Může být ubohý papež Veliký? Ano! Sv. Lev Veliký o své ubohosti mluví takto:
„…je chvályhodným projevem vaší zbožnosti, že se radujete z výročí mého povýšení jako z pocty, která zahrnuje i vás. Tak oslavuje celé tělo Církve jednu svátost kněžství. Vylitím posvátného oleje spočinula její milost zajisté v hojnější míře na těch, kdo mají vyšší postavení, ale sestoupila v míře nemalé i na ty nižší. I když nás tedy, nejmilejší, společná účast na tom daru velmi vybízí k společné radosti, bude důvod naší radosti přece jen hlubší a větší, jestliže se nebudete zdržovat myšlenkou na mou ubohost. Vždyť je mnohem užitečnější a důstojnější zaměřit svou mysl na rozjímání o slávě svatého apoštola Petra a slavit tento den především úctou k němu. On byl zaplaven takovou hojností milostí ze samého pramene všech darů. Mnoho darů přijal jenom on sám, a mezi tím, co přechází na někoho dalšího, není nic, co by byl on nedostal.“

Oprávněně lze tvrdit, že sv. Lev Veliký apoštolem a prvním papežem sv. Petrem poměřoval to, jak zastává papežský úřad. Deset let před smrtí sv. Lva Velikého byl Chalcedonský koncil. Na druhém sezení bylo předčítáno nicejské vyznání víry z roku 325 a „dogmatický dopis” Lva Velikého o dvou přirozenostech v Kristu. „To je víra otců”, volali biskupové, „to je víra apoštolů. Tak věříme všichni. Petr mluvil skrze Lva.” Sv. Lev V. v listu Flaviánovi vychází od koncilu nicejského před více než sto lety: „Když tedy Eutyches nevěděl, jak by měl smýšlet o vtělení Slova Božího, a když si nechtěl obstarat světlo porozumění studiem (celé) šíře svatých Písem, měl tedy alespoň pozorně naslouchat společnému a jednomyslnému prohlášení, jímž všichni věřící vyznávají víru v Boha Otce všemohoucího, v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který se narodil z Ducha Svatého a z Marie Panny. Tyto tři pravdy zpravidla dostačují na rozbití všech myšlenkových konstrukcí vytvořených heretiky.“
Eutyches byl odsouzen na synodu v Cařihradě za patriarchy Flaviána roku 448, nalezl ale oporu u alexandrijského patriarchy Dioskura. Sv. Lev Veliký odsoudil koncil svolaný na popud patriarchy Dioskura císařem Theodosiem II. do Efesu, kde byl Eutyches pod silným tlakem císařského vojska rehabilitován a názvem „lupičský synod” projevil statečnost pravého pastýře. Odmítl i žádost koncilu v Chalcedonu podle císaře Marciána, aby stolec Nového Říma (Cařihradu) požíval stejných výsad jako stolec Starého Říma. Odporovalo to totiž nauce o papežském primátu, právě tímto papežem s velkou jasností uznávané a se stejně velkou rozhodností hájené.
II. Vatikánský koncil doporučuje jako teologa sv. Tomáše Akvinského, jenž v Summě teologické (ST) uvádí často různé koncily a papeže a v ST II-II,11 dopis Lva Velikého biskupu v Alexandrii: „Nepřátelé kříže Kristova činí nástrahy všemu i našim slovům a slabikám, takže, kdybychom jim dali nějakou jen nepatrnou příležitost, lhali by, že se shodujeme se smýšlením Nestoriovým.“
K roku 2012 bylo 265 papežů. Pouze dvěma je přidáváno k jménu „Veliký“. Podobně jako sv. Lev Veliký ctil předcházející koncily a své předchůdce sv. Řehoř Veliký. V listu I,24 napsal: „Prohlašuji, že je třeba přijímat a ctít první čtyři koncily jako čtyři knihy svatého evangelia, protože na nich jako na čtyřhranné skále se tyčí struktura svaté víry.“ Prvními čtyřmi koncily jsou: I. nicejský roku 325, I. cařihradský roku 381, efeský koncil roku 431 a chalcedonský roku 451, který stanovil v kánonu 1: „Uznali jsme za spravedlivé, aby byly zachovávány kánony, na nichž se svatí otcové usnesli až dosud na každém sněmu.“ Sv. Řehoř Veliký zemřel v roce 604 a nejbližší časem mu byl II. cařihradský koncil v roce 553, který neodmítal, ale vrcholnou důležitost ve struktuře víry mu nepřisoudil.

Ingolstadský teolog Johannes Eck se s Lutherem roku 1519 utkal v lipské disputaci, a tak se zjistilo jaké pojetí křesťanské víry má Luther. Papež Lev X. bulou „Exsurge Domine“ Lutherovi hrozil klatbou, pokud neodvolá 41 článků ze svých spisů, které byly označeny za bludné. Luther toto odvolání svých bludů ve Wormsu roku 1521 odmítl se slovy, které uvádí August Francen v knize Malé církevní dějiny: „Nevěřím ani papeži, ani jen koncilům, neboť je očividné, že se častěji mýlily a odporovaly samy sobě. Nemohu a nechci odvolat nic, protože není ani jasno, ani radno dělat něco proti vlastnímu svědomí.“ Luther sám řekl o svém rozhodování: “Vyznávám, že jsem zavrhl přijímání pod jednou způsobou jen proto, abych pohaněl papeže. Kdyby však některý koncil nařídil přijímání pod obojí způsobou, pak já a moji přátelé připustíme přijímání pouze pod jednou nebo raději pod žádnou a zlořečil bych těm, co by uposlechli usnesení koncilu.” (Forma Missae; Opera sv.7., str. 276, vydání wittembergské)
Česká redakce vatikánského rozhlasu 6.8. 2012 uvedla: „Pojetí, podle kterého se nějaký koncil může také mýlit, spadá do doby Martina Luthera. Už jenom tento postřeh by měl tradicionalisty přivést k otázce, kam chtějí skutečně patřit,“ tak reagoval kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, v rozhovoru pro agenturu Apic-Kipa na otázku po možnosti plného církevního společenství s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., jehož členové vyjadřují kritické postoje vůči II. vatikánského koncilu. Švýcarský kardinál se v rozhovoru dotknul tématu diferencovaného přijímání závaznosti koncilu ze strany těchto tradicionalistů.
„Druhý vatikánský koncil – řekl kardinál Koch – přijal čtyři konstituce, devět dekretů a tři deklarace. V čistě formálních kategoriích je tedy možné mezi těmito druhy dokumentů rozlišovat. Potom však nastává problém také v souvislosti s Tridentským koncilem (1545-1563), který vydal jenom dekrety a žádnou konstituci. Nikoho by kvůli tomu zřejmě nenapadlo tvrdit, že Tridentský koncil má nižší stupeň závaznosti,“ pokračuje kuriální kardinál s jasnou narážkou na argumentaci používanou v tradicionalistických kruzích. „Je totiž jasné, že z hlediska čistě formálního je možné rozdíly hledat, ale skutečně z toho nelze vyvozovat, že existují různé stupně závaznosti koncilních dokumentů,“ uvedl kardinál Kurt Koch, který se při té příležitosti zmínil také o koncilním dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, který se plně zakládá na dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium a připomněl také, že „Pavel VI. důrazně trval při promulgaci zmíněného dekretu na jeho úzké interpretační souvislosti s dogmatickou konstitucí o církvi“. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů v rozhovoru pro švýcarskou agenturu zdůraznil, že ekumenismus „není druhotné, nýbrž ústřední téma vatikánského koncilu, na což poukázal Jan Pavel II., a proto musí být také ústředním tématem církve.“ Kromě toho, také koncilní deklarace o vztazích k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, Nostra aetate, má své základy v dogmatické konstituci o církvi.
Kardinál Koch také oznámil, že Papežská rada, které předsedá, připravuje k příležitosti 500. výročí Reformace společné prohlášení se Světovým luterským svazem. Kromě toho proběhne také mnoho společných akcí na úrovni místních církví, které budou spadat do kompetence jednotlivých biskupských konferencí.“
Další zpráva vatikánského rozhlasu ze dne 5.10. 2012: „Vatikán. Jan XXIII. chtěl, aby se koncil stal velkým implusem k evagelizaci světa. Dnes musíme přiznat, že tento úmysl Dobrého papeže se ještě nenaplnil. Právě proto je synod biskupů o nové evangelizaci potřebný – řekl Vatikánskému rozhlasu kardinál Angelo Scola. Milánský metropolita se účastní římského kongresu o dějinách II. vatikánského koncilu ve světle archivů koncilních otců. Historiky, kteří se koncilem zabývají varoval, aby nepřeceňovali význam svého bádání. Jak totiž řekl, koncil patří minulosti a Církev žije v přítomném okamžiku. To, co koncil aktualizuje v dnešních, už jiných okolnostech, je živá Církev, která musí řešit dnešní úkoly – zdůrazňuje kardinál Scola: V zemích evangelizovaných před mnoha staletími jsme svědky jakési únavy z křesťanství. Mnozí si myslí, že vědí, co je křesťanství, i když křesťanskou vírou už nežijí. To je samozřejmě iluze. V této situaci se církev musí vyjadřovat především prostřednictvím živých komunit, ať už ve farnostech, sdruženích či hnutích, v nichž lze zakusit Ježíše, který přichází člověku vstříc, zjevuje mu blízkost Boha. To je v našich pluralitních společnostech velmi důležité. Kardinál Scola připomněl, že recepce všech velkých koncilů trvala několik desetiletí. Není tedy co se divit, že po všem pokoncilním úsilí teprve dnes dospíváme ke správné interpretaci II. vatikánského koncilu – uvedl italský kardinál.“
A do třetice vatikánský rozhlas, jenž 10.10. 2012 uvádí slova generální audience nadpisem: „Benedikt XVI.: Koncilní dokumenty nutno vymanit ze spousty zastiňujících publikací.“
Pan kardinál Scola neupřesňuje „dnes“, v němž se dospívá k správné interpretaci koncilu. Vznikají otázky: V čem je správná interpretace II. vatikánského koncilu? Co patří do té spousty publikací zastiňující koncil, o nichž mluví Benedikt XVI.? V čem se ta dnešní správná interpretace liší od té špatné včerejší? Bude správná interpretace ekumenismu s výročí protestantismu v roce 2017 žádat nápravu bludů této deformace odsouzených Tridentským koncilem? Bude se měřit tak, že u někoho (bratrstvo sv. Pia X.) bude vina při částečném odmítání jednoho koncilu např. s ekumenismem a jiní (protestanté) mohou všechny koncily odmítat a pro přijetí jednoho koncilu a jednoho dekretu o ekumenismu budou bez viny? Bude jako nepsané dogma uznáno, že se ve jménu pastorace nehlásají anebo popírají některé pravdy víry, dogmata odmítané protestanty? Bude součástí dnešní interpretace renesance dogmat např. o hříchu, ďáblu a pekle?

Jediní dva velicí papeži dějin Církve a sv. Tomáš Akvinský budovali na Tradici dané předešlými koncily a papeži a tím zodpověděli otázku, jak víru a koncil interpretovat. Tento pohled do minulosti, zvláště ke svatý papežům, jejichž nepřetržitá řada je až do roku 530 s 54 papeži světci, a svatým teologům, je i pohledem vzhůru k Pánu Bohu, který je oslavil a do budoucnosti, kdy každý bude Bohem souzen. Svaté a zvláště Pannu Marii máme ctít.
Basilejský koncil učí: „Poněvadž veškerý svět křesťanský za našich dnů v úzkostech trvá a války a rozkoly na všech stranách bují a takto bojující Církev je všelijak zmítána: za vhodné pokládá tento koncil, aby slavnost, která se nazývá navštívením blahoslavené Rodičky Boží, se ve všech kostelích slavila, aby Matka milosti, zbožnými dušemi náležitě uctívaná, požehnaného Syna svého svou přímluvou usmířila a pokoje věřícím udělila.“