Sv. Tomáš Akvinský je učitel doporučovaný papeži před II. Vatikánským koncilem i na něm v dekretu o přípravě ke kněžství článek 16. V Summě teologické III,37 článek 2 je otázka zda je sedm svěcení a na ni je tato odpověď:
„Musí se říci, že někteří berou dostatečnost svěcení podle jakéhosi přizpůsobení milostem zdarma daným, o nichž je řeč I Kor. 12. Říkají totiž, že řeč moudrosti patří k biskupovi, protože on je pořadatelem jiných, což patří k moudrosti; řeč vědění knězi, protože má mít klíč vědění; víra jáhnovi, jenž káže evangelium; divů činění podjáhnovi, jenž se zavazuje ke skutkům dokonalosti slibem zdrženlivosti; vykládání řečí akolytovi, což se naznačuje světlem jež nosí; milost uzdravování exorcistovi; rody jazyků žalmistovi; prorokování čtenářovi; rozlišování duchů vrátníkovi, jenž některé odmítá a některé připouští.
Ale to nic není, protože milosti zdarma dané se nadávají témuž, jako svěcení se dává témuž. Praví se totiž v I Kor 12: „Jsou rozdělené milosti.“ A zase se udávají některé, jež nejsou svěcení, totiž biskupství a žalmisté. A proto jiní označují podle jakéhosi připodobnění k nebeské hierarchii, v níž se rozlišují stupně podle očišťování, osvěcování a zdokonalování. Říkají totiž, že vrátník očišťuje zevně, odděluje také tělesně dobré od zlých; vnitřně pak akolyta, protože světlem, jež nosí, naznačuje, že zapuzuje vnitřní tmy; a obojím způsobem exorcista, protože ďábla, jejž vypuzuje, obojím způsobem znepokojuje. Ale osvěcování, jež se děje naukou, co do prorocké nauky nastává čtenáři; co do apoštolské nastává podjáhnu; co do evangelijní nastává jáhny; ale zdokonalení obecné nastává knězem, poněvadž náleží pokání a křtu a takovým; vynikající pak skrze biskupa, jako svěcení kněží a panen; avšak nejvyšší skrze nejvyššího velekněze, v němž je plnost moci.
Ale to nic není. Jednak proto, že stupně nebeské hierarchie se nerozlišují řečenými hierarchickými činnostmi, poněvadž každá náleží každému stupni; jednak proto, že podle Diviše, pouze biskupům náleží zdokonalovat, osvěcovat pak kněžím, očišťovat pak všem přisluhujícím. A proto jiní přivlastňují svěcení sedmi darům, takže kněžství odpovídá dar moudrosti, která nás krmí chlebem života a rozumu, jako kněz nás občerstvuje nebeským chlebem; ale bázeň vrátníkovi, protože nás odděluje od zlých, a tak střední svěcení odpovídá středním darům.
Ale to zase nic není, protože v každém svěcení se dává sedmitvárná milost. A proto se musí jinak říci, že svátost svěcení je zařízena ke svátosti eucharistie, jež je svátost svátostí, jak praví Diviš III. hl. Círk. Hier. Jako totiž chrám a oltář a nádoby a šaty, tak i služebníci, kteří jsou zařízení k eucharistii, potřebují posvěcení. A toto svěcení je svátost svěcení.
A proto rozlišení svěcení je třeba brát podle vztahu k eucharistii, protože moc svěcení je buď proměňování eucharistie, nebo k nějaké službě, zařízené k této svátosti eucharistie. Jestliže prvním způsobem, pak je svěcení kněžské. A proto, když jsou svěceni, dostávají kalich s vínem a patenu s chlebem, přijímajíce moc proměňovat Kristovo tělo a krev. Spolupůsobení pak služebníků buď je ve vztahu k samé svátosti, nebo ve vztahu k přijímajícím. Jestli prvním způsobem, je trojmo. Nejprve totiž je služba, jíž služebník spolupůsobí se samým knězem co do rozdávání, ne však co do proměňování, jež koná pouze kněz; a to patří jáhnovi.
Proto v Předloze se praví, že jáhnovi patří sloužit knězi ve všem, co koná ve svátostech Kristových, proto on také rozdává krev Kristovu. Za druhé je služba, zařízená k upravení látky v posvátných nádobách té svátosti: a to náleží podjáhnům; proto se praví v Předloze, že nosí nádoby těla a krve Páně a obě kladou na oltář. A proto když jsou svěceni, dostávají kalich z ruky biskupovy, ale prázdný. Za třetí je služba, zařízená k podávání látky svátosti: a to přísluší akolytovi. On totiž, jak se praví v Předloze, připravuje konvičku s vínem a vodou: proto dostává konvičku prázdnou. Ale služba, zařízená k přípravě přijímajících, nemůže být než na nečistých, protože kdo jsou čistí, již jsou schopni přijmout svátosti.
Trojí pak je rod nečistých, podle Diviše III. hl. Církv. Hier. Někteří totiž jsou vůbec nevěřící, nechtějící věřit; a ti mají být vyloučeni i z pohledu na božská, i ze shromáždění věřících: a to náleží vrátníkům. Někteří pak jsou chtějící věřit, ale dosud jsou nepoučeni, totiž katechumeni; a k poučení těchto je zařízeno svěcení čtenářů: a proto se jim svěřuje čtení prvních počátků nauky víry, totiž Starého zákona. Někteří však jsou věřící a vyučení, ale mající překážku z moci ďábla, totiž posedlí: a k této službě je svěcení exorcistů. A tak je patrný důvod i počtu i stupně svěcení .“
V tradiční liturgii na sobotu suchých dnů v postě se udílí svěcení a u každého se čte čtení a koná modlitba. Svěcení ostiářů (vrátníků) jasně ukazuje, že někdo má být z účasti na bohoslužbě vyloučen. Ostiář (vrátník) se neptá: „Chodí do kostela?“, ale ptá se: „Má být tato osoba na bohoslužbě anebo ji mám vyloučit?“ Svěcení lektorů se v tradiční liturgii neuděluje ženám, a proto v kostele nečte žena úryvky Písma svatého. Při svěcení exorcistů by nemohl být současný stav, kdy některé diecéze nemají ani jednoho řádně jmenovaného exorcistu. Akolyta se svěcením nepodává dle výkladu sv. Tomáše A. Eucharistii a neodpovídá tomu pokoncilní akolyta bez svěcení, co koná i bohoslužby slova s podáváním Eucharistie. Jáhen dle sv. Tomáše A. pomáhá pouze při podávání krve Páně a odporuje tomu stav, kdy kněží při bohoslužbě sedí a jáhni podávají Eucharistii. Zrušení nižších svěcení II. Vatikánský koncil nenařídil a ani nenařídil jejich odlišné chápání a vykonávání.

Tridentský koncil ve svém 23. zasedání učí: „Neboť posvátná Písma se otevřeně nezmiňují jen o kněžích, nýbrž také o jáhnech, a velmi naléhavými slovy vyučují o tom, čeho je zejména při jejich svěcení dbát. A je rovněž zřejmé, že v církvi byla od jejího počátku v užívání, třebaže ne ve stejném stupni, označení následujících svěcení a každému z nich vlastní služby, totiž podjáhna, akolyty, exorcisty, lektora a ostiáře; protože podjáhenství bylo počítáno k vyšším svěcením od Otců i posvátných koncilů, u nichž velmi často čteme i o ostatních, a to nižších svěceních.“
Tridentský katechismus II,7 otázka 12: “Kolik je svěceni služebníků církevních, a jak se obyčejně rozděluji?
I. Budiž tedy pověděno, že všech těchto svěcení je sedmero, a že takto církev katolická vždycky učila. Jména pak jejich jsou: ostiář (strážce dveří a chrámu), lektor (čitatel), exorcista (zaklinatel), akolytha (posluhovatel), podjáhen (subdiaconus), jáhen (diaconus), kněz (sacerdos.) Tento přisluhovatelů počet správě je vyměřen, to dokázat lze z oněch přisluhování, která se potřebná vidí k nejsvětější oběti mešní, aneb ku posvěcení a podávání nejsvětější svátosti, za kterouž příčinou hlavně jsou ustanoveni.
II. Z těchto některá svěcení jsou vyšší, jež také svatá se nazývají, jiná nižší. Vyšší neboli svatá jsou: svěcení na kněze, jáhna a poďjáhna. K nižším se čítají: akolythé, exorcisté, lektoři a ostiáři. A o každém z nich
budiž něco pověděno, aby měli faráři odkud nejvíce cvičit ty, o nichž vědí, že mají k některému svěcení být připuštěni.”

II. Vatikánský koncil ve svých dokumentech zrušení nižších svěcení nežádá.