Svatý Pius V. 13. července 1570, v pátého roce pontifikátu uvádí do života misál a píše k němu v Quo primum: „Jakmile jsme byli uvedeni do čela apoštolského úřadu, napnuli jsme pro něj rádi ducha a naše síly a zaměřili jsme všechny myšlenky k udržení ryzího církevního ritu. To jsme se snažili učinit za pomoci samého Boha a veškerým vynaloženým úsilím.

Když jsme museli mezi jinými dekrety posvátného Tridentského koncilu učinit usnesení o vydání a nápravě posvátných knih katechismu, misálu a breviáře a když již byl s pomocí Boží vydán katechismus ke vzdělání lidu a breviář upraven ke vzdávání chvály Bohu, aby se misál shodoval s breviářem (protože je velmi nutné, aby byl v Boží církvi jeden způsob uctívání žalmů, jeden ritus sloužení mše), zdá se již nezbytné, abychom co nejdříve uvažovali, co by v tomto směru ještě zbývalo učinit, totiž vydat samotný misál. Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ Těmito slovy oznamuje, že misál je v souladu s liturgickou zdravou tradicí a věrný bohoslužbě předků.

Quo primum oznamuje, jaká liturgie je legitimní: „(…)ledaže by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk sloužení mše. Kdyby se jim více zamlouval tento misál, o nějž jsme se starali aby byl vydán, svolujeme, aby se souhlasem biskupa, preláta a celé kapituly, aniž by jim v tom kdo bránil, podle něho mohli sloužit mše. Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno. Nařizujeme, a to přísně všem i jednotlivým patriarchům řečených kostelů, administrátorům a osobám honosícím se jakoukoliv církevní hodností, byť by to byli kardinálové svaté církve římské nebo jakéhokoli jiného stupně a předního místa, nařizujeme jim mocí svaté poslušnosti, aby se napříště zcela vzdali všech ostatních způsobů a ritů podle jiných misálů jakkoli starobylých, které se dosud obvykle zachovávaly, a zcela je odložili a zpívali i četli podle ritu a způsobu a normy, která se tímto misálem námi nyní podává a nechť také při sloužení mše se neodvažují přidávat nebo předčítat jiné ceremonie nebo modlitby, než jak je obsahuje tento náš misál.“

S vědomím souladu s pravou tradicí hledí Quo primum do budoucnosti a zavazuje k jeho užívání: „Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“

Tato rozhodnost byla odezvou na bludy Martina Luthera: „Předně prohlašujeme, že není naším úmyslem absolutně odstranit každou bohoslužbu, nýbrž pouze tu, které se užívá, a oprostit ji od všech dodatků, jimiž byla znečištěna. Mluvím především o ohavném kánonu, který je snůškou kalu. Ze mše byla udělána oběť a připojena obětní modlitba. Mše není obětí nebo skutkem obětujícího. My ji považujeme za svátost nebo odkaz. Nazýváme ji požehnáním, eucharistií, stolem Páně aneb večeří na paměť Páně. Můžeme ji podle libosti nazývat jakkoli, pokud ji neposkvrňujeme jménem ‚oběť‘ nebo ‚skutek‘“ „Werke, Bd. XI, S. 774). – „Bude-li odstraněna mše, myslím, že tím bude zničeno i papežství“ (Contra Henricum Angliae Regem, Werke, Bd. X, sec. II).

II. Vatikánský koncil v článku č. 4. konstituce o liturgii hlásá: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že Svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“ Je věrnost tradici deklarována čl. 4 SC II.VK shodná s tou tradicí na niž se odvolával Pius V. a jejímž výrazem je misál Pia V?

Velmi závažný ráz má dopis kardinálů A. Ottavianiho a A. Bacciho Pavlu VI. v roce 1969 k novému misálu: “Poddaní, pro jejichž dobro se vydával zákon, měli vždycky právo, ba i povinnost, žádat s dětinnou důvěrou zákonodárce, aby odvolal zákon, který se naopak projevil jako škodlivý. Proto důtklivě prosíme Vaši Svatost, aby nám v této době, kdy čistota víry a jednota Církve jsou tak krutě napadány a ocitají se v neustále rostoucím nebezpečí, nebyla brána možnost uchylovat se i nadále k dokonalému a plodnému Římskému misálu svatého Pia V., který Vaše Svatost tak vřele chválí a který je tak hluboce ctěn a milován v celém katolickém světě.”

Užívávání misálu alespoň 200 let, o němž píše Quo primum dvojnásobně splnil misál Pia V. v době vydání misálu Pavla VI. Nutnost jeho trvání je dána i tresty, jimiž sv. Pius V. hrozí těm, kdo jej zavrhnou: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Dotaz na misál sv. Pia V. v současnosti projeví velkou liturgickou neznalost jak v teorii tak v praxi.

Z doby po tridentském koncilu jsou pouze dva svatí papežové: sv. Pius V. a sv. Pius X. Se zavržením misálu Pia V. je podobné zavržení boje proti bludům. PhDr. Radomír Malý v knížce „Je dovoleno bránit inkvizici?“ uvádí sv. Pia V. mezi řadou svatých inkvizitorů a ukazuje, že role inkvizitora řádně vykonávaná je slučitelná se svatostí. Sv. Pius V. působil v roli generálního inkvizitora římské inkvizice. Byl inkvizitorem 25 let. Soudil více než tisícovku lidí. Při procesech, které vedl neužíval nikdy mučení a na smrt byly za něj odsouzeny dvě osoby, přičemž se jednalo o žháře církevních objektů a vrahy. Pius V. jako vzorný představitel katolické Církve vedl rozhodný boj proti bludům podle zásady: „Bludy nenávidět, bloudícího milovat.“

Učený dominikán Pius V. zavázal Církev k modlitbě růžence a projevil cit pro lidovou zbožnost. Rozvoj modlitby růžence po Tridentském koncilu by při věrnosti stejné tradici měl být pozorován i po II. Vatikánském koncilu.