Člověku, co se ptá: „Z čeho je potřeba se rozvázat?“ doporučuji i otázku: „Z čeho je potřeba se svázat?“ Písmo svaté oboje spojuje v Mt 18,18: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“.

Především je nutné se ptát: „K jakému cíli se chceme svazováním nebo rozvazováním dostat?“ Jedno zajímavé místo k rozvazování a svazování je v Apokalypse, Zj 20,1-2: „Potom jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.“ Svazování satana nařídil papež Lev XIII. modlitbou ke sv. archanděli Michaelu.

V breviáři je velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard. V ní čteme o svázanosti hříchy u všech národů a místo o rozvazování o odpuštění: „Já, říká, já jsem Kristus. Pojďte tedy, lidé všech národů, svázaní hříchy, a přijměte odpuštění těch hříchů. Vždyť já jsem vaše odpuštění, já jsem spasitelná velikonoční oběť, já jsem beránek za vás obětovaný.“

Základní moc odpouštět hříchy byla předána apoštolům. Píše o tom Janovo evangelium 20,22-23: „Po těch slovech na ně dechl řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tradiční liturgie ze dne Nastolení sv. Petra v Římě modlitbou poučuje: „Bože, jenž jsi svatému Petru, Apoštolu svému, se svěřenými klíči království nebeského velekněžskou moc svazování a rozvazování předal, uděl, abychom byli mocí jeho přímluvy vysvobozeni z pout svých hříchů. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem…“ Petrův neboli papežův učitelských úřad pro Církev učí, že moc odpouštění je dále předána biskupům a kněžím. Velký dar odpuštění Bohem potřebuje každý člověk. Je křest na odpuštění hříchů pro toho, kdo se chce obrátit (Skt 2,38) a pro toho, kdo je po křtu znovu hříchem svázán je možnost zbavit se hříchů ve svátosti pokání. Je možnost tento dar nevyužít odmítáním svátostného vyznání. Je možné pro nedostatky ve zpytování svědomí, vyznání, lítosti a předsevzetí řádného života přijmout tento dar s různým omezením. Je možné dar svaté zpovědi dokonce znehodnotit vinou svatokrádeže a je možné dosáhnout odpuštění i mimo řádnou svátostnou cestu.

O rozvazování celým životem píše učitel Církve sv. Augustin v traktátu k Janovu evangeliu: „Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? „Následuj mě“, zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o němž bylo řečeno: U tebe je pramen života. Jednejme tedy neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o němž je řečeno tys moje pouta rozvázal a o němž se v jiném žalmu praví: Pán to je, kdo vězňům vrací volnost, Pán, jenž pozdvihuje ponížené.“

Podobně jako sv. Augustin mluví starověký součastník a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý v homilii o pokušení ďábla: „Chcete, abych se zmínil také o cestách pokání? Je jich poměrně mnoho, jsou různé a odlišné a všechny vedou k nebi.

První cestou pokání je odsouzení hříchů: Ty první vypočti své hříchy, abys byl ospravedlněn. Proto také pravil prorok: Řekl jsem si: Vyznám před Pánem svůj hřích! A tys mi vinu odpustil. Musíš tedy i ty odsoudit to, čím jsi zhřešil; Pánu to postačí k ospravedlnění. Vždyť kdo odsoudil to, čím zhřešil, neupadne už tak snadno znovu do stejného hříchu. Podněcuj žalobce ve svém nitru, vlastní svědomí, abys jednou neměl žalobce před soudnou stolicí Páně. Nuže to je jedna výtečná cesta k pokání. Ale ani ta další není o nic horší: Nemysleme na křivdy utrpěné od nepřátel, ovládejme hněv a odpouštějme provinění svým spoluslužebníkům. Pak bude i nám odpuštěno, čeho jsme se dopustili vůči Pánu. A to je další způsob usmíření hříchů. Bylo to přece řečeno: Jestliže odpustíte těm, kdo se vůči vám provinili, váš nebeský Otec odpustí i vám. Chceš znát i třetí cestu pokání? Je to vroucí a správná modlitba, vyvěrající z hloubi srdce. A chceš-li poznat i čtvrtou, budu mluvit o milosrdenství, neboť to má značnou a mnohonásobnou moc. A konečně ani skromnost a pokora nepotlačují hříšnou přirozenost méně než všechno to, o čem už byla řeč. Dosvědčuje to celník: o dobrých skutcích mluvit nemohl, místo všeho tedy prokázal pokoru, a tak se zbavil tíživého břemene hříchů.

Nuže, ukázali jsme pět cest pokání: první je odsouzení hříchů, druhou jdeme, když odpouštíme svým bližním jejich provinění, třetí spočívá v modlitbě, čtvrtá v milosrdenství a pátá v pokoře. Neotálej tedy a každodenně kráčej všemi těmi cestami. Vždyť jsou to cesty příhodné a nemůžeš se ani vymlouvat na chudobu, naopak, i kdybys žil chuději než všichni ostatní, stejně se můžeš přestat hněvat jako být pokorný nebo se upřímně modlit či odsuzovat hříchy; v žádném případě ti chudoba nebude na překážku. O čem tu mluvím? Že ani při oné cestě pokání, kde je třeba vynakládat majetek, (mám na mysli almužnu), že ani tam nám chudoba nebrání jednat podle přikázání. To přece prokázala vdova, která dala dva haléře. Když jsme tu tedy poznali způsob, jak máme léčit své rány, užívejme těch léků. Tak znovu nabudeme opravdového zdraví, s důvěrou se budeme moci účastnit svaté hostiny, s velikou slávou vykročit vstříc Kristu, králi slávy, a z milosti, milosrdenství a dobroty našeho Pána Ježíše Krista trvale dosáhnout věčné blaženosti.“

Sv. Jan Zlatoústý také řekl: „Lkej, když hřešíš, ne když jsi trestán.“ „Říkáš, že ti ukřivdil? Naříkej nikoli nad utrpěnou křivdou, ale nad jeho zkázou.“ A takto vzývá Pannu Marii: „Zdráva buď Ty, Rodičko Boží a Matko naše, Ty příbytku nebeský, v němž sám Bůh přebývá, Ty trůne milosti, z něhož Pán všechny milosti rozdává. Pros Ježíše za nás bez ustání, abychom tvou přímluvou v den účtů dosáhli odpuštění a blaženosti věčné.“

Svázáno a rozvázáno má být to, co je v rozporu s tím, co konali svatí, zvláště Panna Maria. Jde o modlení a snažení zvláště podle Písma svatého a osvědčených knih jako Následování Krista blahosl. Tomáše Kempenského. Toto snažení nemůže být polovičaté a o jeho nesmírné náročnosti svědčí list Židům 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ V každé mši svaté je prosba „ať se nedostaneme do područí hříchů“ a v tradičním breviáři je prosba: „Z pout hříchů našich nás rozhřeš všemohoucí a milosrdný Bůh. Amen.“

Sv. Jan Damašský se modlil takto: „Prostup celé mé tělo i mého ducha až do morku kostí, spal mé hříchy, prosviť mou duši a osviť můj rozum.“

Sekreta středy po 2. neděli postní římské liturgie má tuto modlitbu: “Na oběti, Pane, které přinášíme, milostivě pohlédni a touto svatou výměnou pouta našich hříchů rozvaž. Skrze…”