Jaký je vztah mezi povinnostmi víry a pochybováním? Sv. Tomáš Akvinský, učitel Církve, ve své Summě teologické píše, že ji napsal pro začátečníky v teologii. Využívá patristickou tradici a filosofii, která je s ní slučitelná. Při řešení otázek probírá různá mínění, což je spojeno s pochybností jaký závěr udělat. Tato metodologická skepse chrání před ukvapenými závěry, ale nepokračuje po nalezení pravdy, kterou brání proti zpochybňování a bludařům. O čem nepřipouští pochybnosti a co se musí věřit? Odpověď ze Summy teologické: II,II,2.8:

„Musí se říci, že tajemství Kristovo výslovně věřit nelze bez víry v Trojici, protože v tajemství Kristově je obsaženo to, že Syn Boží přijal tělo, že obnovil svět milostí Ducha Svatého, a za druhé, že z Ducha Svatého byl počat. A tudíž, tím způsobem, jak tajemství Kristovo před Kristem výslovně věřili větší, zahaleně pak a jaksi zastíněně menší, tak také i tajemství Trojice. A proto i po době rozšíření milosti jsou všichni vázání k výslovnému věření tajemství Trojice. A všichni, kdo se znovu narodí v Kristu, dosahují toho vzýváním Trojice, podle Mat. 28,19: „Jděte, učte všechny národy a křtěte je jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“
Je nějaká osoba, co nemusí věřit a pochybovat? Odpověď ze ST III,7.3: „Kristus však v prvém okamžiku svého početí viděl úplně Boha v jeho bytnosti, jak bude dole patrné. Proto nemohla v něm být víra.“
II. Vatikánský koncil píše v SC 4, že je věrný tradici a k ní patří odsuzování bludů a bludařů. Již na koncilu v Nicei 325 byl zavržen kněz Arius, který neuznával, že Ježíš Kristus je pravý Bůh.
Pokud jde o lidství, tak mu mnozí upírají kvalitu, o níž je v ST III, 7.3 Např. muzikál Jesus Christ supestar vkládá do úst Pána Ježíše (v getsemanské zahradě), bludné: „Já ztrácím víru“. Podobný bludný výrok pronesl Václav Havel ve svém novoročním projevu roku 1993: „Cíl je ale zatím stále ještě v nedohlednu. Jaký tedy div, že se ve společnosti rozmáhá zneklidnění, nervozita, obavy, pochybnosti, ba leckdy i malomyslnost. Je to víc než přirozené; vždyť i sám Kristus zapochyboval na kříži o smyslu své cesty.“ Sv. Tomáš Ak. často cituje svaté učitele. U sv. Augustina najdeme komentář k žalmu 85: „Vzpamatujme se tedy a probuďme svoji víru. A vizme, že ten, o němž jsme krátce předtím rozjímali jako o Bohu vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti. A když visel na kříži, vzal za svoje slova žalmu: „ Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“

Zavrhování bludů a bludařů odmítají mnozí pod vlivem ducha koncilu, který je nevěrný tradici, na kterou se II. Vatikánský koncil odvolává (SC 4 a jiná místa: DV 8,10,21,24). Např. Tomáš Halík s bludařem V. Havlem, těžce hříšně nevěrným v manželství, sdílí i bludné nadšení pro bludaře dalajlámu, jenž nevěří správně. Jak moc by prospělo, kdyby on nebo jiné osoby bludaři Havlovi domluvili a zaznělo: „V obtížích života si uchovejme víru v Nejsvětější Trojici, kde jsou ideální vztahy osob. Pohleďme jak tyto vztahy napodobuje svatá Rodina nazaretská. Napodobujme tyto vztahy dobrou rodinou ve svátostném a nerozlučitelném manželství. Dobrá rodina je základ státu. Ať ke svaté Zdislavě, provdané Havlové, přibudou další svaté ženy a muži a nikdo ať nezůstane v úsilí pozadu.“
O vzoru víry, Panně Marii je v Summě teologické, III, 27,4: „Ambrož výslovně píše k Luk. Ev., že Blažená Panna nepochybovala o slovech anděla.“ Hříšné pochybování zpochybňuje povinnosti víry dané prvním přikázáním „V jednoho Boha věřit“, a proto je otázka ke zpytování svědomí: „Nepodléhal jsem pochybnostem.“
V KT číslo 482013 je rozhovor „Víra je odvaha vkročit do tajemství“ s T. Halíkem. Jsou tam slova: „Papež František v rozhovoru s rabínem Skorkou hovoří o tom, že pochybnosti a hledání patří k víře. Patrně s ním souhlasíte. – Samozřejmě, v tom – jako v mnoha jiných věcech – mi papež František mluví ze srdce. To je motiv, jenž prostupuje celé mé dosavadní dílo: Víra a pochybnosti jsou dvě sestry, které se potřebují navzájem. Víra bez hledání a kritického myšlení vede k fanatismu, fundamentalismu, bigoterii. Pochybnost, která neumí pochybovat i o svém pochybování, vede zase ke skepsi a cynismu.“ Tato netradiční slova převeďme do otázek:
Panna Maria a svatí se vyhnuli cynismu a skepsi díky svému pochybování?
Je kněz, který odmítne křest, jestliže chybí víra v tajemství Nejsvětější Trojice, fundamentalista?
Byl by to fanatismus, kdyby rabín, dalajláma nebo imán uslyšeli, že nemají pravou víru?
Je projevem bigoterie nepřipustit zpochybnění pravé katolické víry?

Proč je naše odpověď bolestná? Na to je odpověď u sv. Pia X. v encyklice Pascendi Dominici gregis: „Modernisté užívají na oklamání duší dvojí taktiky. Především se snaží odklidit vše, co jim překáží a pak pečlivě vyhledávají vše, co může dobře posloužit jejich cílům a pak to trpělivě a usilovně prosazují. Za největší překážky pokládají tři věci: scholastickou filosofickou metodu, autoritu Otců s tradicí a učitelský úřad Církve. Proto se posmívají scholastické filosofii a projevují k ní opovržení. Ať už to činí z nevědomosti nebo ze strachu, nejspíše však z obojí příčiny, jisté je, že novotářství je vždy spojeno s nenávistí ke scholastice. Není proto jistější známky, že někdo začal podléhat modernismu, než odpor ke scholastické metodě.“