Vstupní modlitba svátku sv. Lukáše 18. října takto mluví o umrtvování: „Nechť se nás zastane, prosíme, Pane, svatý Evangelista tvůj Lukáš, jenž ke cti jména tvého nesl stále kříž umrtvování na svém těle. Skrze…” V této modlitbě je, jak je umrtvování konáno z úcty k Bohu a tím i prospěšné pro druhé. Tato tradiční modlitba byla změněna v NOM takto:

“Bože, tys povolal svatého Lukáše, aby svým kázáním i tím, co napsal, hlásal nezměrné bohatství tvé milosrdné lásky; prosíme tě, dej, aby ti, kdo přijali víru, vytvářeli jednotu srdce i ducha, a aby všichni lidé uviděli tvou spásu. Skrze..“ Proč, ačkoli se modlíme o jednotu srdce i ducha toto chybí? Oprávněně lze říci, protože kromě modlení je důležité umrtvování a askeze.

V tradiční liturgii následující den 19. října je sv. Petr z Alkantary, + 1562. V modlitbě vstupní ze mše svaté je: „Bože, jenž jsi ráčil svatého Petra, Vyznavače svého ozářiti darem obdivuhodné kajícnosti, dej prosíme, abychom, pro jeho přímluvné zásluhy, tělem jsouce umrtveni, tím spíše chápali nebeské věci. Skrze…“ Tato modlitba vysvětluje nechápání nebeských věcí neumrtveností.

Sv. Terezie z Avily píše ve svém životopise o sv. Petru z Alkantary: „Jak mi pravil, spával, tuším 40 roků, pouze 1,5 hodiny za noc a den; spával v sedě s hlavou opřenou o prkénko zasazené do zdi. Leže spát nemohl, i kdyby chtěl, protože jeho cela nebyla delší než čtyři a půl stopy.”

Sv. Petr z Alkantary jako provinciál pozoroval úpadek klášterů a se svolením papeže Pavla IV. zakládal kláštery s přísnou kázní podle řehole sv. Františka z Assisi. V klášteře, který zbudoval nemohl ve své cele stát vzpřímen a vstup byl úzký a nízký. Toto vysvětloval: „To tak musí být, abychom si vzpomněli na bránu vedoucí do nebe.“ Tato obnova klášterů byla protiváhou poživačnosti a lehkomyslnosti doby a také zvrhlých mnichů a jeptišek nakažených učením Luthera a následujícího jej v útěku z klášterů. Jeho asketické pojetí je blízké pouštním otců ze starověku. Jedl pouze jednou za tři dny.

Sv. Petr z Alkantary zažil mnoho příkoří od mnichů mírnějšího pojetí řehole podobně jako již zmíněná sv. Terezie z Avily, která měla sv. Petra z A. několik let jako zpovědníka a vyznala, že byl dokonalý vůdce duší. Konal lidové misie.

Sv. Petra z Alkantary kromě sv. Terezie z Avily si velmi cenili sv. Ludvík z Granady a sv. František Borgiáš, generální představený jezuitů. Císař Karel V. jej chtěl mít za zpovědníka a řekl: „Petr není z tohoto světa; je to muž nebeský, v Bohu odumřelý.“ Mezi věcmi umrtvující užíval sv. Petr z Alkatary přísný půst, bičování, drsný pás na těle, ovládání smyslů a péči o potřebné lidi, nemocné a zanedbanou mládež. I v nemoci se zapíral a když měl žízeň a dávali mu pít, tak při pohledu na Ukřižovaného si vzpomněl na slova Spasitelova: „Žízním“ a nápoje se zřekl. Při svém umírání zazpíval slova žalmu: „Zaradoval jsem se když mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme.“

Bylo by chybou říci: „To, co dělal sv. Petr z Alkantary přece nemůže dělat každý“ a tím odmítnout myšlenku na umrtvování. K umrtvování je zavázán každý pokřtěný člověk. NOM svátek sv. Petra z Alkantary zrušil a tím zmizel i jeden důvod k spasitelnému zahanbení pro zesvětštělé řeholníky a křesťany.

V listu Kolosanům píše apoštol Pavel, 3,3-5: „Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou; pro tyto věci přichází Boží trest na neposlušné lidi.“