Pius XI. ve 130 článku encykliky Qudragesimo anno vydané v roce 1931 napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a zpustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší?
Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o to jediné potřebné, tj. o věčnou spásu.“
Otázka Lk 13,23: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ má odpověď nikoli o počtu, ale o způsobu života, který vede ke spáse: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ A v evangeliu sv. Matouše 7,13 je řeč o těsné bráně s dodatkem: „Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tam tudy vcházejí.“.
Sv. Jan Bosko nám radí: „Dodržujte Boží Desatero a církevní patero a získáte poklad v nebi (spásu)“.
Desatero Božích přikázání:
1. V jednoho Boha věřiti budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.

  1. Cti otce svého i matku svou,abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
  2. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš.
  3. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
  4. Nepožádáš manželky bližního svého.
  5. Aniž požádáš statků jeho.

Patero přikázání církevních:
1. Svěť zasvěcené svátky
2. Buď v neděle a zasvěcené svátky na celé mši svaté
3. Zachovávej ustanovené posty
4. Zpovídej se aspoň jednou za rok
5. Přijmi svátost oltářní aspoň jednou za rok
Lidé jako celek i člověk jako jednotlivec snadno něco z těchto přikázání poruší, a tak jdou širokou cestou, která vede do záhuby. Nedbají na to, co učí Tridentský koncil v dekretu o ospravedlnění: “Nikdo se však, ať už je jakkoli ospravedlněný, nesmí považovat za osvobozeného od zachovávání přikázání. Nikdo se nesmí řídit opovážlivostmi, které Otcové zakázali a postihli anathematem, že je totiž pro ospravedlněného nemožné zachovávat Boží přikázání. “Vždyť Bůh nepřikazuje nic nemožného. Naopak, přikazováním napomíná k tomu, abys činil, co můžeš, abys žádal o to, co sám činit nemůžeš”, a pomáhá tomu, abys činit mohl. “Jeho přikázání nejsou těžká” (1 Jan 5, 3). “Jeho jho je sladké a břemeno lehké” (srov. Mt 11, 30). Ti totiž, kteří jsou syny Božími, Krista milují, a jak on sám dosvědčuje, ti, kdo ho milují, zachovávají jeho slova (Jan 14, 23). S Boží pomocí je to opravdu možné.”
Ze slov: „Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“ (Mk 16,16), je nám ukázána bezpečná cesty spásy pro pokřtěného, který plní křestní slib.
Záhuba je oznamována dokonce úspěšným exorcistům a charismatickým uzdravovatelům, Mt 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: ´Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů?´ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne kdo děláte nepravosti!“
Nedivíme se pak úzkostlivé otázce apoštolů: „Kdo tedy můžeme být spasen?“ Je na ni odpověď: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno“ (Mk 10,26-27). A tak sv. Alfons z L. učí: „Kdo se modlí, ten se spasí, kdo se nemodlí jistě zahyne.“ Růženec, kterým se v rakvi ovinou ruce zemřelého, má být výrazem modlitby a naděje spásy.
V listu Jakubově (2,10-11) jsme vedeni ke 100% zachování zákona: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ“! Jestliže tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestoupil jsi zákon.“ Neplatí, že ten, kdo sem tam udělá něco dobrého je dobrý, ale opak: kdo sem tam udělá něco zlého, je zlý. Tento pohled známe ze státních zákonů: Pokud by někdo např. v opilosti přejel člověka, nic mu nepomůže, že by říkal: „Já jsem jinak a vždycky všechny státní zákony zachovával.“

Varováním je slovo sv. Petra v jeho listu (I Pt 3,20-21): „Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.“
Podobně sv. Pavel napsal (I Kor 10,1-5): „Chtěl bych vám bratři připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila, pomřeli na poušti.“ V době Nového zákona analogicky platí: všichni byli pokřtěni, všichni chodili k přijímání, ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Skončili v krutém očistci anebo v pekle.
Sv. Jan Vianney ve svém kázání odmítá názor, jak se těsně před smrtí všechno napraví: „Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi.“ Kdo na konci života přijal svátosti špatně anebo je odmítl jako exprezident V. Havel, ten si cestu ke spáse pokazil a je otázkou, zda jí dosáhl. Hovořit v takovém případě o jistotě nebe je krajně matoucí.
Prof. Tomáš Halík napsal řadu knih. Od knihy „Noc zpovědníka“ čtenář oprávněně očekává, jak se zpovědník i v noci trápí tím, že se lidé ze široké cesty hříchu a záhuby nechtějí pokáním vydat na cestu ke spáse dokonce ani na smrtelné posteli. O tomto „Noc zpovědníka“ není a ostře se útočí např. na blahoslavenou Kateřinu Emmerichovou, která nápravu hříchů pokáním brala vážně.
Jaroslav Durych v knížce „Svaté kněžství“ oceňuje přínos Anny Kateřiny Emmerichové pro rozvoj křesťanského života a jejími slovy burcuje: „Všude jsem zřela truchlivý stav lidí i Církve v podobě temnoty, chladu a nestejné mlhy. Z těchto temnot vyzařovaly tu a tam světlé body, světlí lidé, kteří jak jsem viděla, se modlili a drželi.“ „Viděla jsem, jaké nevýslovné poklady a milosti má Církev a jak zle jednotliví údové s nimi hospodaří.“ „Nedozírného významu jsou její stručné a výstižné posudky o jednotlivých zemích, které ve svých viděních navštívila. Z nich je na tomto místě třeba uvést aspoň ten, který se týká nás. Pravila: „Prošla jsem městem, ve kterém odpočívají svatý Jan Nepomucký, Václav, Ludmila a jiní svatí. Bylo tam mnoho svatých, ale pramaloučko žijících zbožných kněží. I viděla jsem, jako by se dobří, zbožní lidé důkladně poschovávali.“ Tato vize odpovídá slovům Pia XI. v úvodu tohoto článku.