Písmo sv. v I Kor 15,33-34 upozorňuje, co je nám na škodu: „Nedávejte se svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ Vystřízlivějte, jak se sluší a nehřešte! Někteří z vás nevědí nic o Bohu. Styďte se, že k vám musím takto mluvit!“
Mylné (bludné) učení šíří špatní učitelé a apoštol Pavel varuje v I Tim 4,3: „Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ Dobrý žák hledá dobré učitele. To platí i v křesťanské víře. Kdo jiný než osoby s titulem „Učitel Církve“ jsou pro nás dobří? Z učení učitelů Církve můžeme zhodnotit, zda někdo dobře nebo špatně učí. Vyzkoušet to můžeme na otázce postu.
Sv. Ambrož, učitel Církve, Eliáš a půst, 3 kapitola: „Půst je občerstvení duše, pokrm mysli, život andělů, smrt viny, záhuba našich provinění, lék spasení, kořen milosti a základ čistoty. Postem rychleji k Bohu přicházíme.“

Sv. Atanáš, učitel Církve, v knize o panenství II: „Pohleď co působí půst: léčí neduhy, odhání ďábly a zlé myšlenky, působí skvělou mysl, očištěné srdce a tělo zdravější a pozvedá člověka k trůnu Božímu. Síla veliká je půst, a veliké činy se z ní rodí. Jakpak lidé získávají takové síly a vydávají znamení, že skrze ně Bůh uděluje zdraví nemocným, ne-li veskrze askezí, pokorou a spořádaným způsobem života? Neboť půst je životem andělů a kdo jím žije, mezi anděly je počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť nejen žije správně, kdo se pokrmu zdržuje, nýbrž kdo se zdržuje všeho zlého skutku, tomu bude přičten půst. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svých úst, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomluvě bližního svého, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná. Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako pro pokrm a neposlušnost byl Adam vyhnán z ráje, tak zase postem a poslušností, kdo bude chtít, do ráje vejde. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se světa přidržují a okrašlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, Bohu se nemohou líbit. Kristus nic z toho na tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a postem ukázněné.“
Sv. Augustin, učitel Církve, O modlitbě a postu: „Půst čistí duši, povznáší mysl, vlastní tělo podrobuje duchu, srdce činí zkroušeným a pokorným, mraky dychtivosti rozptyluje, žár prostopášnosti hasí, rozžíhá pravé světlo čistoty. Půst nemiluje mnohomluvnost, bohatství považuje za zbytečnost, pohrdá pýchou, doporučuje pokoru, dává člověku poznat v sobě, co je slabé a křehké.“
Sv. Basil V., učitel Církve, homilie 1 o postu: „Půst plodí proroky, sílí statečné, zákonodárcům dává moudrost, je dobrou stráží duše, bezpečná ochrana těla, zbroj válčícím stranám, cvičení pro hrdiny. Půst zahání pokušení, uschopňuje k nábožnosti, vede ke střízlivosti a působí čistotu. Půst si vede statečně v boji pokušení, v pokoji učí míru, Bohu zasvěcené posvěcuje a kněze zdokonaluje .“

Sv. Augustin, v dopise 119 odpovídá na postní dotaz, zda je nutné vegetariánství: „To, co jsi napsal, že někteří bratři tak se mírní v požívání masa, že za nečisté pokládají ty, kdo je jí, je patrně proti víře a zdravému učení.“
Půst je projev duchovního boje. Sv. Bernard, učitel Církve o duchovním boji píše: „Znám kohosi, jenž po dlouhá léta s tebou důvěrně žil, za stolem s tebou sedával, pokrm z rukou tvých brával, v klíně tvém dřímal a s tebou hovoříval. Dědičným právem je služebníkem tvým, ale tys ho od mládí hýčkal, metly šetřil, a proto se stal vzpurným, patu svou proti tobě pozvedl, tebe v otroctví uvedl a tobě teď vládne, poklady tvé rozhazuje, potupu ti plodí a Boží hněv na tvou hlavu svolává. Rozhořčen zvoláš: „Syn smrti je ten člověk“ (II Král 12). Tys onen muž! Starý člověk tvůj, tělesný a hříšný, vzepře se proti duši tvé, za nic nepokládá zemi zaslíbenou, nebeský ráj, a jen co světského je, tomu hoví a holduje. Nenávidí kázeň, jen léčky ti strojí a shromažďuje kletbu ke dnu hněvu a pomsty, a ty takové bezpráví trpíš, zrádného nepotrestáš, ale si s ním pohráváš, a nevíš že Ismael (Gn 21) s tebou hraje a tebe o nebe obehraje, jámu ti chystá, aby tě do ní uvrhl. Co se ti zdá? Jestliže rozumně smýšlíš, odpovíš se mnou: „Hoden je smrti, ukřižován buď.“ Nuže neváhej, nešetři, neodkládej, nýbrž rychle, srdnatě, rozhodně ukřižuj starého člověka svého, nepřítele tvého, světa milovníka, ďábla služebníka. Ukřižuj, ukřižuj ho, ale na kříži Kristově, v němž je spása, život a vzkříšení. Ke Kristu volej, a uslyší tě Ukřižovaný tvůj a řekne tobě: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Ukřižuj starého člověka (Řím 6), abys potom zvolal: „Jaká proměna pravice Nejvyššího! Včera jsem byl v temnotách, dnes v záři světla. Včera ve spárech lva, dnes na Srdci Spasitelově. Včera v branách pekelných, dnes v rajských rozkoších.“

V misálku k tradiční liturgii (Schallerově) čteme: „V době předpostní nám Církev svatá ukázala naši duchovní bídu a hříšnost a přesvědčila nás o naší nemohoucnosti povstati vlastními silami k novému a bohulibému životu. V době postní zesiluje ještě předchozí myšlenky a burcuje nás ze spánku hříchu poukazem na věčné tresty. Předvádí nám život plný námahy a utrpení Spasitele, jenž z lásky k nám byl hotov za nás trpět. Dává nám však také návod, jak bychom se mohli zprostit pout hříchů a jak nabýti sil k novému životu. Vede nás hlavně k postu, od něhož má celá doba své jméno. Naše všechna bída povstala tím, že tělo nabylo převahy nad duší, že žádosti těla umlčují touhu duše po Bohu. Musíme se tedy naučit přemáhat tělo tím, že mu odpíráme podat, po čem tak nezřízeně touží. A není to jen jídlo, jímž získává nadbytek potřebných sil, je to také jeho touha po pohodlí a žádostivost všech pěti smyslů. Postem se stáváme mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovské dílo je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získat pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme.“
Tridentský koncil učí o pokání a zavazuje k jeho svátostnému přijetí alespoň jednou za rok a zmiňuje tento příkaz IV. Lateránského koncilu. Toto je i dnes jedno z církevních přikázání.