Židé se mezi sebou přeli a říkali: »Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?« Ježíš jim řekl: »Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne (evangelium sv. Jana 6,52-57)

Když jsi přijal Tělo a Krev Páně, chraň jazyk a ústa přede vší úhonou (Afraat)

To konejte na mou památku. K tomu si připomeňme dvě věci. Za prvé: příkaz slavit Eucharistii, to je naznačeno slovy: To konejte. A za druhé: je to památka na Pána vydávajícího se pro nás na smrt. Říká tedy: To konejte. Nelze přikázat nic užitečnějšího, nemohlo být přikázáno nic líbeznějšího, nic prospěšnějšího k spáse, ani co by si víc zasloužilo lásku, nic, co by se víc podobalo věčnému životu (sv. Albert V, komentář k Lk evang.)

Při svátostných obětováních ať jsou podávány k oběti jenom chléb a víno smíšené s vodou (papež Alexander)
Nemá se obětovat v kalichu Páně ani pouhé víno, ani pouhá voda, nýbrž obojí smíšené, protože se čte, že obojí vyteklo z boku Kristova při jeho utrpení
Nemůže být větší oběť nad tělo a krev Kristovu (papež Alexander )

Mezi všemi pobožnostmi je tato, totiž klanět se svátostnému Ježíši, hned první po svátostech, Bohu nejdražší a nám nejužitečnější (sv. Alfons z L., Visite al SS. Sacramento ed a Maria Santissima)
Sv. Jan D. vypravuje, že Ježíš sám podal jí (Marii) své přesvaté Tělo na cestu a mile řekl: „Přijmi Matko má z mých rukou Tělo mé, které jsi mi dala.“ A když Matka s největší láskou toto poslední přijímání přijala, vroucně pronesla poslední slova: „V ruce tvé, Synu, poroučím svého ducha, poroučím ti duši, kterou tvá dobrota stvořila, od prvního počátku velikými milostmi obohatila a obzvláštní předností vší skvrny hříchu uchránila. Poroučím ti své tělo, z kterého jsi tělo a krev ráčil přijmout. Poroučím ti také tyto milé dítky své (svaté učedníky okolo stojící) v žalosti nad mým nynějším odchodem, potěš je ty, který je více miluješ než já, požehnej a posilni je, aby k tvé cti vykonali veliké věci (O nanebevzetí P. Marie)
Někteří si stěžují: „Ale přece, když se cítím špatně, nemohu jít do kostela, nemohu se účastnit Mše svaté ani jít ke svatému Přijímání, vlastně nemohu dělat nic.“ Nic nemůžeš dělat? Přece všechno to, co máš dělat, děláš tehdy, když plníš vůli Boží! Řekni mi, proč chceš dělat to všechno, o čem se s bolestnou výčitkou zmiňuješ? Aby ses zalíbil Bohu? Bůh v tobě nachází zalíbení tehdy, když ty s trpělivostí přijímáš to, co je zdrojem tvého utrpení, a odkládáš zároveň všechny jiné věci, které bys chtěl dělat. Bohu se slouží víc tehdy – říká svatý František Saleský – když se trpí, a ne tehdy, když se koná (Návod na dobrý život)
Tehdy byly dle slov Arnolda z Chartes dva oltáře na hoře Kalvarii, na nichž dvě veliké oběti byly obětovány: jeden na těle Ježíše Krista, druhý v srdci Panny Marie. Více se mi však líbí slova sv. Bonaventury, jenž tam pouze jeden oltář spatřuje tj. pouze kříž Synův, na kterém s obětí Beránka Božího spolu i Matka byla obětována a touto otázkou oslovuje P. Marii: „Paní, kde stojíš? Snad vedle kříže? Nikoli, tebe trýzní se Synem na kříži” (O bolestech P. Marie)
Zde se poněkud odchylme. Maria zanechává své srdce v hrobě u Ježíše, jediného svého pokladu podle slov: Kde je váš poklad, tam je i vaše srdce (Lk 12,34). Kde asi jsme my pochovali své srdce? Snad v tvorech anebo v blátě pozemském? Proč ne u Ježíše, jenž ač na nebesa vstoupil, u nás ráčil zůstat, nikoli mrtvý, ale živý v nejsvětější Svátosti oltářní, aby srdce naše u sebe měl a zcela byla jeho (O bolestech P. Marie)
A Maria zjevila, jak ctihod. Crasset vypravuje, jedné svaté duši, že se jí nezavděčíme příjemnější obětí jako (hodným) přijímáním. Poněvadž Ježíš Kristus v duších, které nejsvětější svátost jeho (hodně) přijímají, ovoce svého přehořkého umučení sbírá, zdá se, že Panna Maria ničeho si toužebněji nežádá, leč aby její sluhové (hodně) přijímali a říká: „Pojďte, jezte chléb můj a pijte víno, které jsem vám smísila“ (Přísl. 9,5) (sv. Alfons L., Pobožnosti k uctění Rodičky Boží)

Co jiného je oltář, než obraz Kristova těla?…Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo tělo je na oltáři (sv. Ambrož, O svátostech 5)
Vědomí mnoha hříchů mě skličuje, přesto však doufám v tvé nezměrné slitování. Shlédni tedy na mně očima svého milosrdenství, Pane Ježíši, věčný Králi (z přípravné modlitby ke mši sv.)
Uvaž nyní, zda je vznešenější chléb andělů nebo Kristovo Tělo, které je vskutku životodárným tělem. Mana byla z nebe, ono však nebe převyšuje. Mana byla z nebe, ono je od samého Pána nebes. Mana podléhala zkáze, jestliže se uchovala na druhý den, ono nepodléhá žádnému porušení, a kdo z něho jí se zbožností, také nepozná porušení…Když tedy Kristovo slovo z ničeho mohlo udělat něco, co tu předtím nebylo, jak by nemohlo změnit to, co tu je, v něco, čím to nebylo? Je přece snazší věcem jejich přirozenost změnit než jim novou stvořit
Což předcházel narození Pána Ježíše z Marie přirozený úkon? Podle přirozeného řádu rodí žena ze spojení s mužem. Je tedy jasné, že Panna porodila mimo řád přírody. A právě toto Tělo, které zpřítomňujeme, je z Panny. Proč tady u Kristova Těla hledáš přirozený řád, když mimo řád přírody bylo samo narození Pána Ježíše z Panny? A bylo to pravé Kristovo tělo, které bylo ukřižováno a pohřbeno, a tak máme opravdu svátost onoho Těla…Sám Pán Ježíš volá: Toto je mé Tělo. Než vysloví slovo požehnání, jmenuje jinou způsobu, ale po posvěcení mluví o Těle. Dále sám říká, že je to jeho krev. Před posvěcením se to nazývá jinak, po posvěcení se to jmenuje krev. A ty říkáš: “Amen“, to znamená: „Je to skutečně tak“. To co mluví ústa, ať uvnitř vyznává duch. Co se ozývá v řeči, ať cítí také srdce… V této svátosti je Kristus, protože je tu Kristovo Tělo. Není to tedy pokrm pro tělo, ale pro duši…Neboť Boží Tělo je tělo duchovní a Kristovo Tělo je tělem Božího Ducha, protože Kristus je duch (O svátostech)
Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně (1 Kor 11,26). Zvěstujeme-li smrt, zvěstujeme odpuštění hříchů. Jestliže pokaždé, když se prolévá jeho krev, prolévá se na odpuštění hříchů, musím ji vždycky přijímat, protože mi vždycky odpouští hříchy. Já, který hřeším, musím stále užívat léku (O svátostech IV)
Slovo Krista vykonává tuto svátost. Která slovo Krista? To, jímž bylo všechno učiněno. Přikázal Pán, byla učiněna nebesa a země
Posvěcení se děje slovy a řečí Pána Ježíše, neboť vším ostatním, co se říká, vzdává se chvála Bohu, předesílá se prosba za lid, za krále, za ostatní. Když však dojde k vykonání velebné svátosti, neužívá již kněz svých řečí, nýbrž slov Krista. Tedy slovo Kristovo působí tuto svátost
Nejde o prvek vytvořený přírodou, nýbrž o podstatu způsobenou slovy proměňování, a účinnost proměňování je větší než přírodní účinnost, protože následkem proměňování se změní přirozenost…Kristovo slovo, jež mohlo stvořit z ničeho to, co dosud neexistovalo, nemůže snad přeměnit v jinou podstatu to, co už existuje? Dát novou přirozenost věcem není menší skutek, než ji přeměnit
Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista (sv. Ambrož, O svátostech)

V životopise sv. Antonína Paduánského čteme, jak přijal v Rimini výzvu katarského bludaře Bononilla. Ten navrhl, aby pravda o skutečné přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii byla prověřena jeho oslem. Ať osel dostane možnost si vybrat mezi hromadou ovsa a svátostí oltářní. Na náměstí se veřejně konala tato zkouška a osel poklekl před Spasitelem v monstranci, kterého sv. Antonín z kostela přinesl. Bononillo konvertoval a jeho sluha s jeho souhlasem vstupil k menším bratřím, kde se stal knězem.

Vejde-li duchovní nebo laik do synagogy židovské nebo kacířské, aby se modlil: budiž zbaven duchovní hodnosti a laik vyloučen ze svatého přijímání (Apoštolské konstituce, kánon 65)
Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme (modlitba po přijetí Eucharistie apoštolské konstituce)

“Co je zrozeno z Ducha je Duch“ (Jan 3, 6). Dobrotivou vůlí otce se Slovo, pravý Bůh přirozeností a Moudrost Otcova, stalo tělesným člověkem pro naši spásu, aby se za nás mohlo obětovat a nás spasit…V lůně Panny Marie se stalo člověkem podobným nám a my nemůžeme býti zbožštěni přijímáním těla některého člověka, nýbrž přijímáním těla Slova (sv. Atanáš, dopis filosofu Maximovi, PG 26)

Nikdo ať nejí toto Tělo, dokud se mu dříve nepoklonil (sv. Augustin o úctě před přijetím Eucharistie)
To je tedy ta večerní oběť: utrpení Páně, Kristův kříž, spasitelná krvavá oběť, celopal milý Bohu. A tuto večerní oběť učinil Pán ve svém vzkříšení obětí jitřní. Upřímná modlitba vytrysklá z věřícího srdce stoupá tudíž vzhůru jako zápalná oběť na svatém oltáři (k žalmu 140)
V Církvi katolické při tajemství těla krve Páně nevykonává dobrý nic většího a nic menšího špatný kněz, protože se nevykonává ze zásluhy posvěcujícího, nýbrž ze slova Stvořitelova a ze síly Ducha Svatého (O těle Páně)
Jste-li tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládáno vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství. Odpovídáte ´Amen´(„Ano, tak tomu je!“) na to, co přijímáte, a touto svou odpovědí to podepisujete. Vždyť se ti říká:´Tělo Kristovo´, a ty odpovídáš: ´Amen´. Buď tedy údem Kristovým, aby tvé Amen bylo upřímné (Sermo 272)
Toho, kdo naslouchá, nebo přesněji toho, kdo poslouchá, činí láska vskutku novým. Ne ovšem každá láska, ale jen taková, jakou Pán odlišuje od tělesné, když dodává: tak, jak jsem miloval vás…Neboť tehdy, až Bůh bude všechno ve všem, všechny touhy pominou. Kéž nám tuto lásku dá sám ten, jenž praví: Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy (k Janovu evangeliu)
Nezůstáváš-li v Kristu a nepožíváš-li v sobě duchovně jeho tělo a nepiješ jeho krev, pak i když tělesně a viditelně požíváš svátost Těla a Krve Kristova, jíš a piješ svátost takového významu spíše k svému soudu, protože ses opovážil jako nečistý přistoupit ke Kristovým svátostem (k Janovu evangeliu)
Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli (Jan 6,49) – sv. Augustin: Nebraň rozdavač tučným země, to je hříšníkům, jíst u stolu Páně
Bezpečně přistup, chléb je to, ne jed (k Janovu evang.)
Ó, svátosti zbožnosti! Ó, znamení jednoty! Ó, pouto lásky (k Janovu evangeliu)
Což nebyl Kristus Pán jednou na kříži zabit? A přece bývá opět zabit v nejsvětější Svátosti, každého dne a za všechny národy (k žalmu 58)
Kolik je těch, kdo z oltáře přijímají a umírají, a umírají právě tím, že přijímají! Vždyť Pánova skýva nebyla pro Jidáše jedem, a přece ji přijal. Když ji přijal, vstoupil do něho nepřítel – ne proto, že by přijal něco špatného, ale protože špatně přijímal dobré. Hleď tedy, abys duchovně jedl nebeský chléb a k oltáři přinášel nevinnost. Varuj se toho, aby hříchy, třebas byly každodenní, nebyly smrtelné
Jednou byl Kristus sám v sobě obětován, a přece se denně obětuje ve svátosti (kniha Výroků Prospera)
„Tělo mé je opravdu pokrm (Jan 6,55)“ – sv. Augustin: Pokrmem a nápojem žádají lidé to, aby nelačněli a nežíznili. Vpravdě dává jen tento pokrm a nápoj, těm jimiž je přijímán nesmrtelnost a neporušitelnost ve společenství svatých, kde bude pokoj a dokonalá jednota
Nikdo nedává hostům za pokrm sám sebe, to činí jedině náš Pán, Kristus. On je hostitelem a on sám je také pokrmem a nápojem (O Trojici)
Co tedy vidíte, je chléb a kalich, to vám říkají vaše oči. Čemu se však musí naučit vaše víra, je toto: chléb je Tělo Kristovo, kalich je Krev Kristova
Kristus sám sebe nesl ve svých rukou, když podával své tělo a řekl: „Toto je mé tělo“ (k žalmu 33)
Spasitel, aby mocněji zdůraznil vznešenost tohoto tajemství, chtěl je jako poslední vtisknout do srdcí a paměti učedníků, od nichž měl odejít na utrpení (Odpovědi Januáriovi)
Celá vykoupená obec (shromáždění a společenství svatých) je obětována jako obecná oběť Bohu skrze velikého kněze, který obětoval také sám sebe v umučení za nás, abychom byli tělem tak veliké hlavy, přijal podobu služebníka…To je oběť křesťanů: “I když je nás mnoho, jsme jediným tělem v Kristu (Řím 12,5).“ Tu také hojně obětuje Církev ve svátosti obzvláštní, věřícím známé, kterou se naznačuje, že v té věci, kterou obětuje, se obětuje sama (O Boží obci X)
Ať zhořknou mi všechny věci na světě, abys ty samotný, eucharistický příteli můj, byl sladký duši mé, ty, jenž jsi sladkost nevýslovná, jenž všechno hořké nám líbezným činíš. Tvá sladkost učinila Štěpánu líbezné kameny, jimiž byl zasypán, a Vavřincovi v podušku změnila rožeň, na němž byl pálen. Pro sladkost tvou odcházeli apoštolé od velerady zbičovaní plni radosti, že smějí trpět pohanu pro jméno tvé, a Ondřej s plesáním spěchal ke kříži, šťasten, že kříž ho přivede k věčné sladkosti tvé. Když Petr jí okusil jen jedinou krůpěj, zapomněl na všechno a volal: „Pane je dobře nám zde být: učiňme si tu stánky, zde zůstaňme, s tebou přebývejme, protože ničeho jiného nepotřebujeme. Dostačí nám mít tebe, vidět tě, a sytit se sladkostí tvou.“ Jedinou krůpěj sladkosti tvé okusil, a všechna jiná sladkost se mu zprotivila. Co by byl činil, kdyby byl okusil veškerou plnost sladkosti tvé, kterou jsi v Eucharistii připravil těm, kdo se tě bojí? Této sladkosti zakoušela ona panna, o které čteme, že spěchala do žaláře radostně jako k hostině (Anežka); o sladkosti tvé prorok předpovídal: „Pojďte, okuste a vizte, jak sladký a líbezný je Pán“ (sv. Augustin)

Nuže očisti mne od všelikého kalu těla i ducha a nauč mne přistupovat k tvé svátosti se svatou bázní, abych s čistým svědomím ji přijímal a byl účasten tvého svatého Těla i Krve a abys ty žil a přebýval ve mně s Otcem i svatým tvým Duchem (sv. Basil V.)
Přistupovat také každý den a přijímat Kristovo svaté tělo a krev je dobrá a užitečná věc, protože On sám jasně říká: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný (Jan 6,54). Kdo tedy může pochybovat, že ustavičně přijímat život znamená žít v plnosti? (Ep. 93).
Není potřeba dokazovat, že není těžkým hříchem, když si někdo podává vlastní rukou v době pronásledování, není-li tam žádný kněz nebo jáhen (sv. Basil, List 93)

Kdyby někdo opilý nebo přejedlý vyvrhl Eucharistii, činí pokání 40 dní je-li laik. Duchovní nebo mniši, nebo jáhni a kněží konají pokání 70 dní, biskup 90 dní. Jestliže vrhnou však pro nemoc, konají pokání 7 dní (sv. Beda C., Kajícnická kniha)

„Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev, která se vylila z něho, a to ne pouze skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a já to čtu a vy to chápete. Tak věřím a proti této víře nebudu dále učit. V tom ať mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“ (odvolání bludu před sv. Řehořem VII., uvádí též Pavel VI. v encyklice Mysterium fidei č. 52)

V evangeliu čteme, jak Pán v kázání nabádal učedníky, aby jedli jeho Tělo a skrze toto tajemství měli účast na jeho utrpení. Tehdy někteří řekli: To je tvrdá řeč! A od toho času už s ním nechodili. Když se pak zeptal učedníků, zda i oni chtějí odejít, řekli: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. A musím vám říci, bratři, že je to tak dodnes (sv. Bernard, Sermo 5 de diversis)
„Jdi a věř mojí vírou“ – slova sv. Bernarda člověku, který řekl, že nemůže chodit ke sv. přijímání, protože už nevěří
Svatý Bernad je jeden z nejslavnějších správců řeholní čeledě Páně a z největších obnovitelů kázně řádové. Ze svatostánku rozváděl světec obrodnou sílu do řeholních družin (F. Cinek, Mše svatá, IV. díl)

Není dobré nechávat nejsvětější svátost o samotě (sv. Bernard z Corleone)

Vím, Pane, kdybych měl být, jak vymáhá svatost a velebnost tvá, nikdy bych se nesměl osmělit přistoupit k životodárnému tvému stolu, kde asistují andělé, kde tvé tělo z Panny narozené a tvá krev na kříži vycezená se Otci podává v oběť čistou, drahocennou a svatou, kde nás ty sám sytíš chlebem andělským. Zdržím-li se však svaté oběti i svaté hostiny, připravuji Nejsvětější Trojici o chválu a čest, anděly zbavuji radosti, spravedlivé milosti, hříšníky odpuštění, duše v očistci ulehčení, celou Církev tvou dobrodiní, a sebe nebeské pomoci, totiž osvícení mysli, posílení ctnosti, vyzbrojení k boji, zeslabení hříšné žádostivosti, rozmnožení zbožnosti, udělení duchovní radosti, utvrzení víry, povzbuzení naděje, roznícení lásky a vůbec všeho dobra, kterým zahrnuješ své věrné v této převelebné Svátosti (sv. Bonaventura)
K pomoci milosti náleží, že za prvé dal milost křtu, kterou Bůh zahladil viny, vrátil nevinnost a udělil spravedlnost, která činí člověka hodným věčného života. Za druhé, že udělil milost pokání, která odpovídá vhodnosti doby, vůli duše a vznešenosti náboženství. Za třetí, že udělil milost kněžství, kterou tě učinil šiřitelem nauky, šiřitelem odpuštění i šiřitelem eucharistie. V tom všem se méně nebo více rozdávají slova života (sv. Bonaventura, Trojí cesta)

Buď veleben, můj Pane Ježíši Kriste: Tys předpověděl svou smrt a při poslední večeři jsi podivuhodně proměnil chléb ve své drahocenné Tělo a dal jsi ho z lásky apoštolům na památku svého svatého umučení (sv. Brigita, Zjevení sv. Brigity)
Ó Ježíši, sladkosti srdcí a nesmírná Lahodo duší, pro hořkost octa a žluči, jež jsi okusil pro nás, dopřej nám, abychom v hodině smrti hodně přijali Tvé Tělo a Tvou Krev pro útěchu a uzdravení svých duší (sv. Brigita, modlitba)
Sv. Brigita větší část noci trávila po vstupu do kláštera v modlitbách na kolenou před křížem nebo svatostánkem

Řeknu, co mohou všichni pochopit: Kdykoli přicházíme do kostela, připravme svou duši, aby byla taková, jaký chceme mít kostel. Chceš, aby bazilika čistotou jen zářila? Neposkvrňuj svou duši špínou hříchů. Chceš-li, aby byla bazilika plná světla, Bůh také chce, aby tvá duše nebyla temná, ale aby se stalo, co říká Pán: aby v nás svítilo světlo dobrých skutků, a tím aby byl oslavován ten, který je v nebi (sv. Caesareus z Arles, Sermo 229)

Kdo pohodí eucharistické způsoby nebo kdo je odnese nebo si ponechá k svatokrádežnému účelu, upadá do exkomunikace nastupující bez rozhodnotí představeného, vyhrazené Apoštolskému stolci; duchovnímu může být mimoto uložen trest včetně propuštění z duchovenského stavu (CIC z r. 1983, kán. 1367)

Katanů, kteří ničí Mé Tělo, není deset nebo dvacet. Velmi mnoho rukou zraňuje Mé Tělo; přijímají Svaté přijímání do rukou - rouhavé dílo Satana! (Catalina Rivas, Umučení; imprimatur arcibiskup René Fernandez Apaza)

Ve své lásce jsi považoval za nutnou mou radu, co si myslím o kejklíři a kouzelníku, jenž se přidal k vám a zůstává nadále ve svém neslušném umění, zda se má takovým dát svaté přijímání s ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani s velebností Boží, ani s kázní evangelia, aby cudnost a čest Církve byly poskvrněny tak mrzkou a bezectnou nákazou (sv. Cyprián)
Tak jako říkáme: Otče náš, poněvadž Bůh je Otcem těch, kdo ho poznávají a v něho věří, nazýváme Krista naším chlebem, protože je chlebem těch, kteří patří k jeho tělu. A o tento chléb prosíme, abychom jej dostávali každý den, abychom my, kteří jsme v Kristu a denně přijímáme jeho eucharistii jako pokrm spásy, nebyli odloučeni od Kristova těla pro nějaké těžší provinění, pro které bychom nesměli přijímat a museli se zdržet nebeského chleba. Vždyť on sám to hlásal, když řekl: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe: Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa (sv. Cyprián, Traktát o modlitbě Páně)

K úryvku ze sv. Lukáše 22,19: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, říká svatý Cyril Alexandrijský: „Nepochybuj, zda je to pravda, ale spíše s vírou přijmi slova Spasitele: on nelže, protože on sám je pravda”

Chléb a víno určené k Eucharistii před svatým vzýváním uctívané Trojice bylo prostým chlebem a obyčejným vínem. Po vzývání se však chléb stává Kristovým Tělem a víno Kristovou Krví (sv. Cyril J., katecheze)
Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev (katecheze)
Nenatahuj ruku, ale přibližuj se s gestem klanění a úcty ke kalichu Krve Kristovy (katecheze)
Dávej pozor, abys z Pánova Těla nic neztratil. Kdybys nechal něco upadnout, musel bys to chápat stejně, jako bys oddělil některý úd vlastního těla. Řekni mi, prosím tě, kdyby ti někdo dal zrnka zlata, nezacházel bys s nimi s největší opatrností a pečlivostí, abys nic neztratil? A neměl by ses s ještě větší opatrností a bdělostí starat, aby ani nejmenší částečka Pánova Těla nespadla na zem, protože je mnohem drahocennější než zlato a drahokamy? (sv. Cyril J., katecheze 5)

Cyrilometodějský kancionál z roku 1968, křížová cesta s písní Rozjímej křesťane, zastavení 9: “Zastavení křesťanské rodiny. Trojí pád Spasitelův na cestě křížové, trojí úskalí, na němž se tolikerá životní loďka ztroskotala, trojí nepřítel spásy, jenž především mládeži ukládá o nejdražší statky, o víru a čistotu těla i duše - satan, hříchy odcizující člověka Bohu, tělesná žádost. Jak zvítězit nad spojenými nepřáteli naší spásy? Ve jménu svatého kříže! Ve jménu Kristova utrpení! Eucharistie, tato tajemná památka utrpení a smrti Páně, je s to nás držet, abychom neklesali na cestě k cíli. Božský milovníku duší, jenž jsi pro ně neváhal podstoupit jho kříže, nedopusť, aby Tvá svatá krev byla pro nás vylita nadarmo. Posvěcuj nás denně v nejsvětější Svátosti oltářní, v níž nám dáváš sám sebe.”
Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem a uzdravena bude duše má! (3x) (cyrilometodějský kancionál píseň 156)
Velebena budiž bez ustání nejsvětější Svátost oltářní (3x) Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jakož bylo na počátku i nyní i vždycky a na věky věkův. Amen (cyrilometodějský kancionál píseň 167)
Ježíšku milený v Hostii svaté, sestup již v srdce mé, zbožností jaté! Žádoucí duše má Tobě se klaní: o lásku prosí Tě, o smilování, o lásku prosí Tě, o smilování (cyrilometodějský kancionál píseň 169)

Ať z vaší Eucharistie nejí a nepije nikdo kromě pokřtěných ve jménu Páně. Protože právě o tom Pán řekl: Nedávejte svaté věci psům (Didaché)

Ani na okamžik neopouštěl Pánův svatostánek (kanonizační bula sv. Dominika)

Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem (sv. Efrém, Promluva o svatém týdnu)
Kleště, které prorok viděl a které vzaly z oltáře žhavé uhlí, byl obraz, který poukazuje na Mne v Nejsvětější Svátosti. Izaiáš viděl Mne, tak jak vy Mne nyní vidíte, jak natahuji svou pravou ruku a kladu živý Chléb do vašich úst (sv. Efrém, De sacerdotio VI)

Nesmí ti být novým a nemožným, že se pozemské a smrtelné proměňují v podstatu Kristovu (Eusebius z Emessy)

Toho dne jsem pochopila, že nejsem stvořena pro tento svět. Cítila jsem, že Bůh chce, abych žila jen pro něho (blahosl. Eusebia Palomino Yenes o svém 1. sv. přijímání)

Ať se nikdo neodváží svěřit laikovi či ženě přijímání, aby je zanesli nemocnému (sv. Eutychián, papež, + 283)

Každé svaté přijímání tě více uschopňuje být celou věčnost ve společenství s Bohem (sv. Faustyna, Deník 1810)
Dnes mi Pán řekl: Má dcero, napiš, že mě velice bolí to, jak řeholní duše přistupují ke svátosti lásky z pouhého zvyku, jako by nerozlišovaly tento pokrm. Nenacházím v jejich srdcích ani víru, ani lásku, k takovým duším jdu s velikou nechutí, lépe by bylo, kdyby mě nepřijímaly (sv. Faustyna, Deník č. 1288)

Když Filip na smrt onemocněl, kardinál Baronius mu dával poslední pomazání, kardinál Frederico mu přinesl Tělo Páně. Filip zavolal: “Ejhle! Láska je zde!” Kardinál vyslovil obvyklou modlitbu: “Pane nejsem hoden.” Filip vpadl vášnivě: “Ne, nejsem hoden, a také jsem nikdy nebyl hoden a nikdy jsem nevykonal nic dobrého, ale příjď, ó Pane, přece! Přijď!” Potom se usedavě rozplakal a plakal tak, že přítomní se nemohli ubránit slzám (životopis sv. Filipa Neri)

Je to veliký zlořád, když Ho máte přítomného mezi sebou tak blízkým způsobem, a přitom byste se v celém světě více starali o cokoli jiného. Celé lidstvo ať se třese, celý vesmír chvěje a nebesa ať jásají, když v rukou kněze je na oltáři Kristus, Syn Boha živého! Ó pokorná vznešenosti, v níž se Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak pokořuje, že se skrývá pro naši spásu pod prostou způsobou chleba. Vizme, bratři, pokoru Boží a vylévejte před Ním své srdce (sv. František z A., Dopis generální kapitule)
Když budou chtít sloužit Mši, čistí a čistým způsobem, nechť vykonají s úctou pravou oběť nejsvětějšího Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista (Františkánské prameny)
Avšak ani Syn, pokud je rovný Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani ne jinak než Duch Svatý. Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše Krista v jeho lidství, avšak neviděli ho a neuvěřili v něj podle ducha a božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova těla, které je posvátně zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Páně ve způsobě chleba a vína, kdo však nevidí a nevěří podle ducha a božství, že je to opravdu nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: “Toto jest mé tělo, toto jest má krev nové smlouvy” (Mt 26,26.28) a “Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný” (Jan 6,54). Proto jen ten, kdo má ducha Páně, jenž přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější tělo a krev Páně (srov. Jan 6,62); všichni ostatní, kteří nemají z tohoto ducha a odvažují se přijímat, “jedí a pijí si odsouzení” (l Kor 11,29) (Slova svatého napomenutí našeho ctihodného Otce svatého Františka všem bratřím)
Jsou někteří, kteří (Eucharistii) rozdávají nepozorným způsobem…Nevybízí nás tato profanace k soucitu, když pomyslíme na to, že je to Pán, který je tak dobrý, že se svěřuje našim rukám a přijímáme ho do svých úst? Zapomněli jsme snad, že jednoho dne upadneme do jeho rukou? (sv. František z A., Dopis kněžím)
Když svatá Panna je tak uctívána za to, že nosila ve svém lůně Ježíše Krista, a když se svatý Jan Křtitel neodvážil dotknout svaté Kristovy Hlavy, jak dokonalý a svatý musí být ten, kdo tohoto Pána přijímá do svých úst a do svého srdce! Nenechávejte si nic ze sebe, ze svého já pro sebe. Nenechávejte si nic pro sebe, aby si od vás mohl vzít všechno ten, který se vám celý daruje. Chci, abyste nejsvětějšímu Tělu a nejsvětější Krvi našeho Pána prokazovali všechnu čest! A chci, aby tato svatá tajemství byla všude uctívána a přechovávána na nejvzácnějších místech a v nejvzácnějších nádobách.Tento duchovní boj musí být veden s největším nasazením především tam, kde je náš Pán nejvíce zneuctíván a kde se nikdo neodvažuje se za něho zasadit (sv. František z Assisi)

Jedno svaté přijímání by mělo stačit, abychom se stali svatými (sv. František Saleský)
“Každodenní přijímání svátosti oltářní ani nechválím, ani nehaním, ale příjímání každou neděli, to radím a k tomu vyzývám každého, pokud nemá žádnou oblibu ve hříchu.” To jsou slova sv. Augustina - spolu s ním také já ani nehaním, ani nechválím každodenní přijímání, nýbrž ponechávám to úvaze duchovního otce toho člověka, který se k tomu bude odhodlávat (sv. František Saleský, Filotea II,20)

Vždyť už sama účast na Těle s Krví Páně, když jíme jeho chléb a pijeme jeho kalich, nás bez pochyby vede k tomu, abychom zemřeli světu, měli svůj život s Kristem skrytý v Bohu a přibili vlastní tělo na kříž spolu se svými vášněmi a žádostmi…Kalich Páně zajisté pijeme tehdy, jestliže si uchováme svatou lásku. Bez ní nikomu nic neprospěje, i kdyby do ohně skočil. Avšak s darem lásky se nám poskytuje, že můžeme skutečně být tím, co tajemně slavíme při svaté oběti (sv. Fulgencius, traktát Proti Fabiánovi)

Vždyť když Pán nabízel svým učedníkům posvěcený chléb a posvěcené víno, říkal: To je mé Tělo a to je má Krev. Musíme věřit tomu, v něhož jsme uvěřili. Neboť pravda nezná žádnou lež (sv. Gaudencius z Brescie, homilie)
Tato svátost je pokrmem na naší životní cestě; živí nás a posilňuje, dokud při odchodu z tohoto světa nedojdeme až k Bohu. O tomto pokrmu také řekl Pán: Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život (sv. Gaudencius z Brescie, homilie)

Kterak přijde na posvěcení božských tajemství vzývaný nebeský Duch, jestliže kněz, jenž prosí, aby přišel, jeví se plný hříšných činů? (papež Gelasius, Dekrety)

Nikdo se nestará o lásku mého milosrdného Srdce. Zapomínají na mne, jako bych byl pro ně nebyl nic netrpěl, jako bych byl neznám. Mé Srdce se stále rmoutí. Ve svatyních jsem skoro ustavičně sám. Mnozí z těch, kteří ještě přicházejí do chrámu, činí tak z pohnutek nedobrých. Ano, musím trpět i to, že můj dům je místem zábavy. A mnohé duše mě pokrytecky zrazují svatokrádežným přijímáním (Pán Ježíš sv. Gemmě Galvani)

Před svátky velikonočními přišel do vězení ariánský biskup, aby Hermenegildovi nabídl svobodu a královskou korunu, přijme-li z jeho rukou svátost oltářní. Hermenegild rozhodně odmítl přijmout svátost oltářní od bludaře a řekl, že raději oželí království, než zapře víru. Proto jej jeho otec Leovigild odsoudil na smrt. V noci na Velký pátek 13. dubna 586 byl ve vězení sťat (Životopis sv. Hermenegilda)

Jestliže se opravdu Slovo stalo tělem, pak také my opravdu přijímáme v Pánově pokrmu toto vtělené Slovo…O povaze této přirozené jednoty v nás říká on sám: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Nebude v něm zajisté nikdo jiný, než v kom bude on sám. Jedině kdo jí Kristovo tělo, bude mít v sobě to, co on sám přijal…Nuže, hlavním motivem našeho života je, že při vší tělesnosti máme v sobě Krista. Ten v nás zůstává skrze svoje tělo a my budeme žít skrze něho stejným způsobem, jakým žije on skrze Otce (sv. Hilarius, O Trojici)

Ty jsi vyvolená ze všech pokolení, svojí vznešeností převyšuješ všechno nebeské a pozemské tvorstvo, vždyť skrze tebe k nám sestoupil Pán zástupů. Tvým prostřednictvím jsme poznali Božího Syna a mohli jsme přijmout jeho přesvaté tělo a přečistou krev. Proto jsi blažená z pokolení do pokolení, od Boha požehnaná (závěr mariánského hymnu Akatist)

Musíme se milovat vzájemně láskou nezištnou, bezpodmínečnou a bezmeznou. Abychom dozráli k takové lásce, musíme ustavičně čerpat z pramene, kterým je Ježíš Kristus. Z tohoto jediného Pramene mohou čerpat všichni bez výjimky každodenní modlitbou, svátostí pokání a Eucharistií (sv. Charbel Makhluf)

V Eucharistii lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“ (sv. Ignác z Antiochie, list do Efesu)
Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb…Snažte se tedy častěji scházet k Eucharistii a k Boží oslavě. Když se totiž často shromažďujete, hroutí se moc satanova a jednota vaší víry láme jeho hrozbu (list do Efesu)
Chci jíst Boží chléb, tělo Ježíše Krista, chci pít jeho krev, kterou z lásky ke mně prolil (list do Říma)
Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil (list do Smyrny)
Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil (sv. Ignác z A., list do Smyrny)

Duše Kristova, posvěť mne! Tělo Kristovo, spas mne! Krvi Kristova, opoj mne! Vodo z boku Kristova, obmyj mne! Umučení Kristovo, posilni mne! Ó, dobrý Ježíši, vyslyš mne! V ranách svých ukryj mne! Nedopusť, abych byl odloučen od tebe! Před nepřítel zlým ochraňuj mne! V hodině smrti mé povolej mne! A rozkaž mi přijíti k tobě, abych tě chválil s tvými svatými na věky věků. Amen (sv. Ignác z Loyoly)

Ave verum corpus natum de Maria Virgine – Buď pozdraveno pravé tělo narozené z Panny Marie (papež Inocenc IV.)

Jen Církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)
Náš způsob myšlení se shoduje s Eucharistií a Eucharistie zase potvrzuje náš způsob myšlení (Adversis haeresis IV)
Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem po tom, co na něj bylo svoláno Boží požehnání, ale je Eucharistií složenou ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské, tak ani naše těla, která přijímají Eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě zárodek vzkříšení (Adversis haeresis IV)
Vinný kmen…pšeničné zrno…když přijmou Boží slovo stávají se Eucharistií, to jest Kristovým tělem a krví. Podobně budou i naše těla živená touto Eucharistií uložena po smrti do země, kde se rozpadnou a vstanou, až přijde čas a Boží Slovo je obdaruje milostí vzkříšení (sv. Irenej, Adversis haeresis V)

Velkolepé je bohatství chrámů rozesetých po celém světě ke slávě našeho Pána. Úžasný je především eucharistický kult, který dává člověku zakoušet tak mnoho sladkosti v srdci, ale to, co je opravdu podstatné jako indikátor pravosti a opravdovosti každé křesťanské komunity i opravdovosti duchovní zanícenosti, je láska k Ježíši Kristu v tajemství Nejsvětější svátosti, spřízněnost se svatostánkem, úsilí o to, aby Ježíš nebyl v Nejsvětější svátosti opuštěn ve své tajuplné osamělosti, která přináší světu tolik požehnání (Jan XXIII., Se srdcem pokorným)

Na první svaté přijímání připravovala sv. Jana Boska jeho matka a šel před ním 3x ke svaté zpovědi.
Pouhé přijetí svátostí není ještě známkou dobroty. Jsou takoví, kteří se sice svatokrádeže nedopouštějí, ale přijímají s velkou vlažností. Také jejich změkčilost ducha nedopouští, aby porozuměli celé důležitosti svátosti, k níž přistupují. Kdo nechodí k přijímání se srdcem prázdným světskosti a nevrhá se velkodušně v náruč Ježíšovou, nenese plody, jež jsou účinkem svatého přijímání (sv. Jan Bosko, patron mládeže)

Nazývá se spojení, protože jí se spojujeme s Kristem a máme podíl na jeho těle a božství. Skrze ni se spojujeme a sjednocujeme navzájem (sv. Jan Damašský, De fide orthod IV)
Přijímáme božské uhlí, abychom účastí na božském ohni byli zapáleni a zbožštěni. Izaiáš toto uhlí viděl. Neboť toto uhlí není pouhé dřevo, nýbrž dřevo očištěné ohněm. Stejným způsobem není Chléb v přijímání pouhým chlebem, nýbrž je spojen s božstvím (sv. Jan D., De fide orthod IV)
Tvé přesvaté tělo, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ať se mi stane životem věčným a tvá přečistá krev ať je mi odpuštěním hříchů. Ať se mi toto přijetí stane radostí, zdravím a potěšením a až nastane tvůj nepopsatelný druhý příchod, učiň mne hříšného stát po pravici tvé slávy na přímluvu tvé přečisté Matky a všech svatých (sv. Jan D., modlitba)

Blahosl. Jan Duns Scotus dokládá, že fyzický vliv Nejsvětějšího Ježíšova Lidství je tím intenzivnější, čím blíže jsme Tělu a Krvi Páně

Ježíš Kristus je náš velekněz a jeho drahocenné tělo je naše oběť, kterou obětoval na oltáři kříže pro spásu všech lidí…A na této svaté a věčné oběti mají účast všichni, kdo mají opravdovou lítost nad tím, čím se provinili, a dali se na pokání, všichni, kdo se pevně rozhodli, že už nebudou hřešit, ale neochvějně vytrvají v započatém úsilí o dosažení ctností (sv. Jan Fisher, k žalmu 129)

Svátost oltářní přijímal s tak velkou úctou, že všichni přítomní nad tím žasli. Neboť když prvně vstoupil do kaple, kde byla Svátost, smekl a poklekl na kolena a po nich se pomalu zbožně sunul, až dospěl na místo, kde přijal Svátost. Dva dny před svou smrtí byl král tak slabý, že ji nemohl opět přijmout. Avšak toužil vidět monstranci, kde byla uchovávána. Dobrý Otec, jeho zpovědník, ji ochotně, jak bylo vhodné, k němu přinesl. Král se jí pokorně poklonil s takovou úctou, s mnoha údery a bitím v prsa, s tak čilým a živým výrazem, s tak toužebným srdcem a s tak velikou pokorou a zbožností políbil nikoli samotné místo, kde bylo umístěno nejsvětější Tělo našeho Pána, ale nejnižší část, patu monstrance, že kolemstojící stěží mohli zadržel pláč ( Životopis sv. Jana Fishera o králi Jindřichu VII.)

Zemřeli snad vaši předkové jako rebelové proti římské Církvi? Naopak, ctili a milovali ji více než jiné národy. A kde jsou dnes ty nesčetné chrámy, které vystavěli? Kde jsou kláštery, kde řeholníci, kteří žili z darů vašich předků? Kde je zbožnost, jednota ve víře? Mnozí přímo popírají přítomnost Kristovu ve svaté hostii. Mnoho tisíc lidí je nesprávně pokřtěno, mnozí už nejsou křtěni a biřmováni vůbec. Jaké je to zneuctění Nejsvětější svátosti, když je podávána dětem při křtu a ony ji vyplivují! Sedláci přistupují k jejímu přijímání bez zpovědi, jako k dennímu obědu. Rokycana s těmito úkony souhlasí, jako kdyby byl druhý Pán Bůh. Zapřísahám vás, pánové, myslete na své předky, kteří žili jako nejlepší synové svaté Církve. Myslete na svou poslední chvíli, v níž vám nepomůže Rokycanova žvanivost (sv. Jan Kapistrán, otevřený dopis Rokycanovi)

A jakmile splnil během dne svou povinnost, přímo ze školy spěchal hned do chrámu. Před Kristem v oltářní svátosti tam trávil dlouhý čas v rozjímání a na modlitbách. V srdci i v ústech měl stále jen a jen Boha (papež Klement XIII. o sv. Janu Kentském)

Kdo přijímá Eucharistii, ztrácí se v Bohu jako kapka vody v oceánu. Oba už není možno od sebe oddělit (sv. Jan Vianney)
Když jsme byli u svatého příjímání, můžeme odpovědět tomu, kdo by se nás tázal: „Co si neseš domů?“ „Nesu si domů nebe“. Jeden světec řekl: „Jsme nositeli Boha.“ To je úplná pravda, ale my nemáme dost víry, nechápeme svou důstojnost. Když odcházíme od svatého stolu, jsme stejně šťastní, jako by byli šťastní Tři králové, kdyby bývali mohli s sebou odnést dítě Ježíše (kázání)
Proměnění je větší zázrak než vzkříšení mrtvého
Největší rozkoš pro anděla strážného: jde-li s námi k příjímání
Svaté přijímání je doslova koupel lásky
Po hodném přijetí svatého přijímání cítí člověk něco neobyčejného, takové blaho, které proudí celým tělem
Nic není tak velikého jako svátost oltářní! Když dáme vedle sebe dobré skutky, které byly vykonány na celém světě, vedle svatého příjímání, pak musíme říci, že je to prášek proti hoře (kázání)
Být bez zájmu o Eucharistii je jako vzít kalich a vylít ho na zem
Po svatokrádežném přijímání přichází obvykle zatvrzelost srdce a nešťastná smrt. Někteří řeknou, že by bylo lepší nejít ke stolu Páně, než se vystavovat tak velkému nebezpečí. Drazí bratři, nechci vás odvádět od svatého příjímání. Chtěl bych vám jen otevřít oči a dát vám alespoň slabé pochopení toho, jak strašným hříchem je svatokrádež, abyste se jí vystříhali a vždycky přijímali Pána Ježíše s čistým a nevinným srdcem (sv. Jan Vianney, kázání)

Pomysli na to, jakou svatost bys měl mít v okamžiku, ve kterém jsi obdržel znamení, které je ještě větší než to, které židé obdrželi ve velesvatyni. Neobdržel jsi cheruby, aby v tobě přebývali, nýbrž Pána cherubínů. Neobdržel jsi ani archu, ani manu, ani kamenné desky, ani Áronovu hůl, nýbrž obdržel jsi Tělo a Krev Páně, Ducha místo písmen, dostal jsi nevýslovný dar. Nuže, oč větší je znamení a čím vznešenější je tajemství, kterým jsi byl poctěn, k tím větší svatosti jsi zavázán a budeš se z ní muset zodpovídat (sv. Jan Zlatoústý, homilie k žalmu 133)
Co činíš člověče? Kristus je v tvém srdci přítomen, andělé tě obklopují, tajemství vykoupení tvého se slaví, a ty spěcháš pryč? Když bez díkůčinění odcházíš, Jidáše napodobíš jenž od stolu lásky prchal, zatím co ostatní s Ježíšem (v objetí lásky) trvali (sv. Jan Z.)
Nemalý trest vám hrozí – připomíná Církev kněžím – jestliže vědomě dovolíte hříšníkovi účast na této hostině: budete vyzváni, abyste složili účet z krve Kristovy. Ať je to vojevůdce nebo vysoký soudce nebo korunovaný kníže, zakaž mu přístup, blíží-li se nehodně: neboť ty máš vyšší autoritu než je jeho. Neboť toto tajemství vyžaduje, aby se vyloučila nejen loupež, nýbrž i sebe lehčí úchylka, protože to je tajemství pokoje (promluva čtená v oktávu Božího těla)
I když se někdo blíží ke svatému přijímání z nevědomosti, neboj se mu v tom zabránit. Boj se Boha, nikoliv lidí. Když se totiž bojíš člověka, bude tebou pohrdat; když se však naopak bojíš Boha, bude si tě člověk vážit. Byl bych ochoten raději zemřít než podat nejvyšší úcty hodnou Krev a Tělo Páně nehodné osobě či nepřiměřeným způsobem (homilie k Janovu evangeliu)
Pojďme s vědomím hříšníků na setkání s Králem nebes. A polibme při přijetí tuto svatou a neposkvrněnou Hostii se vší oddaností a rozehřejme svého ducha a svou duši, když na něho patříme, aby naše spojení s ním nám nebylo k soudu a k odsouzení, nýbrž abychom se stali svatými a vzdělávali našeho bližního (homilie k Narození 7)
I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů (homilie na Izaiáše, 6)
Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým Tělem a Krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz, jako Kristův zástupce, pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje tělo, říká kněz a toto slovo proměňuje obětní dary (Jan Z., PG 49)
To znamená, že jsou duchovní, protože nemají nic tělesného ani nenásledují přírodu, nýbrž jsou vyňaty z veškeré takové nutnosti a ze zákonů, které jsou stanoveny zde na zemi (Jan Z. )
Tys pil krev Páně a nepoznáváš svého bratra. Zneuctíváš právě tento stůl tím, že si myslíš, že není hoden podílet se na tvém pokrmu ten, který byl uznán hodným účastnit se tohoto stolu. Bůh tě zbavil všech tvých hříchů a pozval tě na tuto hostinu. A ty ses ani potom nestal milosrdnějším (PG 61)
Po svatém přijímání vešel do Jidáše ďábel: ne že by satan pohrdal touto mocnou a vznešenou svátostí, nýbrž opovážlivost toho, jenž nehodně přijal, vydala v jeho ruce duši nešťastného apoštola (sv. Jan Z.)
Čím je totiž chléb? Je to Kristovo Tělo. Čím se stávají ti, kteří je přijímají? Kristovým tělem. Ne však mnoha těly, nýbrž jedním tělem. Vždyť jako je chléb jeden celek, i když je složen z mnoha zrn, a ta, i když nejsou vidět, se v něm přesto nacházejí, takže jejich rozdíl mizí v dokonalém splynutí, tímtéž způsobem jsme i my navzájem spojeni mezi sebou a všichni společně s Kristem (homilie na I Kor)
Mnozí přijímají svatou oběť jedenkrát v roce, jiní dvakrát, někteří však často - a všem dohromady pravíme naše slovo; ba nejenom těm, kteří jsou zde, nýbrž i oněm, kteří žijí v osamělosti a kteří tak činí jedenkrát ročně. Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka přijímají? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ty, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Ti nechť přistupují vždycky, kteří však nejsou takoví ať nepřistupují ani jedenkrát. Proč? Protože takoví přijímají pro sebe soud a odsouzení, potrestání a trest (k listu Židům)
Přibližujme se k Němu s ohnivou a plamennou láskou. Tomuto Tělu se klaněli tito Mudrci, i když ležel v jeslích pro dobytek. Tito muži, kteří neznali náboženství a byli barbary, klaněli se Pánu s velkou úctou, bázní a třesením. Snažme se my, kteří jsme obyvatelé nebe, tyto barbary alespoň napodobit! Na rozdíl od Mudrců toto Tělo nejen prostě vidíš, nýbrž zakusil jsi celou jeho sílu a uzdravující moc. Pobízejme se proto sami, chvějme se a projevujme zbožnost, která je větší než u Mudrců (homilie na list I Kor)
Mějte tedy úctu, mějte úctu před tímto stolem, na kterém my všichni máme podíl, před Kristem, který byl za nás usmrcen, před obětí, která leží na stole (sv. Jan Z., homilie k Řím)
Jako lvi sršící oheň, tak odcházíme od tohoto stolu, hroznými učiněni ďáblovi (Jan Z.)
Když (Tělo Kristovo) vidíš před sebou, řekni si: Pro toto tělo už nejsem hlínou a popelem, už nejsem otrokem, ale jsem svobodný: proto doufám, že dostanu nebe a dobra, která jsou tam uložená, nesmrtelný život, úděl andělů, důvěrný styk s Kristem; toto tělo probodené hřeby, rozdrásané bičíky, nestalo se obětí smrti…toto je to tělo, které bylo zbroceno krví, kopím probodeno, tělo, z něhož vytryskly na svět dva spásonosné prameny: jeden krve a druhý vody…Toto tělo nám dal, abychom je uchovávali a požívali; je to důsledek nezměrné lásky (v č. 132 Mediator Dei Pia XII.)
Dává se nám toužícím i dotknout, i požít a obejmou (k Jan evang.)
Jidáš byl účasten tajemství a neobrátil se. Proto obojím roste velikost jeho zločinu: jednak, že přistupuje k tajemství zaměstnán takovým předsevzetím, jednak, že přistupuje a nestal se lepším ani strachem ani dobrodiním ani ctí (Jan Z.)
Tenkrát Mojžíš vztáhl ruce k nebi, a snesl se chléb andělů, mana. Náš druhý Mojžíš také vztahuje ruce k nebi, a přináší pokrm věčný. Mojžíš udeřil do skály, a vyvedl proud vod. Kristus se sotva dotkne stolu, jako by však udeřil do stolu duchovního, a dává vytrysknout proudům Ducha (katecheze 3)
V eucharistickém tajemství se Kristus spojuje s každým věřícím a ty, které zplodil, sám živí a nesvěřuje je nikomu jinému. Nevidíte, s jakou dychtivostí se rty novorozeného blíží k matčinu prsu? Nuže i my se blížíme s tak planoucí touhou k tomuto svatému stolu a k tomuto prsu plnému duchovního nápoje; ano, s ještě horoucnější touhou než kojenci (k Janovu evangeliu)
Již zde dělá toto tajemství ze země nebe. Otevírá brány nebe, a nejen nebe, nýbrž nebesa nebes. Pohleď a budeš moci spatřit pravdu o tom, co bylo řečeno. Jako v královském paláci nepředstavují to nejvzácnější stěny ani zlatý strop, nýbrž tělo krále, který sedí na trůně, tak platí totéž o Králi, který sídlí v nebi. Nuže toto Tělo můžeš vidět nyní na zemi. Neukazuji ti totiž ve skutečnosti anděla ani archanděla, ani nebe ani nebesa nebes, ale samotného Pána (sv. Jan Z., homilie na list I Kor)
Kriste Bože, tajemně jsem mohl přijmout tvé přečisté tělo a krev, opěvuji, velebím, slavím, klaním se a oslavuji tvou spásu, Pane, nyní i vždycky až na věky věků (modlitba sv. Jana Z.)

Uchovávání Nejsvětější svátosti umožňuje adorovat tuto velkou svátost a prokazovat jí takovou úctu, jaká přísluší Bohu. Proto mají být podporovány formy adorace, nejen soukromé, ale i veřejné a společné, zavedené nebo schválené samotnou Církví (Jan Pavel II., Redemptionis sacramentum)

Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě…poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev (sv. Jeroným, PL 22)
Kněží, kteří slouží Eucharistii a rozdělují krev Páně, neuctivě jednají proti zákonu Kristovu, když se domnívají, že Eucharistii konají slovy vzývání nikoli životem a že je nutná modlitba a ne zásluhy kněze. O těch se praví: Každý kněz, na němž je skvrna, nepřistupuj podávat dary Pánu (k Sofoniášovi)
Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem (k žalmu 147)
Co máš s ženami, jenž u oltáře s Bohem mluvíš? Pamatuj, knězi, pamatuj duchovní, jak líbáš týmiž rty Syna Božího, jimiž jsi líbal rty nevěstky? S Jidášem zrazuješ Syna člověka? (sv. Jeroným )

Jestliže tedy sám prohlásil a řekl o chlebu Toto je moje tělo, kdo by se potom mohl odvážit o tom přít? A jestliže sám ujistil a řekl Toto je má krev, kdo by o tom mohl pochybovat a říkat, že to jeho krev není? (jeruzalémská katecheze)

Svatební roucho lásky, jež od nás vymáháš, Pane Ježíši Kriste, chrání mou duši před žárem vášně a tělesné náruživosti, v němž všechen květ ctností vadne a usychá; chrání i před mrazem vlažnosti, jenž každý květ spaluje; chrání před bouří utrpení, bojů a pokušení, jež kdejaký letorost poláme. Tento šat lásky rozlišuje syny království a syny zavržení, protože kdo jím je oblečen, vejde do tvého království, bez něho však bude vyloučen, byť měl třeba všechny ctnosti ostatní (sv. Jordán)

Časté přistupování k svátostem je velmi účinný prostředek ke změně hříšného života. Z přijímání Eucharistie pochází nejvyšší slast a blaho pro tělo i pro duši. Kdybych byť i jediný den nemohl sloužit mši a přijmout Beránka Božího, byl bych ztrápený a nechtělo by se mně žít (sv. Josef Kopertinský, životopis)

Nemá Ježíš právo na ještě větší pocty ve své Svátosti, když v ní znásobuje své oběti a ještě více se ponižuje? (sv. Julián Eymard, Eucharistické meditace)
V Betlémě nalézáme i počátek úcty k Nejsvětější svátosti, a to její hlavní úkon, totiž adoraci. Maria Panna a sv. Josef jsou prvními adorátoři Vtěleného Boha, klanějí se mu v pevné a silné víře: „Blahoslavená jsi Maria, žes uvěřila“ (Luk 1,45). S Marií Pannou a se sv. Josefem klanějí se dále pastýři a mudrci (Vánoce a Nejsvětější svátost)
Nuže, nechť tě vždy doprovází k adoraci: důvěra, prostota a láska (Nejsvětější Svátost oltářní)
Začínej své klanění vzbuzením lásky - tím otevřeš duši svou libě působení jeho božské milosti. Když začínáme od svého “já”, to si sami klademe překážku na cestu; ano i když začínáme kteroukoli jinou ctností než láskou, děláme chybnou okliku (sv. Julián Eymard, Nejsvětější Svátost)

Sv. Juliana Falkoniere, panna, první představená ženské větve servitů. Před smrtí nemohla přijmout svátost oltářní a prosila, aby jí kněz položil sv. Hostii aspoň na srdce. Sv. Hostie náhle zmizela a sv. panna v blaženým úsměvem vydechla (12.6. 1341). Na těle nad srdcem byla nalezena podoba sv. Hostie s obrazem Ukřižovaného (F. Cinek, Mše svatá, IV. díl)

Sv. Juliána z Lutychu měla vidění měsíce zatemnělého a s trhlinou a dostalo se jí poučení, že měsíc je Církev a temné místo je nedostatek úcty ke svátosti oltářní, který se má napravit zvláštním svátkem. Papež Urban IV. nápravu zjednal zavedením svátku Božího těla roku 1264

V den nazývaný „Den slunce“ se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak města, tak venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby (sv. Justin, Apologie I)
Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají, co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu, a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi: zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi
Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením (pokoje). Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vína smíšeného s vodou. On je vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha Svatého a dlouze pronáší díkůčinění (řecky: eucharistian) za to, že jsme byli hodni dostat od něho dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechen přítomný lid zvolá: „Amen“. Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nímž byla vyřčena slova díků, a donesou nepřítomným
Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj (sv. Justin, Apologie I)

Z mariánského kultu nutně vyprýštil kult eucharistický. Eucharistie byla Jenštejnovi “chlebem života” a “protijedem proti věčné smrti”, proto vyšel vstříc starému příteli Matěji z Janova v jeho snaze prosadit častější přijímání laiků. Zprvu dal souhlas k přijímání svátosti oltářní jednou měsíčně, ale na synodě r. 1391 povolil laikům přijímat třeba denně podle vlastní úvahy, v přesvědčení, že osobním posvěcením se dojde k reformě církve i k odstranění schismatu. Podporoval také horlivě kult Božího Těla a zbásněním nového oficia k svátku Božího Těla se pokoušel překonat samotného sv. Tomáše Akvinského (J. Kadlec, Přehled českých církevních dějin o arcibiskupovi Janu z Jenštejna)

To dobro, které si přeji pro sebe, vyprošuji snažně i tobě, milá dcero. Ale k jeho dosažení není jiné cesty, než často prosit Pannu Marii, aby tě se svým slavným Synem navštívila. Měj odvahu ji přímo prosit, aby ti svého Syna darovala, neboť on je v Nejsvětější svátosti oltářní pravým pokrmem duše. Ona ti ho dá ráda a on sám tě velmi rád přijde posilnit, abys mohla jít bezpečně kupředu tímto temným lesem, kde nám mnoho nepřátel strojí úklady, ale zůstanou daleko, když vidí, že se opíráme o takovou pomoc. Dcero, nepřijímej Ježíše Krista proto, abys ho využívala podle svého přání. Spíše si přeji, aby ses mu odevzdala a on přijal tebe, a jako tvůj Bůh a Spasitel aby učinil s tebou a v tobě, cokoli chce (sv. Kajetán, dopis královně Alžbětě portugalské)

Celý vesmír je ničím ve srovnání s Vesmírem, který bydlí ve svatostánku (sv. Karel Foucauld)

Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije právoplatný(á) manžel(ka), porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od Církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání Eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře (Katechismus katolické Církve č. 1665)

Pamatuj zavčas zavolat kněze k vážně nemocnému členu rodiny. Když sám vážně onemocníš pošli si ihned pro kněze, aby ses při plném vědomí mohl ještě vyzpovídat, přijmout tělo Páně, poslední pomazání a papežské neboli apoštolské požehnání spojené s plnomocnými odpustky pro chvíli smrti (katechismus kardinál Tomášek)

Byla jsem s andělem strážným v sedmi kostelích, abych se modlila před Velebnou Svátostí a obětovala utrpení Kristovo za potupení a zneuctění, kterého se Velebné Svátosti dostává od špatných kněží. V každém kostele se k nám přidružil patron toho kostela a on i anděl strážný konali pobožnost se mnou. Modlitby byly ve formě litanií (blahosl. Kateřina Emmerichová, Svaté kněžství)

Proto jsem ti řekl, že jsou lidé, kteří skutečně přijímají Kristovo tělo a krev, přestože je nepřijímají ve svátosti Eucharistie. Přijímají je totiž v lásce, která je dokáže okoušet prostřednictvím svaté modlitby, a to stejnou měrou, s jakou láskou se modlí (sv. Kateřina Sienská, Dialog 66)
A jako se slunce nemůže rozdělit, tak i v bělostné hostii jsem nerozdělený, celý Bůh a celý člověk (Dialog 110)
A víš, jak je této duši, která přijímá svátost nehodně? Je jako svíce, která spadla do vody, takže v ohni jen syčí, než vzplane, pak sama zhasne a po ohni zůstane jen kouř. Tak i tato duše, ačkoli přijala svatý křest, upadla ve svém nitru jako ona svíce do vody viny, která knot křestní milosti promáčela. A jelikož se neohřála v ohni pravé lítosti a nevyznala svou vinu, přistoupila k oltářnímu stolu a přijala toto světlo jen tělesně, nikoli duchovně (Dialog 110
Jakým zrakem máš, ty, nejdražší dcero, a ostatní, hledět a nazírat na toto tajemství, a jak se ho dotýkat? Jistě ne tělesným hmatem a zrakem, protože žádný tělesný smysl k tomu není způsobilý. Jak víš, zrak vidí jen bělost chleba, takže hrubé tělesné vnímání je oklamáno, avšak nelze oklamat vnímání duše, pakliže si to nepřeje, to znamená pokud se sama svými nevěrnostmi nechce zbavit světla nejsvětější víry (Dialog 111)
Nejdražší dcero, považ, k jak vynikajícímu stavu je pozvednuta duše, když náležitým způsobem přijme tento chléb života, tento pokrm andělů. Při jeho přijetí je ve mně a já jsem v ní (Dialog 112)
Sv. Kateřina Sienská vzdychala ve dne v noci po svatém přijímání. Žila z Eucharistie a postcommunio tradiční liturgie to připomíná: “Nechť nám, Pane, dopomůže k věčnosti nebeský stůl, u něhož jsme byli živeni a který udržoval dokonce časný život svaté panny Kateřiny. Skrze…”)

Ať oplakávám minulé hříchy, přemáhám budoucí pokušení, napravuji hříšné náklonnosti, získávám potřebné ctnosti (Klement XI., z modlitby po mši sv.)

Existuje však univerzální církev věřících, mimo níž nikdo nebude spasen. Ježíš Kristus je v ní sám knězem a zároveň obětí. Jeho tělo a krev jsou pravdivě obsaženy ve svátosti oltářní a pod způsobami chleba a vína poté, co je Boží mocí co do podstaty proměněn chléb v tělo a víno v krev. Abychom z jeho přijali, co on přijal z našeho za své, a aby se tak dovršilo tajemství jednoty (IV. lateránský koncil, vyznání Firmiter)
Každý věřící, obojího pohlaví, když byl k užívání rozumu dospěl, nechť se jednotlivě ze všech hříchů svých aspoň jednou v roce vlastnímu svému knězi vyzpovídá a uložené pokání, seč jest, vykoná a nejsv. Svátost Oltářní aspoň o velikonocích nábožně přijme, lečby na radu vlastního zpovědníka za vhodno uznal na čas sv. přijímání se zdržet (IV. Lateránský koncil čl. 21)

…chléb je vpravdě přepodstatňován v tělo a víno v krev našeho Pána Ježíše Krista (II. lyonský koncil)

Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepřeno nejnutnější poslední přijímání. Byl-li někdo učiněn hodným sv. přijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak připuštěn jen k účasti na modlitbách. Vůbec každé umírající osobě, ať je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, ať je s povolením biskupa poskytnuta (I. niceiský koncil, kánon 13)

Koncil především učí a otevřeně a jednoduše vyznává, že je v životodárné svátosti svaté eucharistie náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, po proměnění chleba a vína pravdivě, skutečně a podstatně obsažen pod způsobou oněch viditelných věcí (koncil tridentský, dekret o svátosti eucharistie)
Svaté přijímání je jakoby protijed, kterým všedních hříchů býváme zproštěni a smrtelných uchráněni (koncil tridentský)

Nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější Eucharistie. Odtud tedy musí začínat veškerá výchova v duchu společenství (II. Vatikánský koncil, PO čl. 5)
Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život, a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sebe samy, své práce a všechny stvořené věci (II. Vatikánský koncil, PO čl. 5)

Neboť účast na těle a krvi Kristově nepůsobí nic jiného, než že přecházíme v to, co přijímáme, a že toho, s nímž jsme zemřeli a byli pohřbeni a s nímž jsme byli vzkříšeni, nosíme vždycky a všude ve své duši i na svém těle (sv. Lev V., Sermo 12 De Passione)
Člověk přijímá do úst to, co vyznává vírou (sv. Lev V., k 6 kap. Janova evangelia)

Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu (liturgie sv. Jana Zlatoústého)
Láme se a rozděluje Beránek Boží. Láme se a nedělí, požívá se a neubývá a všechny přijímající posvěcuje (liturgie sv. Jana Z.)
Ó Boží Synu, dej mi dnes účast na tvé mystické hostině. Neprozradím tvé tajemství tvým nepřátelům ani ti nedám Jidášův polibek, ale jako lotr po pravici ti říkám: Rozpomeň se na mne, Pane, až budeš ve svém království (liturgie sv. Jana Z.)
S bázní Boží a vírou přistupte (liturgie sv. Jana Z. k přijetí Eucharistie)
Drahocenné, svaté a přečisté tělo Pána a Boha i Spasitele našeho Ježíše Krista přijímá Boží služebník (Boží služebnice) N. na odpuštění svých hříchů a k životu věčnému. Amen. (liturgie sv. Basila, slova při podávání těla Páně)
Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam ad vitam aeternam - Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k životu věčnému (liturgie římská (tradiční), slova při podávání těla Páně se znamením kříže)
Nechť nás očistí a ochrání, prosíme, Pane, obětovaný dar božské Svátosti; a na přímluvu blahoslavené Panny Rodičky Boží Marie se svatým Josefem, svatými Apoštoly tvými Petrem a Pavlem, jakož i sv. N. a všemi Svatými, ať nás i ze všech zvráceností vyhojí i všech protivenství zprostí. Skrze… (liturgie římská, postcommunio za přímluvu svatých)
Zvěstují si navzájem radostnou zvěst, že je nám darován závdavek života, jako když anděl řekl Marii Magdalské: ´Kristus vstal z mrtvých!´ Opravdu již nyní život a vzkříšení jsou uděleny tomu, kdo přijímá Krista (liturgie syrská)
Není žádný rozdíl mezi většími a menšími částmi Eucharistie, a to dokonce ani mezi těmi nejmenšími, které už nemůžeme rozeznat ani bystrým zrakem. Zaslouží si stejnou úctu a mají stejnou důstojnost jako celý Chléb (koptská liturgie)
Osvěť tedy, vládce Hospodine vlitím Ducha Svatého oči naší duše, abychom tento nesmrtelný a nebeský pokrm nepřijímali k odsouzení (liturgie sv. Marka)

Avšak svatá Ludmila, předvídajíc svou smrt, hledala útočiště na Tetíně. Vyzpovídala se a posilnila se na smrt spasitelným pokrmem těla a krve našeho Pána Ježíše Krista (nejstarší homilie o sv. Ludmile)

Když chtěla na jedné straně ukázat svou lásku k člověku a zemřít místo něho, aby ho zachránila, a na druhé straně se nemohla odhodlat opustit člověka, nalézá obdivuhodné tajemství, aby mohla současně zemřít i žít a zůstat s člověkem až do konce věků. Je to láskyplný vynález eucharistie. A aby dokonale uspokojila svou lásku v tomto tajemství, není jí zatěžko změnit a převrátit celou přírodu (sv. Ludvík z Montfortu, Božská moudrost)

Nedaří se vám například modlitba? V tom případě vám stačí přinést Bohu modlitby, které za nás koná Spasitel v nejsvětější svátosti oltářní, a nabídnout jeho vřelost, aby vynahradila všechnu naši vlažnost. A kdykoli něco konáte, modlete se takto: „Můj Bože, budu to konat nebo snášet ve spojení se Srdcem tvého Syna a podle jeho svatých úmyslů, a přináším ti je jako náhradu za všechno, co je v mých skutcích špatného nebo nedokonalého“ (sv. Markéta Alacoque, dopis)

Nejsvětější svátost oltářní je mým útočištěm ve všem (sv. Marie Michaela)
Viděla jsem jednou svoje srdce, jak se proměnilo na malé ciborium, v kterém bylo mnoho konsekrovaných hostií. Některé z nich byly zářivější než ostatní. Pochopila jsem, že to byly hostie, které jsem přijala po lepší přípravě na svaté přijímání. Celou hodinu jsem byla naplněna úžasem nad tímto tajemstvím a rozhodla jsem se od toho okamžiku připravovat na svaté přijímání lépe (sv. Marie Michaela, zakladatelka kongregace Služebnic Nejsvětější svátosti a lásky k bližnímu)

Když sestry přijímaly Kristovo Tělo, držela pod ním Markéta za jeden konec pruh plátna, dokud všechny ostatní nepřijaly. Činila to s velkou zbožností. Když se jí tázaly: “Proč takhle držíte to plátno?”, odvětila: “Abych se mohla dívat na Kristovo Tělo” (kanonizační bula o sv. Markétě Uherské)

Jsem-li blízko kněze Tělo Páně přijímajícího, nebo sám-li přijímám, všecka duše má se plní nebeskou útěchou a blažeností. Vnitřní štěstí rozlévá se mi i do těla. To mne sílí tak, že zapomínám na pokrm (sv. Mikuláš z Flüe, poustevník, která celá léta nepřijímal žádný pokrm a žil z Eucharistie)

Nejsvětější Trojice, Otče, Synu, Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, duši a božství našeho ve všech svatostáncích světa přítomného Pána Ježíše Krista, na smír za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti jimiž je urážen a prosím Tě pro nekonečné zásluhy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Mariina o obrácení ubohých hříšníků (modlitba anděla, Fatima)

Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně (sv. Monika synům, Vyznání IX)

Reforma římské kurie není program jediného papeže. Kurie je pomocným nástrojem církevní správy, není jádrem církve. Jádro církve je tam, kde se slouží eucharistie, i kdyby to byl skrovný přístřešek v džungli. Pozornost médií zaměřená na kurii a nikoli na evangelium svědčí o nepřiměřenosti, která vyžaduje změnu perspektivy. – To jsou úvahy kardinála Gerharda L. Müllera z rozhovoru, který poskytl německému časopisu Die Zeit (radiovaticana.cz, zprávy 2.1. 2016)

Pane, dal jsi nám své tělo a krev jako pokrm a lék. Vzácnost tohoto daru a velikost tvé lásky nemůžeme nikdy plně pochopit ani docenit, ale musíme jej příjmout, radovat se z něj, žít z něj. Díky, Pane, za chléb a víno proměněné ve tvé tělo a krev. Kéž je v církvi mnoho těch, kteří budou tvými živými svatostánky v dnešním světě. Pomoz nám všem, Pane, stát se učedníky, pomoz nám odstranit všechno, co ti v sobě stavíme do cesty, abys mohl snadněji proniknout k jádru naší duše, přetvořit ji a učinit z nás ohniska svého působení. Dej ať jsem hodni tvé lásky, tvé důvěry, tvého přátelství (Návštěva eucharistického Krista, kancionál r. 1992)
Pán můj a Bůh můj! Věřím, že to, co se smyslům jeví jako chleba, jako plod plodu země a lidské práce, jsi ty, oslavený Ježíš Kristus. Věřím, že jsi to ty, ve kterém je celý svět stvořen, kterým je vykoupen, ve kterém má svůj cíl. Ty, který všechno nekonečně převyšuješ i miluješ. Ty má touha, radost, štěstí. Pán můj a Bůh! Ztichlý a zmlklý, s vírou a láskou se ti klaním. Tobě, který jsi nesmírný i nejbližší. Tobě, který jsi Beránek zabitý za naše hříchy i Kristus vzkříšený, který žije navěky. Pán můj a Bůh můj! (Návštěva eucharistického Krista, kancionál r. 1992)

Bůh, Stvořitel všeho, vzal chléb a řekl, že to je jeho Tělo, které obětuje za svět, a rozděloval víno, které nazval svou Krví…je pro přírodu zákonem, že podle příkazu Stvořitele nastane změna…příroda ihned mění své obvyklé podmínky: bez prodlení se z chleba stává Tělo a víno se stává Krví (sv. Odon v díle o opatech Cluny)
Bohužel, toto posvátné tajemství Těla našeho Pána, na němž závisí spása světa, je slaveno s nedbalostí (sv. Odon, PL 133)

Vy, kteří se ze zvyku účastníte božských tajemství a přijímáte přitom Tělo našeho Pána, vězte, že musíte s největší možnou úctou a péčí dbát na to, aby žádná částečka nespadla na zem a nic se z posvěcených darů neztratilo (Origenes, homilie k Ex 13)
Ty jsi tedy pravý lid izraelský, když umíš pít krev a naučil jsi se jíst tělo Slova Božího (Origenes, homilie 16 k Numeri)

Nyní se doporučuje chovat Nejsvětější Svátost na jiném místě, kde mohou věřící vyjádřit soukromou zbožnost, jako by se jednalo o nějakou relikvii. Při vstupu do kostela tedy už to nebude svatostánek, který upoutá náš pohled, ale holý stůl. Zde se opět staví proti sobě zbožnost soukromá a liturgická, oltář se staví proti svatostánku (Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci, Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu)

Stejně tak jako Ježíš Kristus zůstával neznámý mezi lidmi, zůstává pravda mezi obvyklými názory, aniž se navenek odlišuje. A podobně Eucharistie mezi obyčejným chlebem (Pascal, Pensées 789)

Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje od obyčejného chleba, jí a pije si odsouzení. Proto je mezi vámi tolik nemocných a churavých a mnoho jich už umřelo. Kdybychom se sami správně posuzovali, nebyli bychom trestáni. Ale když nás Pán trestá, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni s tímto světem (apoštol Pavel, I Kor 11,28-32)

Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu (Pavel VI., Mysteriu fidei)
„Nelze vnímat smysly, že je v této svátosti přítomno pravé tělo a pravá krev Krista“ – říká svatý Tomáš – „nýbrž pouze vírou, která se opírá o Boží autoritu“(Pavel VI., encyklika Mysterium fidei, sv. Tomáš A., Summa teologická III 75, sv. Cyril A. PG 72)
Abychom se vyhnuli jakémukoli nedorozumění ohledně tohoto typu přítomnosti, který přesahuje přírodní zákony a ustanovuje největší zázrak svého druhu, musíme s učenlivostí naslouchat hlasu učící a modlící se Církve. Její hlas, který je neustále ozvěnou hlasu Kristova, nás ujišťuje, že způsob, jakým se Kristus stává přítomným v této Svátosti, je skrze změnu celé podstaty chleba v Jeho Tělo a celé podstaty vína v Jeho Krev, jedinečnou a vpravdě obdivuhodnou změnu, kterou katolická Církev příhodně a správně nazývá transsubstanciací (Pavel VI., encyklika Mysterium fidei č. 46)

Sv. Paškal Baylon, prostý pasáček a později františkánský bratr. Lev XIII. jej ustanovil patronem eucharistických spolků a bratrstev. Jako pasáček nemohl být přítomen na bohoslužbě tělem a bedlivě dával pozor na zvonění kostelů, aby se mohl duchovně účastnit mše sv. Rád honil stáda kolem chrámů, aby se mohl klanět Nejsvětější svátosti oltářní. Zemřel při pozdvihování v roce 1592

Kristus „sám je chléb zasetý do Panny, vykvašený v těle, prohnětený utrpením, upečený v peci hrobu, uchovávaný v Církvi, přinášený na oltáře, poskytovaný každý den věřícím jako nebeský pokrm” (sv. Petr Chryzolog, Sermo 67)

Pius IX. se každý den modlil breviář na kolenou, sloužil mši sv. a navštěvoval Nejsvětější svátost

Oheň Eucharistie musí zapálit plameny lásky v každé zemi, v každém domě, v každém srdci (sv. Pius X.)
Z dějin církevních totiž je známo, že různé synody a rozhodnutí biskupů, již od století XII., brzy po sněmu lateránském, dítky sedmileté k prvnímu sv. přijímání pouštěly. Kromě toho máme svědectví nejvyššího věhlasu, Učitele Aquinského, u něhož čteme toto: “Jakmile dítky počínají jakési užívání rozumu míti (incipiunt aliqualem usum), takže uctivost k této Svátosti Oltářní chápati dovedou, může se jim tato Svátost podati.” Ledesma vykládá tuto větu takto: “Pravím za všeobecného souhlasu, že jest podati sv. přijímání všem, kdož mají užívání rozumu, a to hned, jakmile k onomu užívání dojdou, třeba dítě ještě dosti jasně nechápalo, co koná.” Totéž místo vysvětluje Vasquez těmito slovy: “Jakmile dítě jednou dospěje k tomuto užívání rozumu, ihned mocí zákona božského tak je vázáno, že je Církev nemůže zúplna osvoboditi.” Stejně učil sv. Antonipus, píše: “Jakmile dítě lstivého jednání schopno jest, tudíž těžce hřešit může, je vázáno zákonem o zpovědi a důsledně i o přijímání.” K témuž závěru dospívá i sněm tridentský. Připomíná sezení XXI., c. 4: že “dítky nemající užívání rozumu, nejsou žádnou nutností vázány k přijímání Nejsv. Svátosti,” ten jediný pro to uvádí důvod, že nejsou schopny hříchu: “Nemohou totiž,” tak praví sněm, “milost dítek Božích, kterou obdržely, v tom věku ztratiti.” Z toho zjevno jest mínění sněmu církevního, že tehdy velí dítkám povinnost a potřeba přijímati, jakmile milost hříchem ztratit mohou. S tím vším shodují se slova sněmu římského, jenž konán byl za Benedikta XIII. a učí, že povinnost přijímat velebnou Svátost počíná: “Jakmile hoši a dívky dospěly k letům rozeznávacím, to jest k letům, kdy dovedou rozeznati tento pokrm svátostný, jenž není leč pravé tělo Ježíše Krista, od chleba obyčejného a světského a dovedou přistoupiti s náležitou zbožností a uctivostí ke stolu Páně.” (Dekret Quam singulari)
Pán Ježíš jako Bůh a jako člověk je v nebi a ve svaté hostii, která je jeho živé a pravé tělo
Bez vnitřního života nemáme sílu, abychom vytrvale snášeli obtíže apoštolátu, chladnost a netečnost lidí i dobře smýšlejících, pomluvy nepřátel i žárlivost přátel, našich spolupracovníků…Jen ctnost trpělivá, v dobru utvrzená, jemná a něžná dovede zmenšovat obtíže (Pius X., encyklika 11.6. 1905 italským biskupům)
Máme-li apoštolátem činnosti obnovit vše v Kristu, potřebujeme milost Boží, jíž se apoštolu dostane, jen je-li spojen s Kristem. Teprve až Ježíše Krista vytvoříme v sobě, můžeme jej snadno dávat rodinám a společnosti. Každý tedy, kdo pracuje v apoštolátu, musí mít opravdovou zbožnost (Pius X., encyklika italským biskupům)

Probouzejte, ctihodní bratři, v duších svěřených vaší péči živelný a nenasytný hlad po Ježíši Kristu. Kéž jsou pro vaše poučování oltáře obklopeny dětmi a mládeží, aby obětovaly božskému Vykupiteli sebe, svou nevinnost a své nadšení. Kéž často přistupují manželé, aby se živili u svatého stolu a posíleni mohli pak vychovávat děti sobě svěřené podle smýšlení a podle lásky Ježíše Krista. Kéž jsou zavoláni dělníci, aby mohli přijmout učinný a nikdy neubývající pokrm, který obnovuje jejich síly a připravuje jim za jejich námahy věčnou odměnu v nebi. Shromážděte konečně muže všech tříd a “přinuťte vejít”, neboť toto je chléb života, jehož všichni potřebují (Pius XII., encyklika Mediator Dei)
Když tedy za dnešních velmi smutných poměrů je velmi mnoho těch, kdo jsou tak oddáni Kristu Pánu skrytému za eucharistickou clonou, že ani soužení, ani úzkost ani hlad ani nahota ani nebezpečenství ani pronásledování ani meč jich neodloučí od lásky Kristovy (Sr. Řím VII, 35), tu se může nepochybně Velebná svátost, kterou ne bez řízení Božího věřící v těchto posledních dobách si zase navykli přijímati hojněji, hned od dětství státi se oním zdrojem síly, která dovede nezřídka v křesťanstvu probouzeti a vychovávati také hrdiny (Pius XII., Mystici Corporis Christi)

1. Kdo chce přistoupit ke stolu Páně, musí se před sv. přijímáním (kněží přede mší sv.) po 3 hodiny zdržet každého pevného pokrmu a nápojů obsahující alkohol, po dobu jedné hodiny i nápojů nealkoholických, kromě vody. Pití vody, jak ji nacházíme v přírodě (bez umělé příměsi, tedy i minerálky), tento eucharistický půst neporušuje. Tento předpis platí pro každé svaté přijímání, ať už při mši, nebo mimo mši, ať přijímáme v kteroukoli denní nebo noční dobu, tedy i při půlnoční mši. Eucharistickým postem nejsme však vůbec vázání v nebezpečí života.
   
2. Nemocní, i když nejsou upoutaní na lůžku, mohou pít nealkoholické nápoje a užívat všechny skutečné léky v pravém smyslu slova, ať tekuté, nebo pevné, před svatým přijímáním (kněží přede mší sv.) bez jakéhokoli časového omezení a bez zvláštního dovolení kněze nebo zpovědníka.
   
3. Svatý Otec však v onom rozhodnutí vyzývá věřící, aby zachovávali dobrovolně i v budoucnu dřívější přísný způsob eucharistického postu, pokud jim to dovolují okolnosti nebo zdraví; ale nikdo k tomu není zavázán. Kdo pak užijí zmíněných ulehčení, mají poskytnuté úlevy nahradit příkladem vzorného křesťanského života, zvláště skutky pokání a křesťanské lásky.“ (dekret Pia XII. Sacram communionem – Svaté přijímání s platností od 25.3. 1957)
   
   

Zde nám nebeská mana dána bývá, Tělo, Krev Krista Pána tu se skrývá: je uctěme, díky vzdejme, zde je Bůh náš, Ježíš, Spasitel náš (píseň Aj, tu jest Chléb andělský, kancionál Steyer 1683)
Svaté podstaty znamení zůstavil jsi pro pomnění: Tělo svaté i Krev Tvoji. Kyrieeleison! (píseň Jezu Kriste, štědrý Kněže)
Ježíši, Králi nebe a země, Tobě se koří andělů chór, velebnost Tvoji v hymnech a písních opěvá svatých a světic sbor. Nám zahaluješ tvář ve Svátosti, víra však zří ji oslavenou a svému Králi ve svatostánku vzdáváme úctu na kolenou (píseň Ježíši, Králi)
V Boží slávě věčně sídlí na nebeské výsosti, plno lásky s námi bydlí v nejsvětější Svátosti (píseň K nebesům se orla vzletem)
Nemůže obsáhnouti Tebe svět svou širokostí, Tys však z lásky k nám skryl sebe v maličké Svátosti. O milování úžasné, dobrodiní nevídané, prve neslýchané (píseň Kriste, rozkoši andělská, kancionál Steyer 1683)
Ó mano, Chlebe andělský, duším k potěšení, nad Tebe nám zde na světě, nic dražšího není. Co nevidím, tomu věřím: chléb vidím, ale Boha ctím při této Svátosti, při této svátosti (píseň Ó mano, Chlebe andělský, kancionál Holan 1694)
Pozdraven buď od nás andělský Chlebe, kterýž jsi sestoupil z lásky k nám z nebe. Ježíši k Tobě duše má chvátá, posilni oživ ji, Hostie svatá (Poutní kniha 1893)

Těm, kterým scházejí skutky víry, říká Boží Moudrost, aby se jejich poznání zdokonalilo: Pojďte, jezte mé Tělo, neboť vám dodá sílu a výživu jako chléb. Pijte mou Krev, neboť vás naplní radostí mého učení jako víno a přivede vás k podobnosti Boží. Tato krev byla totiž podivuhodně namíchána s božstvím pro vaši spásu (Prokopius z Gazy, komentář ke knize Přísloví)

Pro některé teology se liturgie omezuje jen na eucharistii, kterou navíc chápou jen jako ´bratrskou hostinu´. Avšak mše není jen jídlem s přáteli, kteří se sešli, aby si připomněli poslední večeři Páně při společném lámání chleba. Mše je společnou obětí Církve, v níž se Pán s námi a pro nás modlí a sděluje se nám. Mše je svátostné obnovování oběti Kristovy. Rozlévá se z ní tedy síla na všechny lidi, na přítomné i vzdálené, živé i mrtvé. Musíme si znovu uvědomit, že slavení eucharistie není bezcenné, jestliže nepřijímáme. Při uvědomění si této skutečnosti se značně zjednodušují některé vyhrocené problémy, napřiklad otázka povolování přístupu ke svatému přijímání rozvedeným osobám, které uzavřely nový sňatek (kardinál Joseph Ratzinger, O víře dnes)

Náš dobrý pastýř pase své stádce nikoli senem, ale liliemi (sv. Řehoř z Nyssy)

Vzhledem k tomu, že otcové projevili laskavost k slabým, bylo stanoveno toto rozdělení tohoto hříchu: Smilstvem se nazývá ukojení žádostivosti s někým bez urážky druhého, kdežto cizoložstvím pohana a urážka cizího svazku. K tomuto se vztahuje sodomie a homosexualita, neboť i tyto hříchy jsou cizoložstvím vůči přirozenosti, a působí se urážka cizímu rodu, a přitom proti přirozenosti. Při tomto rozdělení druhů společná léčba i tohoto hříchu záleží v tom, aby se člověk pokáním očistil z vášnivého chtíče tělesných rozkoší. Ježto u těch, kdo se poskvrnili smilstvem, není s tímto hříchem spojena urážka, je stanovena dvojnásobná doba pokání pro ty, kdož se poskvrnili cizoložstvím nebo jinou hanebností, jako sodomií nebo chtíčem k mužskému pohlaví. Totiž v těchto případech, jak jsem řekl, hřích se zdvojnásobuje; jeden je v nedovoleném rozkošnictví a druhý v urážce druhého. Budiž však nějaký rozdíl způsobu pokání z hříchů rozkošnictví. Ten, kdo se sám probudil k vyznání hříchů a tak sám započal léčení svého neduhu tím, že se rozhodl z vlastních pohnutek státi se žalobcem své tajnosti, a projevil známky svého proměnění k lepšímu, nechť je pod trestem více shovívavým; avšak přistižený ve špatnosti nebo nevolky usvědčený po jakémsi podezření nebo obvinění, podrobuje se delší nápravě, aby byl s přísností očištěn a tímto způsobem přijat k přijímání svátostí. Pravidlo o tom je toto: Ti, kdo se poskvrnili smilstvem, ať jsou po tři léta zcela vzdáleni z církevní modlitby, tři léta nechť se účastní pouze naslouchání Písem, další tři léta nechť se modlí s padajícími v pokání a potom ať přijímají svátosti (sv. Řehoř z Nyssy, kanonické pravidlo 4)

Svátostné způsoby je název těch věcí, které dříve byly, totiž chleba a vína (sv. Řehoř Veliký, velikonoční homilie)

První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta (biskup Atanáš Schneider, Cum amore ac timore, vyšlo v L´Osservatore Romano)
V současném obřadu, o němž se mylně prohlašuje, že to byl obřad starověké Církve, přijímá komunikant Hostii nikoli na pravou, nýbrž na levou ruku a pak uchopí Hostii prsty a sám si ji vloží do úst. Tento způsob přijímání Eucharistie byl vynalezen kalvíny v 17. století. Z hlediska gesta v takovém ritu je to spíše jako nějaká forma samoobslužného Přijímání a také to připomíná způsob braní běžného jídla (biskup Atanáš Schneider, Corpus Christi - Svaté Přijímání a obnova Církve)

Sv. Soter je papež mučedník za císaře Marka Aurelia. Křesťané byli tehdy falešně obviňováni, že při svých bohoslužbách požívájí maso zabitých dětí.

Pokud nějaká žena sesmilní a zabije dítě, které se jí narodilo nebo pokud se pokusí přivodit potrat, a tak zabít, co počala nebo se zabezpečí, aby nepočala, ať už ve smilstvu či zákonném svazku - dřívější kánony týkající se takových žen, stanovují, že se jim nemůže dostat přijímání ani ve smrti. My však milosrdně ustanovujeme, že jak tyto ženy, tak i spolupachatelé v jejich zločinech mají po deset let konat pokání (II. synoda v Braze r. 572 za sv. Martina, arcibiskupa, kánon 77)

Sv. Tarsicius je starověký mladík a mučedník z Říma, který při pronásledování nevydal Těla Páně a raději přišel o život

Když nejdete k sv. přijímání a neúčastníte se mše svaté, můžete přijímat duchovně…tak se do vás silně vtiskuje láska našeho Pán (sv. Terezie z Avily, Cesta k dokonalosti )
Přistupujeme-li k svatému přijímání s velkou vírou a velikou láskou, myslím, že jedno svaté přijímání by stačilo učinit naši duši svatou. Čím spíše tolik svatých přijímání? (sv. Terezie z Avilly)

Tvé Srdce žádá více: Ty přicházíš každé ráno ke mně na ranní hostinu. Tvé Tělo a Tvá Krev je pokrm a je nápoj a děje se zázrak (sv. Terezie Benedikta)

Odpověď sv.Terezie z L. ve čtyřech letech (životopis) sestře Celině na otázku jak je možné, že může být Pán Bůh v tak malé hostii: „Na tom přece není nic divného, když je Pán Bůh všemohoucí“. „A co to znamená všemohoucí?“ „To znamená, že může dělat všechno, co chce“

Trpíme úzkostí, aby nic z kalicha nebo z chleba nespadlo na zem (Tertulián, De corona)
Tělo se sytí Kristovým Tělem a Krví, aby také duše byla Bohem živena (Tertulián, De carnis resur)

Eucharistie je nejhlavnější svátost, což se projevuje trojím způsobem. Je v ní sám Kristus, kdežto v jiných svátostech je obsažena nějaká nástrojová síla, od Krista sdělená. Vždy to, co je bytostně, je více než to, co je z podílu. Za druhé ze zařízení svátostí: všechny ostatní svátosti jsou zařízeny k této svátosti jako k cíli. Je totiž jasné, že svátost kněžství je zařízena k posvěcení Eucharistie. Svátost křtu je zařízena k přijetí Eucharistie. V tom pak je také zdokonalování skrze biřmování, aby se někdo ze studu nevzdaloval od takové svátosti. Také skrze pokání a poslední pomazání je člověk připravován k hodnému přijetí Těla Kristova. Manželství se pak aspoň svým významem týká této svátosti, pokud naznačuje spojení Krista a Církve, jejichž jednota je zobrazena svátostí Eucharistie; proto také praví Apoštol, Efes. 5,32: „Svátost tato je veliká; já pak pravím v Kristu a v Církvi (sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická III,65)
Bylo třeba svátosti Eucharistie, která je duchovním pokrmem
Tato svátost (oltářní) je hmotně mnohá, ale jedna tvarově a zdokonalováním
Křest je počátek duchovního života a brána svátostí. Eucharistie je dokončení duchovního života a cíl všech svátostí…posvěcováním všech svátostí se děje příprava na přijetí anebo posvěcení Eucharistie…stačí přijmout ji v touze…není tato svátost tím způsobem nutná ke spasení jako křest
Tato svátost má trojí význam…vůči minulému…obětí…vůči věci přítomné, totiž jednotě Církve…spojení nebo synaxis…vůči budoucímu…pomoc na cestu
Je totiž obsažen sám Kristus v Eucharistii jako ve svátosti. A proto, když měl Kristus ve vlastní podobě odejít od učedníků, zanechal se jim v podobě svátostné
V tom, co je pouze svátostí, hlavním obrazem této svátosti bylo obětování Melchizedecha, jenž obětoval chléb a víno. Co do samého Krista umučeného, jenž je obsažen v této svátosti, jejími obrazy byly všechny oběti SZ a především oběť očišťování…Co do účinku byla jejím předobrazem mana…velikonoční beránek v tomto trojím předobrazoval tuto svátost…jedl se s přesnými chleby. Ex 12: „Budou jíst maso a přesné chleby“…Byl obětován od veškerého množství synů Izraele…krví velikonočního beránka byli zachráněni synové Izraele před pustošícím andělem (III,73)
O látce této svátosti někteří mnohonásobně zbloudili. Někteří totiž, názvem Artotyrité, jak píše Augustin v knize O kacířstvech, v této svátosti „obětují chléb a sýr“ (III,74)
Cílem této svátosti je užívání věřících. Proto je třeba, aby množství látky této svátosti bylo určeno ve srovnání s užíváním věřících
Pšeničný chléb je vlastní látkou této svátosti
Není však nutné ke svátosti, aby byl chléb přesný nebo kvašený, protože v každé se může vykonat. Vhodné pak je, aby každý zachovával obřad své Církve pří slavení svátosti…zvyk sloužit s přesným chlebem je důvodnější. A to nejprve pro ustanovení Krista
Pouze z révového vína lze vykonat tuto svátost
Přidání vody naznačuje účast věřících na této svátosti. Vodou smíšenou s vínem se naznačuje lid spojený s Kristem…přidání vody není nutné ke svátosti
Je vždycky bezpečnější přidat málo vody, a zvláště, je-li víno slabé, protože kdyby se přidalo tolik vody, že by se zrušil druh vína, nemohla by se vykonat svátost (III,74)
Nelze pojmout smysly, že je v této svátosti pravé tělo a krev Krista, nýbrž pouze vírou, která stojí na autoritě Boží…tato svátost je znamením největší lásky a povzbuzením naší naděje z tak důvěrného spojení Krista s námi…víra se týká neviditelného, jako nám podává Kristus neviditelné své božství, tak také v této svátosti podává nám neviditelným způsobem své tělo (III,75)
Tělo Kristovo není ve svátosti tím způsobem jako těleso na místě…je tam tělo Kristovo…způsobem vlastním této svátosti
S pravdivostí této svátosti nemůže zůstat podstata chleba po proměnění
Podstata chleba nebo vína zůstává až do posledního okamžiku proměnění. V posledním pak okamžiku proměňování již tam je podstata buď těla nebo krve Krista
Celá podstata chleba se proměňuje v celou podstatu těla Kristova a celá podstata vína v celou podstatu krve Kristovy…může se nazvat přepodstatnění
Smyslem je patrné, že po proměnění zůstávají všechny případky chleba a vína. To se děje od prozřetelnosti Boží…lidem není obvyklé, nýbrž hrozné pojídat maso člověka a pít krev…Za druhé, aby nebyla tato svátost na posměch nevěřícím, kdybychom požívali Pána svého ve vlastní podobě. Za třetí, aby nám to prospělo k zásluze víry
Podstata chleba nezůstává po proměnění
Změna je okamžitá trojím způsobem…ze strany formy…ze strany podmětu…Za třetí ze strany jednajícího, jenž má nekonečnou moc, proto může hned uzpůsobit látku k formě. Jako Mk 7,34 když Kristus řekl „Effetha“, což je otevři se, ihned se otevřely uši člověka a bylo rozvázáno pouto jeho jazyka. A z těchto tří důvodů je toto proměnění okamžité
Proměnění chleba v tělo Kristovo se v něčem shoduje se stvořením a s přírodním přeměněním a v něčem se liší od obojího. Je totiž těmto třem věcem společný řád konců, aby po jednom bylo druhé. Ve stvoření je bytí po nebytí, v této svátosti tělo Kristovo po podstatě chleba, v přeměně přírodní bílé po černém nebo oheň po vzduchu. Řečené konce nejsou zároveň. Shoduje se proměňování o kterém mluvíme se stvořením, protože v žádném není nějaký podmět společný oběma koncům. Opak se jeví v každém přírodním přeměnění. Shoduje se toto proměnění s přírodním přeměněním ve dvojím, ač ne podobně. A to nejprve, protože v obojím jedna krajnost přechází v druhou, jako chléb v tělo Kristovo a vzduch v oheň…v této svátosti přechází celá podstata chleba v celé tělo Kristovo… v této svátosti zůstávají případky…nemůžeme při stvoření užít slova proměnění…v této svátosti se mění celá podstata v celou, proto se toto proměnění nazývá přepodstatnění (III,75)
Je naprosto nutné vyznávat podle víry katolické, že je celý Kristus v této svátosti (III,76)
Je třeba mít za jisté, že pod obojí způsobou svátosti je celý Kristus, ale různě. Neboť pod způsobami chleba je sice tělo Kristovo z moci svátosti, krev pak z věcného doprovázení…pod způsobami vína je z moci svátosti krev Kristova a tělo Kristovo z věcného doprovázení
Přirozenost podstaty je celá pod kteroukoli částí rozměrů…je zjevné, že celý Kristus je pod kteroukoli částí způsob chleba
Je patrné, že zůstává rozměr hostie po posvěcení a odchází pouze podstata chleba. Protože však podstata těla Kristova se věcně neodděluje od rozměrů hostie a svých případků, vyplývá, že z moci věcného doprovázení je v této svátosti rozměr těla Kristova a všechny jiné jeho případky
Tělo Kristovo není v této svátosti podle vlastních rozměrů, nýbrž spíš na způsob podstaty…žádným způsobem není tělo Kristovo místně v této svátosti
Kristus, o sobě řečeno, je nepohnutelně v této svátosti
Tělo Kristovo zůstává v této svátosti nejenom na zítřek, nýbrž také do budoucna, dokud zůstávají svátostné způsoby. Jejich zánikem přestává být pod nimi tělo Kristovo, ne že by na nich záviselo, nýbrž, protože se ruší poměr těla Kristova k oněm způsobám
Tělo Kristovo podle způsobu bytí, která má v této svátosti, nelze postřehnout ani smyslem ani obrazností, nýbrž pouze rozumem, jenž se nazývá duchovním zrakem (III,76)
Dvojím způsobem se děje zjevení, jímž se někdy zázračně uvidí v této svátosti maso nebo krev nebo také dítě…podoba je Bohem utvořena v oku na zobrazení nějaké pravdy, totiž, aby se objasnilo, že tělo Kristovo je opravdu pod touto svátostí, jako se také Kristus zjevil bez klamu učedníkům, co šli do Emaus…Někdy se však přihodí takové zjevení ne pouhou změnou vidících, nýbrž zevnější věcnou jsoucností věci, která se vidí…ode všech viděno a ne pouze na chvíli, nýbrž zůstává tak dlouhou dobu…zůstává vpravdě tělo Kristovo v této svátosti (III,76)
Případky zůstávají v této svátosti bez podmětu, to pak může nastat Boží silou (III,77)
Dáno Boží mocí svátostným způsobám, aby zůstaly ve svém bytí, které měly, když byla podstata chleba a vína, důsledek je, že také zůstávají ve svém působení…není pochybnosti, že mohu měnit vnější těla
Kdyby však nastala taková změna, že by se porušila podstata chleba a vína, nezůstává tělo a krev Krista v této svátosti
Svátostné způsoby jsou sice případky, mají však výkon a sílu podstaty
Po posvěcení lze dvojím způsobem nazvat chléb tuto svátost. Jedním způsobem způsoby chleba, které podrží jméno dřívější podstaty, jak praví Řehoř ve velikonoční homilii. Jiným způsobem lze nazvat chlebem samo tělo Kristovo, jež je mystický chléb, co sestoupil z nebe. Ambrož, když říká „tento chléb nepřechází v tělo“, bere chléb druhým způsobem, že se totiž tělo Kristovo neobrací v člověka, nýbrž občerstvuje jeho mysl. Nemluví však o chlebu podle prvého způsobu
Nelze říci, že je lámáno samo pravé tělo Kristovo, nejprve proto, že je neporušitelné a netrpné. Za druhé, protože je celé pod každou částí…což je proti pojmu toho, co je lámáno…zbývá, že lámání je jako v podmětu v rozměru chleba, jako též jiné případky
Kdyby nastalo takové přimíchání kterékoli tekutiny, že by zasáhla všechno posvěcené víno a po smísení bylo podstatou jiné, nezůstane tam krev Kristova (III,77)
Posvěcení záleží v proměnění podstaty chleba v tělo Kristovo…nejvhodnější je tento tvar: Toto je mé tělo (III,78)
Evangelisté nezamýšleli učit tvarům svátosti, jež v prvotní Církvi musely být skryté, jak Dionýsius na konci Círk. Hier., nýbrž chtěli vypravovat skutky Krista. A přece skoro všechna tato slova lze vzít z různých míst Písma…Toto je kalich, máme Luk 22,19 a I Kor 11,24. Mt 26,27-28 píše: Toto je krev má Nového zákona, která za mnohé bude vylita na odpuštění hříchů. Že pak se dodává, věčné, a opět, tajemství víry, máme z podání Páně, které do Církve přišlo skrze apoštoly, podle I Kor 11,23: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám i pověděl“ , jako i I Tim 3,9: „Majíce tajemství víry“ (III,78)
Nepraví Pán „Tento chléb je tělem mým“ …ani „Toto mé tělo je tělem mým“
První tvar (nad chlebem) nečeká na působení druhého, nýbrž má ihned svůj účinek (III,78)
Veškerý účinek, který působí hmotný pokrm a nápoj co do tělesného života, že totiž udržuje, rozmnožuje, napravuje a těší, to celé působí tato svátost co do duchovního života (III,79)
Kdokoli pak má vědomí smrtelného hříchu, má v sobě překážku přijetí účinku této svátosti, poněvadž nehodně přijímá tuto svátost, jak proto, že duchovně nežije, a tak nemá přijímat duchovní výživu, která je pouze živých, tak i proto, že se nemůže spojit s Kristem, což se děje touto svátostí, když má vůli smrtelně hřešit
Silou této svátosti se odpouštějí všední hříchy
Tato svátost je zároveň oběť a svátost. Má ráz oběti, pokud je obětována a ráz svátosti pokud je požívána…při hlavním účinku (duchovní živení skrze spojení s Kristem a jeho údy) dosahuje člověk odpuštění trestu, ne sice celého, nýbrž dle míry své zbožnosti a vroucnosti
Hřích je duchovní smrt duše…tato svátost chrání před hříchem. Nejprve totiž tím, že milostí spojuje s Kristem a posiluje duchovní život člověka jako duchovní pokrm a lék…Jiným způsobem, pokud je nějakým znamením utrpení Kristova, skrze něž byli přemoženi démoni, odráží veškeré útočení démonů. (III,79)
Prospívá tato svátost přijímajícím i na způsob svátosti i na způsob oběti, protože se obětuje za všechny přijímající. Modlí se v mešním kánonu: „Kdokoli z této účasti oltáře přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, buďme naplněni veškerým nebeským požehnáním a milostí“. Jiným, kteří nepřijímají, prospívá na způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu. Modlí se v mešním kánonu: „Vzpomeň, Pane, své služebníky a služebnice, za něž ti podáváme nebo kteří ti podávají tuto oběť chvály, za sebe i za všechny blízké, za vykoupení svých duší a naději na spásu“ (III,79)
Může se totiž stát, že někdo po spáchaných mnohých všedních hříších, přistoupí zbožně k této svátosti a dosáhne plně účinku této svátosti. Druhým způsobem (v přítomnosti) všední hříchy nezabraňují zcela účinku této svátosti, nýbrž částečně (III,79)
Účinek této svátosti může být od někoho dosažen, má-li chtění svátosti, třeba ji nepřijímá věcně…Přece se však neužívá nadarmo svátostně, protože plněji přináší účinek samo přijetí svátosti než pouhá touha, jak bylo svrchu řečeno o křtu (III,80)
Ačkoli andělé duchovně požívají Krista, přece jim nepřísluší duchovně požívat tuto svátost
Hříšník může požívat svátostně tělo Kristovo a ne pouze spravedlivý
Je zjevné, že kdokoli přijímá tuto svátost se smrtelným hříchem, dopouští se nepravdivosti v této svátosti, a proto se dopouští svatokrádeže…smrtelně hřeší
Někdo si není vědom hříchu…Jedním způsobem jeho vinou…nepovažuje za hřích, co jím je, třeba nějaký smilník myslí, že jednoduché smilstvo není hříchem anebo je nedbalý ve zpytování sebe, proti tomu co je v I Kor 11,28: „Zpytuje pak sebe člověk, a tak jez z onoho chleba a pij z kalicha“. A tak přece hřeší hříšník, přijímající tělo Kristovo, ač nemá vědomí hříchu, protože sama nevědomost je mu hříchem. Jiným způsobem se může stát bez jeho viny, třeba když litoval hříchu, ale nebyl dostatečně zkroušený…člověk nemůže s jistotou vědět, zda je opravdu zkroušený…dostačí, že shledává na sobě známky zkroušenost jako že lituje minulého provinění a umiňuje se jich střežit do budoucna
Božství Kristovo je větší než jeho člověčenství a samo člověčenství je více než svátosti člověčenství, odtud je, že nejtěžší hříchy jsou ty, které jsou páchány proti samému božství, jako hřích nevěry a rouhání…tento hřích (přijímání ve hříchu) je svým druhem těžší než mnohé jiné hříchy, není však hříchem nejtěžším ze všech
Zjevným hříšníkům se nemá dávat svaté přijímání i kdyby je žádali.
(Tajní hříšníci) noční poskvrnění o sobě uvážené nemůže být smrtelným hříchem, přece však ze své příčiny má někdy připojen smrtelný hřích. A proto je třeba uvážit příčinu nočního poskvrnění…ze šálení démony…vnitřní duchovní příčiny, totiž od předchozích myšlenek…od vnitřní příčiny tělesné, totiž buď z přebytku nebo ze slabosti přirozenosti nebo také z přemíry pokrmu či nápoje. Každá z těchto tří příčin může být bez hříchu, s hříchem všedním nebo smrtelným
Brání se někomu přijmout tuto svátost po pokrmu a nápoji…z tohoto obecného pravidla jsou vyňati nemocní
Jestliže někdo se denně shledává k tomu připravený, je chvalné, aby denně přijímal…není užitečné všem lidem denně přistupovat k této svátosti, nýbrž kdykoli se člověk shledá k ní připraven. Proto v knize O dogmatech Církve se píše: „Ani nechválím ani nekárám denní příjímání Eucharistie“
Bez vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk spasen. Byla by však marná vůle, kdyby se nevyplnila, když je možnost…Z ustanovení Církve jsou určeny doby vykonání příkazu Kristova (To čiňte na mou památku) (III,80)
Knězi náleží posvěcovat a vykonávat tuto svátost, žádným způsobem nemá přijímat tělo Kristovo bez krve
Lid však může přijmout tělo bez krve a neplyne z toho nějaká újma (III,80)
Kristus sám nejprve zachovával, co nařídil, aby jiní zachovávali. Proto také sám chtěl být pokřtěn…sám přijal nejdříve své tělo a svou krev a potom dal přijímat učedníkům (III,81)
Jidáš přijal s ostatními učedníky tělo Páně a krev, jak píše Dionýsius v knize o Církev. Hier. a Augustin k Janovi
Hugo od sv. Victora tvrdil, že Kristus před utrpením v různých dobách přijal čtyři vlastnosti oslaveného těla, totiž jemnost při narození, když vyšel z uzavřeného lůna Panny. Rychlost, když kráčel suchýma nohama po moři. Jasnost při proměnění. Netrpost při Večeři, když dal učedníkům požívat své tělo…tělo, které se dávalo ve svátostné způsobě nebylo netrpné. Bylo však netrpným způsobem ve svátostné způsobě
V podstatě totéž tělo Kristovo je v této svátosti a ve vlastní podobě, ale ne týmž způsobem
Je vlastní kněžím konat tuto svátost (III,82)
Kněz neposvěcuje, leč v osobě Kristově, mnozí pak jsou jedno v Kristu, proto nezáleží, zda je posvěcena tato svátost od jednoho nebo od mnohých, pouze je třeba zachovat obřad Církve
Knězi přísluší rozdílení těla Kristova, pro trojí…on posvěcuje v osobě Krista…je ustanoven prostředníkem mezi Bohem a lidmi…z úcty se této svátosti nedotýká žádná věc neposvěcená, proto se posvěcuje i korporale a kalich, podobně i ruka kněze je posvěcována na dotyk této svátosti. Proto není nikomu jinému dovolen dotyk, leda v nutnosti, třeba, kdyby spadla na zem nebo v nějakém jiném případě nutnosti
Je nutné, aby kněz, kdykoli posvěcuje přijal tuto svátost úplnou (přijetím pod obojí způsobou) (III,82)
Kněží i když nejsou spravedliví, ale hříšní, mohou posvěcovat Eucharistii
Co do svátosti tedy neplatí méně mše špatného kněze než dobrého, protože oba vykonávají tutéž svátost…účinnost ze zbožnosti modlícího se kněze. A tak není pochyb, že mše lepšího kněze je plodnější
Ti, kteří ve společenství Církve přijali při kněžském svěcení moc posvěcovat, mají sice správně moc, ale nesprávně ji užívají, jestliže potom jsou bludy nebo rozkolem nebo vyobcováním odděleni od Církve (Summa teologická III,82)

Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš, jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš: tobě srdcem svým se zcela podávám, před tebou svou slabost Bože vyznávám. Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám a jen sluchem svým tě jistě poznávám. Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán, v něm je základ pravdy lidstvu všemu dán (Adoro te devote)
Chvalte ústa, vznešeného těla Páně tajemství, chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství zrozen z lůna panenského prolil Král všech království
Před svátostí touto slavnou v úctě skloňme kolena
K svátku tajemnému vroucně přistupujme, z hloubi duše k němu píseň zanotujme. Starého se vzdejme, všechno obnovujme, srdce, řeč i skutky změňme…Bože trojjediný z trůnu nebeského sestup do hlubiny duší lidu svého (hymny o Eucharistii)
Sic nos Tu visita, sicut Te colimus - Pane, navštiv nás do té míry, jak Tě uctíváme! (hymnus Sacris solemniis)
Dej, ať svátost těla a krve tvého Syna nejen slavím jako obřad, ale skutečně přijmu se všemi jejími účinky. Dej, ať tělo tvého jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, narozeného z Panny Marie, přijmu tak, abych byl v jeho tajemném těle živým údem (z přípravné modlitby ke mši sv.)

Nepředkládá se nám totiž žádné maso telat a kozlů jako kdysi za mojžíšského zákona, ale nabízí se nám tu sám Kristus, pravý Bůh. Vzbuzuje snad něco větší podivení než tato svátost? Žádná jiná svátost není spasitelná jako tato: Zbavuje hříchů, rozmnožuje ctnosti, naplňuje duši hojností všech duchovní darů. Církev ji přináší za živé i mrtvé, aby měl každý člověk prospěch z toho, co bylo zřízeno pro blaho a spásu všech (sv. Tomáš A., Opusculum 57 k svátku Těla Kristova)
Eucharistie je svátostí Utrpení našeho Pána, obsahuje Ježíše Krista, který pro nás trpěl. Proto všechno, co je účinkem Utrpení našeho Pána, je také účinkem této svátosti (sv. Tomáš A., In Joannem 6)
Pevně věřím a s jistotou vím, že to je Bůh a člověk, Ježíš Kristus, Syn věčného Otce a Matky Panny Marie a co ryzím srdcem věřím, vyznávám upřímně svými ústy (sv. Tomáš A. před svou smrtí na kolenou před přijetím Eucharistie)

Osoby, jejichž skutky se zdály hodnými veškeré chvály, padly hluboko, ba v mlátě pro vepře viděl jsem libovat si ty, kteří jedli chléb andělský (blahosl.Tomáš Kempenský, Následování Krista III,14)
Poroučíš, abych k tobě přistupoval s důvěrou, chci-li mít s tebou podíl a abych přijímal pokrm nesmrtelnosti, chci-li dojít věčného života a nebeské slasti. Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím. (NK IV,1 - S jak velikou uctivostí náleží Krista přijímat)
Šalamoun, nejmoudřejší z králů izraelských, po sedm let budoval chrám ke cti tvého jména a po celých osm dní slavil jeho posvěcení (II Mak 2,12). Obětoval na tisíce smírných obětí a za hlaholu trub s jásotem uložil slavně archu úmluvy na připravené místo (II Král 6,15,17) a já bídný a nejposlednější člověk na světě, jak tě uvedu do svého příbytku, když nedovedu ani půl hodinky strávit v nerušené zbožnosti? (NK IV,1)
Neboť oni, praví totiž věřící tvoji, kteří po celý svůj život bedlivě usilují o svou nápravu, utvrzují se touto nejsvětější svátostí často ve zbožnosti a lásce ke ctnosti (NK IV,1)
Velice je třeba litovat, že mnozí tak málo dbají o spasitelné toto tajemství, které obveseluje nebe a zachovává svět. Ach, jaká to slepota a tvrdost srdce lidského, že si lépe neváží daru tak nevýslovného, ba že až k znevažování k němu upadá právě proto, že ho může požívat každý den! Neboť kdyby se tato nejsvětější svátost pouze na jediném místě konala a kdyby jen jediný kněz směl tělo Páně posvěcovat, s jakou dychtivostí by se lidé na to místo a k takovému knězi Páně hrnuli, jen aby spatřili, jak se koná toto božské tajemství (NK IV,1)
Předivné je, ale přece hodnověrné, ačkoli nepochopitelné, že ty, Pane Bože můj, pravý Bůh i člověk, celý jsi obsažen pod nepatrnými způsobami chleba a vína, a že tebe neubývá, když býváš od přijímajících požíván (NK IV,2 - Jak veliká dobrota a láska Boží se zračí v Nejsvětější svátosti )
Neboť pro duši věřící, dokud putuje daleko od tebe zde v tomto smrtelném těle, je jedinou a nejhlavnější útěchou, že může pamětliva Boha svého, zbožně přijímat častěji miláčka svého (NK IV,3 – Jak je užitečné přijímat častěji)
Neboť tato svátost, nejvznešenější a nejvzácnější ze všech, je spásou duše a těla, lékem proti všem duchovním neduhům. Ona mne z hříchu léčí, mé náruživosti krotí, pokušení přemáhá nebo aspoň zeslabuje, milost ve mně rozmnožuje, klíčícím ctnostem dává vzrůst, víru utvrzuje, naději posiluje, lásku pak rozněcuje a rozhojňuje (NK IV,4)
Dej, Pane Bože, spáso má, aby po každém přijímání svatých tajemství tím vroucnější byla má zbožnost (NK IV,4 – Zbožně přijímajícím se dostává mnoho dobrého)
Když si pomyslím, Pane, na tvou velebnost a svou nehodnost, všechen se chvěji a hanbím před sebou. Neboť nepřistoupím-li, vzdaluji se života a vetřu-li se nehodně, dopouštím se urážky tebe (NK IV,6 - Jak se připravit na svaté přijímání )
Zpytuj bedlivě své svědomí a očisti a posvěť je, jak jen můžeš, opravdovou lítostí a zpovědí tak, abys neměl na srdci nic těžšího ani se nemohl rozpomenout na nic, co by tě tížilo nebo ti bránilo přistoupit k sv. oběti (NK IV,7 – Zpytujme své svědomí a čiňme dobré předsevzetí)
Ach, jak málo lásky, jak skromnou zbožnost projevují lidé, kteří sv. přijímání tak snadno oddalují. A naopak, jak je šťasten a Bohu milý, kdo tak správně žije a tak čisté svědomí si zachovává, že by třeba každého dne k svatému přijímání přistupoval a vždy na ně i dobře byl připraven, kdyby jen směl a mohl bez výtky tak učinit. Ovšem zdrží-li se kdo časem od sv. přijímání z pokory nebo z vážné příčiny, sluší se tuto jeho uctivost jen chválit (NK IV,10)
Může každý nábožný člověk každého dne a každé hodiny spasitelně přistupovat k duchovnímu přijímání Krista, a to beze všeho zákazu (NK IV,10 – Neopomíjejme snadno svatého přijímání!)
Držen v žaláři svého těla vyznávám, že potřebuji dvojího: pokrmu totiž a světla. A tu jsi tedy mně slabému dal své svaté tělo k posile duše i těla, a za svítilnu nohám mým své slovo (Ž 118,105). Bez toho dvojího bych ani nemohl žít, neboť slovo Boží je světlem mé duši a tvá svátost je chlebem života (Jan 6,35). To dvojí lze nazvat dvěma stoly, které stojí z obou stran v klenotnici (Ez 40,39;44,19) Církve svaté. První z nich je stůl svatého oltáře, chovající posvátný chléb (I Kr 21,4)., a to je drahocenné tělo Kristovo. Druhý je stůl zákona Božího, obsahující svaté učení, které vyučuje pravé víře a vede bezpečně až za záclonu, kde je svatyně svatých (Žid 9,13) (NK IV,11 - Duši věřící je nezbytno třeba těla Kristova a Písma svatého)
Uvědom si, že zásluhou vlastních skutků nestačíš na přípravu ani kdybys se celý rok připravoval a nic jiného ani na mysli neměl. Pouze má dobrota a milost dovolují ti přistoupit k mému stolu, zrovna tak, jak když žebrák je zván od boháče k hostině a nemá čím mu odplatit jeho dobrodiní (Lk 14,12,14) než když se pokoří a vzdá mu díky. Dělej co můžeš, ale učiň to bedlivě, nikoli snad z holého zvyku nebo donucení; s bázní, uctivostí a láskou přijímej tělo milovaného Pána Boha svého, jenž ráčí k tobě přicházet. Já jsem tě pozval a nařídil, aby se tak stalo a doplním čeho se ti nedostává. Přijď jen a přijímej mne! (NK IV, 12 - K svatému přijímání se připravuj s velikou bedlivostí!)
Ačkoli nejsem roznícen tak velikou touhou, jak někteří tví obzvláště zbožní věřící, nicméně tvá milost vzbudila ve mně aspoň touhu po takové vroucí dychtivosti. Prosím a žádám, abych byl přidružen ke všem nadšeným ctitelům a jejich svatému společenství (NK IV,14 – Zvláštní vroucnost některých lidí při stolu Páně)
Pozvedni srdce mé do nebes a nenechávej mne bloudit po zemi! (NK IV,16 Odhalujme své potřeby Kristu a prosme o jeho milost)
Nic si nechci pro sebe podržet, nýbrž dobrovolně a milerád chci tobě obětovat sebe i všechno, co mám (NK IV,17 - Vroucí láska a ohnivá touha přijímat Krista )
Nehloubej všetečně o velebné svátosti; raději následuj pokorně Krista a podrob svůj smysl svaté víře (blahosl. Tomáš K., Následování Krista IV,18)

Hle, přistupuji k Božskému Přijímání. Stvořiteli, nechť nejsem sežehnut spojením s tebou, vždyť jsi oheň pálící nehodné. Očisti mne tedy od všeliké skvrny (sv. Simeon Metafrast)

V noci vstával a s posvátnou bázní vstupoval do chrámu, aby se modlil (Životopis sv. Václava)
Z oltáře přijímal Krista a v něm nacházel radost a sílu (Životopis sv. Václava)

Ego enim sum Dóminus Deus tuus, qui edúxi te de terra Aegýpti: diláta os tuum, et implébo illud - Já jsem Pán, to já jsem Bůh tvůj, který tě vyvedl z egyptské země! „Otevři ústa a naplním ti je” (žalm 80,9)
Jak tvé příbytky jsou milé, Pane zástupů! Po nádvořích Páně touží, prahne duše má, srdce mé i tělo jásá k Bohu živému. I pták nachází svůj domov, hnízdo vlaštovka, kam si ukládá své mladé, u tvých oltářů Pane zástupů, Králi, Bože můj! Šťastni, kdo v tvém domě bydlí, kdo tě velebí! Šťasten, kdo tě vyhledává, plný důvěry! Z vyschlé rokle, kterou půjdou, pramen učiní, brzký déšť ji požehnáním vláhy zahalí. Kráčejí vždy s větší silou, hledí k Bohu na Sióně. Vyslyš moje zbožné prosby, Pane zástupů! Modlitbě mé popřej sluchu, Bože Jákobův. Shlédni na náš štít, ó Bože, pohleď jasně v tvář Pomazanému! Lepší jeden den v tvém domě, nežli doma sta! Lepší před svatyní Boží ležet na prahu, nežli meškat v stanech hříšných (žalm 83,1-11)
Déšť many na ně seslal, aby měli pokrm, nebeský chléb udělil jim. Andělský chléb jedl člověk, do syta potravy jim seslal (žalm 77, 24-25)