Je známo přísloví: „Šaty dělají člověka“, které je vhodné poopravit na tvrzení: „Šaty prozrazují člověka.“ Člověk mající lékařský plášť se tímto pláštěm nestane doktorem, pokud jím není, ale lékařský plášť lidem prozrazuje, kdo je lékař.

Podobně uniforma policistů a jiná usnadňuje jejich rozpoznání. To, že si někdo obléká lékařský plášť, umožňuje rozpoznání člověka, který pečuje o zdraví člověka. O smysluplnosti tohoto oblékání nepochybujeme. Z obdobných důvodů mají lidé v různých profesích oděv, jenž vypovídá o zaměstnání, které člověk vykonává. Jde o oblečení profesionální, které se řídí pravidly ve společnosti vytvořenými. Patří mezi ně i oděv kněžský. Sport nebo koncert vážné hudby od sebe odlišuje oblečení.

V oblékání se projevuje osobnost člověka, jeho vkus a záměr. Oblékáním může člověk o sobě druhým něco vypovědět. Náboženství zná oblečení pro bohoslužbu, jímž má rovněž něco naznačovat a vypovídat. Výraz kostelové oblečení je výraz totožný s označením pro oblečení sváteční, nejlepší, odpovídající Bohu, kterého milujeme. Oblečením se nemá člověk nevhodně předvádět a uvádět druhé v úžas, ale má dbát zvláště o jeho čistotu a přiměřenost. Má být výrazem upřednostnění duše nad tělem, jak to chce první papež v I Petr 3,3-4 po ženách: „Když se zdobíte, nesmí to být jen navenek: že byste si dělaly umělé účesy vlasů, věšely na sebe zlaté šperky a oblékaly si nádherné šaty. Spíše se má krášlit srdce ozdobami nepomíjejícími: dobrotou a tichostí ducha. Tohle má u Boha cenu!“

Ve Starém zákoně je v knize Deuteronomium, 22,3: „Žena na sebe nevezme, co patří muži, a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ Tato slova odpovídají základnímu biblickému poselství o rovnosti obou pohlaví a jejich různosti, která se projevuje i navenek, u ženy šaty nebo sukní a ne kalhoty. Žena má být ženou a má jí být i ve vnějších projevech a šaty nemá mít jen při svatbě. Totéž platí o muži, který se nemá stát svými vnějšími projevy podobný ženě v účesu, botách a náušnicí. Není zbytečné se zamyslet nad často se měnící módou, kdy se ve skříních hromadí šaty a lamentuje se nad tím, že není co na sebe a přemýšlet, kolik peněz by z toho měli chudí. Oblékání je i výchovný úkol. Malé dítě rozhodující o tom, co si chce vzít na sebe se může stávat malým diktátorem. Při volbě šatů se často projevuje i cíl, který je sledován.

O papeži Janu XXIII. je známa příhoda z dob jeho diplomatických služeb, kdy při jednom večírku projevil přání, aby jedné dámě bylo přineseno jablko. Dotaz, proč tak chce, zdůvodnil slovy o Evě, která až po kousnutí do jablka poznala, že je nahá. Ovlivňovat kulturu oblékání se snaží cedulky na některých kostelích upozorňující jaké oblečení je do kostela nevhodné. Setkal jsem se i s tím, jak jeden člověk, dokonce účastník mše sv., tyto cedulky s hněvem odstraňoval.

Sv. Augustin konstatuje, jak se může někdo předvádět i svým ubohým oděvem: „Ne pouze v lesku a nádheře věcí tělesných, nýbrž také v samé žalostné špíně může být vychloubavost.“ Ten, kdo byl na vojně anebo pozoruje dnešní bezdomovce, ví o předhánění v tom, kdo bude déle nosit některé části oděvu bez ohledu na špínu či zápach. Tento extrém má opak v nadměrné strojenosti a marnivosti v oblékání. Lidé si zakládají na tom, co mají na sobě a přitom málo dbají na to jací jsou a co mají v sobě a ve svém srdci.

Přehnaný důraz na věci vnější a zanedbávání věcí vnitřních Martin z Kochenu důrazně odmítá v knize o mši svaté: „Neboť marnivá a bujná nádhera v oděvu je větším hříchem než se zdá! Ba ona je hříchem takovým, jemuž se jen zřídka odpuštění dostává! A proč? Protože ho skoro žádná paní a panna neželí, z něho se nezpovídá a ho nenapravuje! A jestli se i některá snad z toho zpovídá, že se strojila marnivě a bujně a že na tom zvláštní zalíbení měla – přece hříchu toho neželí a také na to nepomýšlí, aby ho napravila a marnivosti své odložila, nýbrž chce i na dále tak skvostně žít, v nádheře zemřít a s oslavou být pohřbena! Hle, proto ti tento hřích nemůže být odpuštěn i kdybys se z něho papeži zpovídala! Abys však tíži tohoto hříchu tím lépe poznala uvažuj jak mnoho času promrháš při fiflení; jak velké zalíbení na svých ozdobách máš; kterak veškeré tvé snažení i bažení k nim směřuje; jak se raduješ, když jiní drahocennou úpravu tvou chválí; jak mnoho lidí marnivostí a bujností svou pohoršuješ; jak mnoho jiných žen příkladem svým k následování ponoukáš; jak mnoha ženám a dívkám, jež se ti pro chudobu nemohou vyrovnat příčinu k závisti a hněvu dáváš; a konečně jak mnoho mužů dráždíš, aby na tebe všetečně, ba s myšlenkami nečistými pohlíželi.“

Opačné smýšlení než měl Martin z Kochenu vede k sekularizaci, kdy být modelkou anebo miss krásy je vytoužený sen. Tak se ztrácí z očí smysl lidského oděvu. Řada současných módních nápadů spíše rafinovaně odhaluje tělo než dbá o jeho zahalování, k němuž oděv přirozeně patří. Přibývající počet mužů s obarvenými vlasy a přehnaně pečující o zevnějšek může vést k uplatnění těchto slov i v řadách mužů. K setkání mládeže ve Ždáře nad Sázavou 2012 a nabídce akcí přejímá Res Claritatis Monitor Signaly.cz: „Způsoby, jak lze skloubit svět módy s křesťanským přesvědčením, mladým lidem nabídne kadeřník a maskér Jan Špilar, zároveň trvalý jáhen a auditor diecézního soudu.“

Sv. Jan Zlatoústý řekl jednou ženě v nestoudném obleku do chrámu kráčejícá: „Jdeš snad do svatyně tančit a
zrakům lidským honosně se ukazovat, či chceš snad Boha za odpuštění hříchů prositi a s ním se smiřit? Jak můžeš
hříchů svých želet a zbožně se modliti v takovém obleku? Odlož tu neslušnou nádheru!“

Podle patrona moralistů si myslím že toto skloubení světa módy s křesťanským přesvědčením je snaha vytvořit hranatý kruh. Sv. Alfons L. v pojednání O chudobě P. Marie takto popisuje styl jejího oblékání: „Z lásky k chudobě nezamítala Panna Maria zasnoubení s chudým řemeslníkem, jako byl svatý Josef, a pak se živila ruční prací, předením nebo šitím, jak dosvědčuje sv. Bonaventura. Anděl zjevil sv. Brigitě: „Pozemské statky se hnusili Panně Marii jako bláto.“ Žila vždy v chudobě a v chudobě zemřela, neboť nevíme, zanechala-li více po své smrti mimo dvoje chudobné šaty, které jak Metafrastes a Nicefor vypravují darovala dvěma chudým ženám, které jí posloužily.“

Panna Maria je vzorem ve všem i v oblékání a malovat ji nebo vytvořit její sochu, kde má minisukně nebo velký výstřih je rouhání. Co neodpovídá příkladu Panny Marie není křesťanské. Téma oblékání se dotýká věčnosti, jak máme ve slovech sv. Řehoře Velikého: „Jsou mnozí, kteří nošení jemných a drahých šatů nemají za hřích. Kdyby to však nebyla vina, řeč Boží by tak bděle nevyjadřovala, že boháč, který byl trápen v pekle, byl oděn v jemné plátno a purpur. Nikdo totiž drahý šat, přesahující vlastní postavení, nehledá než z marnivosti.“ Sv. Ambrož poučuje: “Podle předsíně soudíme jaký je pokoj, a podle šatu poznám, jaké srdce se pod ním skrývá.”