Pro jednotu Církve je důležité zachovávat zejména to, co je přikázáno, následuje úcta k tomu, co je doporučeno a moudré využívání dovoleného.
Věcí přikázanou a nejvíce zjevnou je nedělní mše svatá. II. Vatikánský koncil (II. VK) v konstituci o liturgii čl. 106 potvrdil příkaz účasti na mši sv.: „Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví Církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni se shromáždit, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii.“
Tuto apoštolskou tradici v souladu s třetím přikázáním Desatera najdeme v Didascalia ze III. století: „Při poučování pak přikazuj a vybízej lid, aby navštěvoval kostel a nikdy nechyběl, ale aby se vždycky shromažďoval a neztenčoval shromáždění tím, že se kostelu vyhne, a tak působí, že tělo Kristovo plodí jen malý úd…Poněvadž jste údy Kristovy, nebuďte roztroušeni tak, že se nesejdete v chrámě. Máte-li Krista za Hlavu, která je – jak to slíbil - s vámi životně spojena, nezanedbávejte Spasitele, ani jej neodlučujte od jeho údů, ani je neoddělujte od Něho, ani jeho tělo nerozsekávejte na kousky…“
II. VK v dekretu o kněžské službě (PO) článek 6: „Nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější Eucharistie. Odtud tedy musí začínat veškerá výchova v duchu společenství.“ PO čl. 5: „Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život, a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sebe samy, své práce a všechny stvořené věci.“

Třetí přikázání Desetara, proč světit den sváteční mší svatou, vysvětluje cyrilometodějský kancionál v části o mši svaté: „Největší a nejdůležitější událostí světových dějin je Kristovo ukřižování na Golgotě. Vtělený Syn Boží, Ježíš Kristus, jím dokonal dílo Otcovy oslavy a vykoupení lidstva. Z toho plyne zcela jedinečný význam oběti mše svaté. Neboť mše svatá není nic jiného než oběť Kristova na kříži. Tak znělo poslední ustanovení Páně večer před jeho smrtí. Když ve večeřadle proměnil chléb ve své svaté Tělo a víno ve svou svatou Krev a tak předem nekrvavým způsobem přinesl krvavou oběť kříže následujícího Velkého pátku, dal svým apoštolům a jejich nástupcům příkaz a plnou moc přinášet tuto oběť týmž nekrvavým způsobem: „To čiňte na mou památku!“ Tento příkaz plní kněží Církve při mši svaté. Mše svatá není tedy jen pobožnost, nýbrž oběť, a to oběť nejdokonalejší, a proto největší oslava Boží, nejlepší bohoslužba: Syn Boží obětuje sám sebe nebeskému Otci za nás jako kdysi na kříži. Proto nejsme schopni světějšího úkonu než spoluobětovat s knězem mši svatou. Škoda každého dne, kdy z nedbalosti zůstáváme vzdáleni mše svaté. Kdo vlastní vinou v neděle a zasvěcené svátky celou mši svatou vynechá nebo přijde teprve po obětování nebo před svatým přijímáním odejde, dopouští se těžkého hříchu.“
II. VK, konstituce o liturgii čl. 54 má příkaz o jazyku: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu pro ně určené.“

Mezi věci doporučené patří mariánská úcta. To, že toto doporučení nemá vyznít naprázdno žádá II. VK. v čl. 67. kostituce Lumen gentium v kapitole Panna Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a Církve: „Posvátný sněm úmyslně vyhlašuje tuto katolickou nauku a zároveň napomíná všechny syny Církve, aby horlivě podporovali mariánskou úctu, hlavně liturgickou, a aby si vážili mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad během staletí doporučoval; je třeba též přesně zachovávat to, co bylo v minulosti rozhodnuto o úctě k obrazům Krista, blahoslavené Panny a svatých.“ Praxe ochlazování mariánské úcty koncilem doporučena nebyla.
Věcí dovolenou je větší užívání národního jazyka. V konstituci o liturgii je toto dovolení spojeno s příkazem o užívání latiny v čl. 36: “1. V latinských obřadech ať je zachováno užívání latinského jazyka; partikulární právo v té věci zůstává nedotčeno.“ 2.: Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech; příslušné směrnice pro jednotlivé případy jsou obsaženy v dalších kapitolách.“ Pokud se dovolení o národním jazyku chápe jako příkaz, tak jde o praxi v rozporu s II. VK.

Důraz na různá „dovolení“ místo na věci přikázané a doporučené, vede k opaku toho oč se modlili koncilní otcové na II. VK k Duchu Svatému: „Ty jenž nade vše miluješ poctivost, nedopusť, abychom uvedli ve zmatek tvůj spravedlivý řád.“ Např. sňatek s tím, kdo není pokřtěný katolický křesťan povoluje biskup. Tím, že jsou tyto sňatky dovoleny je někdo chápe jako něco téměř doporučovaného nebo dokonce přikázaného. V některém případě, kdy někdo po svátostném manželství žije v jiném svazku, např. při vyšším věku a při slibu čistoty s vyloučením pohoršení, biskup dává dovolení přístupu ke svátostem. Snad chápeme, že není žádoucí, aby těchto dovolení a předchozích narušení manželství bylo co nejvíce. Kněz má dovoleno, ale ne přikázáno nebo doporučeno sloužit v neděli více jak jednu mši svatou. Kolik osob je dnes u nás schopno uznat, že kněz, který slouží pouze jednu mši svatou denně má právo na dobrou pověst? Pokud z lásky ke spáse duší někdo dovolení sloužit více mši sv. využívá může to být chvályhodné. Nezapomínejme na skutečnost, že je větší množství kněží opouštějících kněžkou službu oproti minulosti, ačkoli slouží více mší sv. než kněží v minulosti. Větší počet žádostí o dovolení tzv. laicizace po opuštění kněžské služby je závažný problém.
Podávání na ruku anebo ministrování děvčat rovněž k obrodě nevedlo a přesto jsou tato dovolení prožívána jako příkaz a zarputile se na nich trvá a ten, kdo pochybuje o jejich smysluplnosti je na tom hůř než ten, kdo zpochybňuje svěcení neděle nebo doporučenou svatou zpověď 1x měsíčně. Z iniciativy jako „Noc kostelů“ se místo zájmu o věci přikázané (pokleknout před svatostánkem) a doporučené (modlitba před svatostánkem) vynořuje chování bez úcty ke svatostánku jako dovolené.

Především si hleďme věcí přikázaných a k duchovnímu růstu využijme věci doporučené.