Církev nechce jakoukoli rodinu, ale rodinu křesťanskou podle bible a tradice. Jde o celoživotní soužití jednoho muže s jednou ženou podle křestního slibu.

Proto již chalcedonský koncil v roce 451 v kánonu 14 rozhodl v praxi osob více angažovaných: „Vzhledem k tomu, že v některých biskupstvích se dovoluje žalmistům a zpěvákům vstupovat do manželství, rozhodl svatý sněm, že žádnému z nich nemá býti dovoleno, aby si vzal za manželku osobu jiného náboženského vyznání. Děti, narozené z takového manželství a již dříve pokřtěné u kacířů, mají přivádět do společenství s všeobecnou církví, a ty, které dosud nepokřtili, nesmí ani dát křtít u kacířů ani uzavříti sňatek s kacířem, Židem nebo pohanem s výjimkou případu, zaváže-li se osoba provdaná za pravověrného věřícího, že přijme pravou víru. Kdo poruší toto rozhodnutí svatého sněmu, bude postižen tresty, podle ustanovení pravidel.“

Sv. Tomáš Akvinský v Summě theologické, Doplněk 59 na otázku, zda může věřící uzavřít manželství s nevěřícím, dává tuto odpověď: „Dobrem manželství je potomstvo, které je nutno vychovat k službě Boží. Jelikož je však výchova společným dílem otce a matky, proto každý z nich usiluje vychovat dítě k službě Boží podle své víry. Jsou-li tudíž rozdílné víry, bude záměr jednoho směřovat proti záměru druhého, a tak mezi nimi nemůže být vhodné manželství.“

Pius XI. v Casti connubii, 85 píše: „Velmi v této věci chybují a někdy ne bez nebezpečí pro věčnou spásu, kdo lehkomyslně vcházejí do smíšených manželství, od nichž z velmi vážných důvodů odvrací své dítky Církev ve své mateřské lásce a prozíravosti, jak je patrno z četných jejích projevů, shrnutých v církevním zákoníku v onom kánonu, ve kterém se stanoví: „Velmi přísně Církev všude zakazuje, aby se uzavíralo manželství mezi dvěma osobami, z nichž jedna je katolická, druhá náleží k sektě heretické nebo schismatické; kdyby tu bylo nebezpečí odpadu pro katolického manžela a pro potomstvo, manželství je zakázáno také samým zákonem Božím (CIC 1060).“ Neodpírá-li Církev v těchto svých velmi přísných předpisech někdy dispens z důvodů časových, věcných nebo osobních (právo Boží musí arci při tom zůstati nedotčeno a nebezpečí odpadu musí býti pokud možno oddáleno vhodnými opatřeními), přesto je těžko možno, aby katolický manžel neutrpěl značné škody z tohoto manželství.“

Z uvedeného vidíme, jak se vstupem do smíšeného manželství člověk přibírá další kříž obtíží ve snaze žít katolickou víru.

Utrpí se tyto škody jen ve smíšením manželství? Jistě ne. Obdobné škody se utrpí také tam, kde jedna strana katolicky pokřtěná praktikuje chování nekatolické strany ve smíšeném manželství. Na škodu je i stav pohoršení, kdy všichni chodí ke svátostem, ale na soudržnosti rodiny a plnění stavovských povinností to není poznat.

Nezdravý a netradiční duch koncilu žádající neurčitý ekumenický a mezináboženský dialog nechce varovat před smíšeným manželstvím. Naopak dokonce falešně tvrdí, jak se obě strany mohou v manželství obohatit. Není obohacení pravé katolické víry jde-li stranou a děti jsou nábožensky lhostejné. Dialog s varováním před smíšeným manželství je nutný.

Příkladem pro manželství je nesmíšené manželství sv. Josefa a Panny Marie. Tam je jednota víry sjednocujícím a určujícím činitelem při plnění stavovských povinností a s délkou společného života se zkvalitňuje.