O tichu při modlitbě kánonu mše svaté píše biskup Kupka v knize o mši svaté: „Kánon modlí se kněz sám a potichu, jakožto prostředník mezi Bohem a lidmi, jako viditelný zástupce neviditelného velekněze Ježíše Krista, jenž vlastně sám sebe za oběť přináší a kněze pouze jako nástroj používá. Mše sv. je ve své podstatě obětní úkon, jímž kněz jménem Ježíše Krista Bohu nejvyšší poctu vzdává a lidem všech milostí zjednává a slova, jimiž kněz úkon doprovází jsou významu podřadného.
Dostačí, když lid úkonu obětnímu s tichou úctou obcuje, právě tak jako ve svatém mlčení trvali svědkové smrti Páně na hoře Kalvárii. Reformátoři nařídili, aby se slova konsekrační vyslovovala hlasitě; to bylo jim nutným důsledkem nauky o kněžství všeobecném, dle níž liturg není prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nýbrž je zástupcem lidu, jenž má též rozumět tomu, co liturg jejich jménem říká. Naproti tomu církevní sněm Tridentský přímo poručil modlit se kánon potichu (Si quis dixerit, Ecclesiae Romanae ritu, quo sobmissa voce pars Canonis et verba consecrationis proferuntur, dammandum esse, /Sess. XXII., De sacrif. Missae, can.9/).
V minulém století (18.) snažili se i Jansenisté zavést do liturgie způsob říkat kánon hlasitě, majíce za to, že tímto způsobem získají obecné mluvě přístup do liturgie vůbec.
Jistý kanovník v Meauxu, jemuž bylo svěřeno vydat misál, přidal ke slovům konsekračním „Amen“. A dal před tímto, jako i před každým v kánonu se vyskytujícím „Amen“ vytisknout červené R, jakoby lid měl tímto „Amen“ knězi odpovídat. Ale tento padělek byl záhy zpozorován a odstraněn. Jiný pokus se stal při vydání nového misálu v diecézi Troyeské, v němž rubrika „submissa voce“ (potichu) proměněna byla v „submissiore voce“ (méně nahlas) jako by kánon jen méně hlasitěji, než ostatní části mše sv. se měl říkat.

Tichá modlitba při kánonu velmi dobře vyznačuje tajuplný ráz oběti mše sv. a připomíná věřícím, aby plni svatého úžasu a ve vší uctivosti podivovali se tajemstvím, jež se právě na oltáři konají. V písmu sv. se často užívá slova „mlčeli, mlčky“, aby se jimi vyjádřila potřeba úcty, svatého úžasu a podivu. Tak kupř. čteme u proroka Habakuka (2,20): „Hospodin je v chrámě svém svatém, umlkni před ním celá země.“ A vskutku nejvýznamnější události ze života Páně se staly za velebného ticha (kol kolem). Třeba jen vzpomenout na narození Páně: „Když všechno v hluboké ticho pohříženo bylo, a noc polovici svého běhu vykonala, všemohoucí tvé slovo, Pane z nebe, z trůnu královského přišlo.“ Anebo na proměnění Páně na hoře Tábor, na tichý bol účastníků smrti Páně apod. Svaté ticho tedy nejlépe sluší nejhlubšímu tajemství naší víry, když Kristus Pán z lásky k nám nevyslovitelné znova mezi námi na oltáři obnovuje oběť, kterou na Kalvárii dokonal.
Proto užívalo se v některých chrámech i záclon (cortinae), jimž se oltář na začátku kánonu, in actu tremendi sacrificii, zahaloval, aby kněz zcela nerušeně mohl obětní úkon vykonat. Obyčej v církvi západní, říkat kánon potichu, je prastarý. Oratorian Lebrun dokazuje naproti kardinálu Bonovi, že nepovstal teprve v X. století, nýbrž, že kánon již od nejdávnějších dob se vždy říkal potichu.

Císař Justinian I. vydal zvláštní nařízení, aby modlitby při božské oběti a při sv. křtu k většímu vzdělání lidu se říkali nikoli potichu, ale hlasitě, z čehož vysvítá, že Řekové až po tu dobu společně s církví západní se potichu při nejsvětější oběti modlili. Ostatně, nynější praxi církve západní dosvědčují všichni spisovatelé církevní ve středověku. Dokazují ji sakramentáře, misály a římské „Ordines“ z nejbližší doby po Justinianovi, jako i všichni, kdo o mši svaté psali, jako: Innocenc III., Bellethus, Hugo de S.Victore, Albert Veliký, sv. Tomáš Aq. 3 p.q. 83. art. 4, Bonaventura a jiní.“
Z tohoto pečlivého rozboru biskupa Kupky poznáváme odkud přivanul modernistický vítr modlení kánonu nahlas. Svatý Tomáš Akvinský v Summě teologické řeší 84 otázek o Eucharistii, ale ani jedna nezní: „Má se kánon modlit potichu (nebo nahlas)?“ To, že nemusel tuto otázku řešit je proto, že bylo tiché modlení samozřejmé. Sv. Tomáš Akvinský doporučovaný II. Vatikánským koncilem se zmiňuje o modlení tichém. Obecně je posvátné mlčení známkou a podmínkou hlubšího duchovního života.