Ze starověkých autorů o výchově píše sv. Cyprián, De opere et eleemosynis: „Neradíš-li správně svým dětem a nemyslíš-li na jejich budoucnost, jsi nepoctivým a zrádným otcem. Kdo se snaží zabezpečit jim spíše majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu: Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc svého Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista. Buď takovým otcem, jakým byl Tobiáš.“

Sv. Jan Zlatoústý v homilii 59 na Matoušovo evangelium řekl: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Všechno rozvrátila a zničila láska k penězům; setřásla bázeň Boží a zmocnila se duší jako násilník pevnosti. Proto ani my nedbáme na spásu dětí, ba ani na svou vlastní, a staráme se jen o to, jak bychom ještě více zbohatli a zanechali své bohatství jiným, ti dalším a ještě dalším. Stáváme se tak nikoli vlastníky, ale abych tak řekl, spíše zprostředkovateli peněz a jmění. A to je veliká pošetilost, neboť naše děti se tak stávají větším ubožáky než otroci.“

Sv. Augustin: “Nejprve musel Mojžíš sám být vychován, aby i jiné mohl vychovávat.”

Ve středověku budovala katolická Církev university jako je universita Karlova v Praze. Za papežského státu v roce 1597 byla v Římě zřízena první bezplatná základní škola v Evropě zakladatelem řádu piaristů sv. Josefem Kalasanským. V r. 1948 ho papež Pius XII. prohlásil za patrona křesťanských základních škol na celém světě.
Jan Amos Komenský chtěl výchovu postavenou na Bohu a přesto se jeho osobou zaštiťuje ateistické školství. V Obecné poradě o nápravě věcí lidských, 22. kapitola, píše: „Mezi příčinami závad na školách klademe právem na první místo nesprávné směrnice, pro něž se většina učitelů i žáků míjí cílem. Neboť za opravdové poslání škol se nemá stanovit nic jiného, než aby štípily nebesa a zakládaly zemi, a aby řekli Siónu: Můj lid jsi ty (Iz 51,16), to je, aby připravovali rostoucí nový lid pro církev i stát, a aby jej učinili opravdu lidem Božím. Ale kdo vůbec toho dbá?“ Ve stejné kapitole: „Mezi překážkami postupu v pravé moudrosti na veřejných školách byla za našeho věku opovážlivá hýřivost v jídle, v oblékání a šílené vymáhání nevázané volnosti, zcela proti žádoucímu cíli…Ať studují v klidu a nemilují hlučnou společnost, nechť si zvykají konat více a důležitých věcí před tváří Boží, než před tváří lidí a mluvit a stýkat se raději s Bohem než lidmi.“ O učitelích v téže kapitole: „Učitelé mají být zbožní, dobrého chování, vzdělaní, aby sami byli takoví, jakými mají učinit druhé.“
Starozákonní kniha Sirachovec žádá v 7,23-24: “Máš syny? Vychovávej je a od mládí ohýbej jejich šíji. Máš dcery? Pečuj o jejich bezúhonnost a nebuď k nim málo náročný.”

Patron dětí a mládeže sv. Jan Bosko od dvou let neměl otce. Matka jej vychovala podle hesla: „Modli se a pracuj!“ Připravila jej sama na první svaté přijímání a šel před ním 3x ke svaté zpovědi. V životopise sv. Jana Boska od Marie Štechové čteme jeho slova: „Dal jsem domu jméno oratorium, abych ukázal jasně, že stavíme všechno jen na modlitbě. Recituje se svatý růženec, protože od prvých okamžiků dal jsem sebe i hochy pod ochranu Svaté Panny.“
„Světec prohlásil, že gymnastika a hry nemohou být hlavním programem oratoria. Programem jeho oratoria mohu být především slovo Boží, častá zpověď a přijímání a zábavy jen jako prostředek.“
„Podstatným zlem moderní výchovy je, že nechce mluvit o věcech věčnosti a především ne o smrti a pekle.“
První slova, která slyšeli chlapci při ranním probuzení byla Benedicamus Domino (Dobrořečme Pánu)! Poslední při ulehnutí: Tu autem Domine misere nobis (Ty však Pane smiluj se nad námi)! Všichni odpovídali: Deo gratias (Bohu díky)!
„Ptáte se jaký je můj vychovávací systém? Systém preventivní: láska! Je k ní třeba svaté bázně Boží, vlité do srdce.“

II. Vatikánský koncil v deklaraci o křesťanské výchově v přemluvě píše: „Svatá matka Církev dostala od svého božského zakladatele příkaz zvěstovat tajemství spásy všem lidem a všechno obnovit v Kristu. Proto má pečovat o celý, tedy i pozemský život člověka, pokud souvisí s nebeským povoláním.“ V článku 2 pak čteme: „Všichni křesťané, když byli znovuzrozeni z vody a z Ducha Svatého, stali se novým stvořením. Nazývají se a také jsou Božími dětmi, a mají proto právo na křesťanskou výchovu. Tato výchova usiluje nejen o zralost lidské osoby, právě popsanou, ale směřuje hlavně k tomu, aby pokřtění byli postupně uváděni do tajemství spásy a stále více si byli vědomi přijatého daru víry; aby se naučili klanět se Bohu Otci v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23), především při liturgických úkonech, a aby získali návyk utvářet svůj život jako noví lidé v pravé spravedlnosti a svatosti (srov. Ef 4,22-24).“

Jak jsou tato slova II.Vatikánského koncilu o výchově podle tradice přijata? Kolik absolventů katolických škol anebo setkání mládeže na všech úrovních se klaní Bohu Otci v duchu a v pravdě? Bezesporu je co napravovat pokáním!