlí duchové vycházeli. Pokusili se však někteří i z potulných židovských zaklínačů nad lidmi posedlými zlými duchy vzývati jméno Pána Ježíše, pravíce: „Zaklínám vás skrze Ježíše, kterého hlásá Pavel.“ Tak to činilo sedm synů jakéhosi Skevy, židovského velekněze. Ale zlý duch jim řekl: „Ježíše znám i o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?“ A vrhl se na ně ten člověk se zlým duchem a ovládl dva z nich, přemohl je, takže nazí a zranění utekli z toho domu. To však vešlo ve známost všem, kteří bydleli v Efesu, židům i pohanům. I padla bázeň na ně na všechny a bylo velebeno jméno Pána Ježíše. Také mnozí z věřících přicházeli a vyznávali a vypravovali své skutky. Mnozí pak z těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi; a když spočetli jejich cenu, načítali částku padesáti tisíc denárů.“

Rozhodnutí zničit knihy velké finanční hodnoty, které brání správné úctě k Bohu má blahodárné účinky pro šíření víry, Skt 19,20: „Tak mocně se rozšířilo a sílilo slovo Boží.“ Pokud tato rozhodnost zavrhnout modly chybí, nedivme se ubohosti duchovních výsledků. Pán Ježíš vybízí, Mk 13,5-6: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: ,Já jsem to’; a svedou mnohé.“ Evangelista Matouš zaznamenal (7, 21): „Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane’, vejde do království nebeského, nýbrž ten, kdo plní vůli mého Otce nebeského, (ten vejde do království nebeského).”

Připomeňme si z katechismu kardinála Tomáška: „Mluvíme uctivě nejen o Bohu a svatých, ale také o všem, co je posvátné: Jsou to posvátné obřady, svátosti, pravdy víry, Písmo svaté apod. V kostele při bohoslužbách slyšíme slovo „sakramentum“, to znamená svátost anebo slovo „krucifix“, to znamená „Ukřižovaný“. Jsou to slova posvátná, proto se nemají vyslovovat lehkovážně. Při pohledu na Ukřižovaného svatý František plakával a katolík by mohl užívat slova „Ukřižovaný“ v hněvu nebo pro zábavu? Když někdo vyslovuje jméno Boží nebo svatých v hněvu a při tom ještě přeje jinému něco zlého, dopouští se proklínání neboli klení.

Rouhání: Bohu se rouhá, kdo mluví nebo píše posměšně o Bohu, o světcích anebo posvátných věcech. Také se rouhá, kdo potupně napodobuje posvátné obřady anebo se potupně chová k posvěceným věcem. Rouhání je velmi těžký hřích. Ve Starém zákoně se rouhání trestávalo smrtí. (Lv. 24, 16)

Dodnes se stává, že Bůh tento hřích někdy i náhle trestá. „Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat.“ (Gal. 6, 7)