Sestra Maria Faustyna Kowalská z kongregace Matky Božího Milosrdenství zemřela v roce 1938 ve věku 33 let v Krakově. Proti tomu, co napsala a bylo vydáno jako kniha „Deníček - Boží milosrdenství v mé duši“ byly námitky a výhrady ve Vatikánu, které zrušila Kongregace pro nauku víry v roce 1978.
Při prohlášení Faustyny za svatou 30. dubna 2000 Janem Pavlem II. byl zaveden i svátek Božího Milosrdenství, o němž se v „Deníčku“ sv. Faustyny píše na více místech, např. č. 699 (pod č. jsou uváděna místa z “Deníčku”): „V jistou chvíli jsem uslyšela tato slova: “Dcero má říkej celému světu o mém nesmírném milosrdenství. Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvláště pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství a celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost pokání a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů. V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti. Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat. Mé milosrdenství je tak veliké, že jím nepronikne žádný rozum, ani lidský, ani andělský, za celou věčnost. Vše, co existuje, má svůj původ v nitru mého milosrdenství. Každá duše, jež má ke mně vztah, bude po celou věčnost rozjímat o mé lásce a o mém milosrdenství. Svátek Milosrdenství vyplynul z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství.“

Č. 570: „Dcero má, naklonil jsem své Srdce k tvým prosbám, tvým úkolem a povinností je zde na zemi vyprošovat milosrdenství pro celý svět. Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem Milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velikém a bezedném milosrdenství. Řekni zpovědníkovi, ať je ten obraz vystaven v kostele, ne v klauzuře v tom klášteře. Prostřednictvím tohoto obrazu budu duším udílet mnoho milostí. Proto ať je všem přístupný.“
Na tento svátek se má člověk připravit modlitbou korunky k Božímu milosrdenství. V č. 687 je: „Neustále se modli korunku, kterou jsem tě naučil.“ Korunka k Božímu milosrdenství se modlí formou růžence. Na začátku se modlí Otče náš, Zdrávas Maria a Věřím v Boha. Na velkých zrnkách růžence: „Věčný Otče, obětuji ti tělo a krev, duši a božství, tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa.“ Na malých zrnkách: „Pro jeho bolestné utrpení, buď milosrdný k nám i k celému světu.“ Na závěr se třikrát opakuje: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem.“
Vzývání Boha modlitbou této korunky pro oběť Ježíše Krista je podobné tomu, co učil sv. Anselm, + 1109: „Ó nevypravitelné milosrdenství! Otec mi praví: Vezmi mého Syna, já ti jej dávám. Obětuj mi jej za sebe. Syn mi praví: Vezmi mě a obětuj mému Otci, abys vrátil, čím jsi povinen.“ Boží milosrdenství se projevilo zvláště smrtí Ježíše Krista na kříži a sv. Tomáš Akvinský do hymnu Adoro te devote vložil: „Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj, vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho světa viny obmyla.“
Pobožnost ke sv. ranám Kristovým podle sestry Marie Marty Chambonové, + 1907, je duchovní sourozenec uvedené “korunky”. Na velkých zrnkách růžence se modlí: „Věčný Otče, obětuji ti rány Pána našeho Ježíše Krista, abys uzdravil rány našich duší.“ Na malých zrnkách: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství, pro zásluhy tvých svatých ran.“ Prosba o milosrdenství byla do modlitby růžence zavedena po zjevení Panny Marie ve Fatimě v roce 1917: “Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.”

V litaniích k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu jsou důležité pravdy o Ježíši Kristu a jedna z proseb je: „Srdce Ježíšovo trpělivé a neskonale milosrdné“. V č. 187 se na Srdce Ježíšovo obrací takto, především v čas smrti na kříži, ve tři hodiny, hodině milosrdenství: „Krvi a Vodo, která jsi vytryskla z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova jako zdroj milosrdenství pro nás – důvěřuji Ti.“ Postoj důvěry žádá Pán Ježíš v č. 47: „Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě.“ Důvěra je dar Ducha Svatého, k němuž se sv. Faustyna obrací, č. 1557: „Ó Ježíši, udržuj mě ve svaté bázni, abych nemarnila milosti. Pomoz mi být věrná vnuknutím Ducha, dovol, ať mi spíš láskou pukne srdce, než abych vynechala jediný úkon té lásky.“
Příklad intenzivní modlitby máme v Deníčku často. K Matce milosrdenství je tato: „Matko Boží, tvá duše byla ponořena do moře hořkostí, shlédni na své dítě a nauč mne trpět a v utrpení milovat. Posilni mou duši, ať ji nezlomí bolest. Matko milosti, nauč mě žít s Bohem (č. 315) “
Boží milosrdenství není věci novou, vždyť již ve Starém zákoně je žalm 136, kde je připomínáno 26x. Svátek Božího milosrdenství, obraz, korunka, hodina milosrdenství a Deníček jsou tudíž oživením a rozvinutím zapomenutých pravd.

V úvodu „Deníčku“ popisuje sv. Faustyna svůj vstup do kláštera: „Poslední Boží pozvání, milost povolání k řeholnímu životu jsem pociťovala od sedmi let. V sedmi letech jsem poprvé uslyšela v duši Boží hlas – pozvání k dokonalejšímu životu, ale ne vždy jsem byla poslušna hlasu milosti. Nepotkala jsme nikoho, kdo by mi tyto věci vysvětlil. Osmnáct let – naléhavá prosba k rodičům, aby dovolili vstup do kláštera; rodiče rozhodně odmítají. Po tomto odmítnutí jsem začal žít naprázdno, bez ohledu na hlas milosti, i když má duše nikde nenacházela klid. Neustálé volání milosti bylo pro mne velkým utrpením, avšak snažila jsem se je přehlušit zábavou. Vnitřně jsem před Bohem utíkala a celou duší jsem se otvírala tvorům. Boží milost však v duši zvítězila. Jednou jsem byla se setrou na taneční zábavě. Když se všichni kolem výborně bavili, zakoušela má duše vnitřní utrpení. Ve chvíli, kdy jsem začala tančit, jsem vedle sebe náhle uviděla Ježíše, ztýraného Ježíše, svlečeného z šatů, celého pokrytého ranami, který mi řekl tato slova: „Jak dlouho tě mám snášet a jak dlouho mě budeš klamat?“ Tato výčitka vedla Faustynu k okamžitému vstupu do kláštera, kterým odpověděla na Boží milost. Co by se stalo, kdyby řekla ne? Odpověď je v č. 1146: „Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti.“
Katechismus kardinála Tomáška uvádí mezi hříchy proti Duchu Svatému na prvním místě: 1. Hřešit úmyslně na Boží milosrdenství (jako lidé před potopou) a 2. Zoufat nad milosrdenstvím Božím (např. Jidáš)