V roce 1967 vyhlásil papež Pavel VI. „Rok víry“ a za deset roků v roce 1977 píše Jean Guitton do knihy slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru?
Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ Věci mají rub a líc a pokud někdo vidí, že víra upadá, tak je to proto, že roste nevěra. Odstraňovat nevěru je předpoklad růstu víry. Rok víry Pavla VI. měl kvůli špatným výsledkům napravit Rok odstraňování nevěry. Pro Rok víry 2012, má-li víra růst, bude platit ještě více nutnost odstraňovat nevěru, protože nevěra se oproti roku 1968 ještě více rozbujela.

Sv. Tomáš Akvinský neujznávanější teolog před psaním svých děl k rozhoření plamene svého ducha četl pouštní otce. Nejvýznamnější z nich, opat sv. Antonín, měl na nevěru tento názor: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla“. Tento názor sdílí v Summě teologické sv. Tomáš v části II-II, otázka 10 O nevěře s 12 články(dále jen čl.).
Čl. 1, zda je nevěra hříchem, má v odpovědi: „Nevěru lze brát dvojmo. Jedním způsobem podle čirého záporu, když se mluví o nevěrci jenom z toho, že nemá víry. Jiným způsobem lze rozumět nevěru podle protivy k víře, protože totiž někdo odporuje slyšení víry, nebo jí též pohrdá, podle Iz 53: „Kdo uvěřil slyšenému od nás?“ A v tom se vlastně dokonává ráz nevěry. A podle toho je hříchem.“ Dále k třetímu: „nevěra, pokud je hříchem, vzniká z pýchy, z níž se stává, že člověk nechce podrobit svůj rozum pravidlům víry a zdravému rozumu Otců. Proto praví Řehoř, 21 Moralia, že „z marné slávy vznikají novotářské opovážlivosti.“
Čl. 2: zda nevěra je v rozumu jako v podmětu a odpověď: „A tudíž nevěra jako i víra je sice v rozumu jako v nejbližším podmětu, ve vůli však jako v první pohnutce. A tímto způsobem se říká, že každý hřích je vůli.“
Čl. 3: zda nevěra je největším z hříchů: „Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje…Hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež jsou v převrácených mravech.“
Čl. 4: zda každý skutek nevěrce je hříchem má v odpovědi: „…poněvadž nevěra je jakýmsi smrtelným hříchem, nevěrci sice postrádají milosti, zůstává však v nich jakési dobro přirozenosti. Proto je jasné, že nevěrci nemohou konat dobré skutky, jež jsou z milosti, totiž skutky záslužné; avšak dobré skutky, k nimž stačí dobro přirozenosti, mohou nějak konat.“
Čl. 5: zda je více druhů nevěry a v odpovědi: „Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté, a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; anebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Proto všeobecně se mohou určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. Jestliže však se rozlišují druhy nevěry podle poblouznění v různých, jež náleží k víře, tak není určitých druhů nevěry: neboť bludy se mohou množit do nekonečna, jak patrno z Augustina v knize O bludech.“
Čl. 6 zda nevěra pohanů čili modlářů je těžší ostatních má v odpovědi: „v nevěře, jak bylo řečeno, může se uvažovat dvojí. Z čehož jedno je její srovnání s vírou. A s této strany někdo tíže hřeší proti víře, jenž odporuje víře, kterou přijal, než ten, jenž odporuje víře dosud nepřijaté: jako tíže hřeší ten, kdo neplní co slíbil, nežli když neplní, co nikdy neslíbil. A podle toho nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium, a odporují mu porušujíce ji, tíže hřeší, než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali.“

Starý zákon píše o nevěře k Bohu jako o cizoložství. K nevěře vůči Bohu se druží nevěra manželská. A ten, kdo je shovívavý k manželské nevěře bývá shovívavý i k nevěře náboženské. Prorok Malachiáš žádá 2,16: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele…“
Je víra, která se míchá s nevěrou a nevěra promíchaná s vírou a platí zde slova blahosl. Tomáše Kempenského z Následování Krista I,4: „Dokonalí lidé nevěří hned každému, kdo něco povídá: vědí, že slabost lidská je náchylná ke zlému a v řeči se snadno poklesne.“ A stejný blahosl. Tomáš K. radí: „Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného.“ a „Lidé mnoho povídají, a proto se jim nemůže věřit. Všem pak se zavděčit nelze.“
Syllabus Pia IX. zveřejněný 8.12. 1864 reaguje na hlavní bludy naší doby. Ukazuje, jak papež Pius IX. dobře odhadl, kam popírání Boha a nesprávné názory o Bohu povedou. První z názorů, které odsoudil: „§ I. Pantheismus, naturalismus a absolutní racionalismus (světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž. 2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět.
Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris proti komunismu z 19. března 1937 se odvolává na své předchůdce v čl. 5: „…moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu.“ V čl. 3 Divini Redemptoris je: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“

Kdo chce být dobrý věřící musí smýšlet o bezbožnosti podle Boha a volit její opak jak je v žalmu 119, verš 119: „Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.“ Ekumenické vydání z r. 1985 místo “bezbožník” užívá raději vždy “svévolník”. V žalmu 1 proto “cesta bezbožných skončí záhubou” je “ekumenicky”: cesta svévolných skončí záhubou. V cyrilometodějské písni ve vydání doby nevěreckého komunismu chybí sloka slibující čelit nevěře vírou: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!