Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly?

Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšeli bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce.“

Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů.“ Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty.

Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filosofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles a Platon dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem… Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá… Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít.

Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen (bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu (Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“

Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:

Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa…Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“

Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“

Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“

Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“

Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“

R. Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“

Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“

Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha…což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“

Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: “A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“

Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“

Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí (Ž 127,1).“