Kdybychom měli volit mezi sportem a zbožností, tak by nám měla volbu usnadnit slova apoštola v listu Timoteovi : I Tim 4,7-11: „Světácké a babské povídačky odmítej. Cvič se však ve zbožnosti. Cvičení tělesné je užitečné k máločemu, zbožnost však je užitečná ke všemu. Má slíbenou odměnu v životě tomto i v budoucím. Je to nauka spolehlivá a zaslouží si, aby ji všichni přijali. A když my na to vynakládáme všecky své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme svou naději založili na živém Bohu. On je spasitel všech lidí, a zvláště věřících. To nařizuj a vyučuj!“
Je proto správné nařizovat a vyučovat, že v případě střetu zájmů mezi sportem a zbožností je třeba rozhodnout se pro zbožnost. Pokud budu ve snaze získat poučení o víře a modlitbě více horlivý jak v sledování sportovním pořadů, jistě dosáhnu solidních výsledků. Vzorem je žalm 73,26: „Byť i zhynulo tělo mé a srdce mé, Bůh bude skálou mou, dílem mým na věky.“

Těsně před příchodem Kristovým se bohužel židovský národ jako celek nalézal daleko od dobrého vztahu k Bohu. Část národa podléhala helenismu a odmítala závaznost Božího zákona. Helenismus je i původcem sportovních zápolení (olympiád) a to, že sportu dali přednost i kněží píše druhá kniha Makabejská, II Mak 4,14: “Proto kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit bezbožného závodění v hodu diskem.“ Jistě není těžké pochopit, že tito kněží byli schopni konat modlitby za sportovní úspěchy, ale nikoli za zbožný život sportovců.
Další skupinou neschopnou pravého duchovního života byli saduceové. Saduceové nevěřili ve vzkříšení těla a nesmrtelnost duše s posmrtnou odplatou, existenci dobrých i zlých andělů, Boží prozřetelnost a svobodu vůle. Pro tyto postoje pro ně byl velmi důležitý majetek, peníze a moc. Je logické, že člověk saducejského smýšlení může být velmi dobrým sportovcem, protože jeho víra je velmi povrchní a ve skutečnosti podřizuje svůj život jinému než duchovnímu úspěchu.
Příkladem oddanosti a zbožnosti jsou ve Starém zákoně jedinci jako Abrahám, Josef egyptský, někteří králové jako David a proroci. Novozákonní zbožnost je Ježíšem Kristem ukázána zvláště v horském kázání Mt 5-7 kapitola. Jde o zbožnost niternou projevující se upřímnými skutky. Pouhá vnějškovost je odmítnuta nejvíce v 23. kapitole Matoušova evangelia různými „běda vám“.
Tak jako sportovec musí za svým cílem překonávat různé útrapy a překážky, tak je to se zbožností a to všeobecně, II Tim 3,12: „Všichni kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši budou trpět pronásledování.“ Je možné být špatným sportovcem i špatně zbožný.

O špatné zbožnosti píše sv. Pavel takto, II Tim 3,1-5: „Buď si vědom toho, že v posledních dnech nastanou těžké chvíle. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, vychloubační, pyšní, na cti utrhační, rodičů neposlušní, nevděční, bohaprázdní, bez citu, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, k dobrému neteční, zrádní, drzí, nadutí a milující rozkoš víc než Boha. Budou sice navenek ukazovat zbožnost. Ale ve skutečnosti ji mít nebudou. Od takových lidí se odvracej.“
Věci jsou často propojeny a jedna vede k druhé. Tak je zbožnost propojena k dalším ctnostem a o tom píše apoštol a papež Petr v II Petr 1,5-7: „A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec.“ Pravá zbožnost se projevuje dobrým vztahem k Bohu a lidem. O zbožnosti ve vztahu k druhým lidem píše sv. Jakub ve svém listu 1,27: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“
Zbožný člověk uvažuje tak, že více peněz dává na oslavu Boha a pomoc chudým než na sport. Asketické poučení ze sportu máme u sv. Pavla v I Kor 9,26-27: „Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen.“
Ze sportovního prostředí je poučení v II Tim 2,5: „Stejně tak je tomu v závodě u zápasníků: nedostane vítězný věnec, kdo si při zápase nepočíná podle pravidel.“ Porušením křestních pravidel je to, když se sport stane důležitější než Bůh, což je modloslužba. Toto se může konat aktivně jak u sportovců a to nejen vrcholových, ale i fanoušků, když se kvůli sledování sportu vypustí Boží věci. Tak jako se na podvádění při sportovních výkonech někdy přijde až později, tak se přijde časem i na podvádění ve zbožnosti. Zbožný člověk ví, že Bůh ví všechno a nemůže ho nikdo podvést a dostane spravedlivou odměnu nebo trest.

Je známo heslo: „Ve zdravém těle zdravý duch.“ Ano, zdravý pohyb jak jej umožňuje sport vedoucí k méně tělesných neduhů je namístě. Víme, že tzv. vrcholový sport bohužel má mnoho opačných výsledků a tak vzniklo: „Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě.“ V případě nezaviněných tělesných neduhů často platí, že tyto neduhy jako rakovina a jiné vedou k nalezení vztahu k Bohu a zbožnosti, o něž člověk při tělesném zdraví a někdy i sportování nestál.
Sport je vhodným vyplněním času pro děti a mládež, protože zahálka je matka všech neřestí. Vychovatelé, kteří umí dobře skloubit sportování dětí a mládeže se zbožností jsou duchovním pokladem. Sledování sportovního zápolení je pro děti a mládež i dospělé rozhodně lepší než sledování pornografie.
Sport pomíjí, ale Bůh trvá navěky. Mazání olejem při křtu naznačuje duchovní zápas a nutnost přemoci zlého ducha, který se převléká za anděla světla a působí na smysly a fantazii člověka třeba i skrze sport tak, aby člověk zapomněl na Boha a pohrdl Bohem.