Guido Horst napsal před lety o K. Rahnerovi (dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud: „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit.
Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem.
Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…
Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemptor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/).

R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola”. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“.
Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné (s. 223)?” Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším.

Alma von Stockhausen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“

Z článku G. Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20. stoletím žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?
Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12. 2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“
Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní.“ „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L. Rinseové z 11. května 1965: „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“
R. odmítal odsuzování bludařů: „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“
“Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle (Ef 5,13)”. Koho odsoudit učí I. Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“

Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv. Piua X.: „Já, N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“
Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“
Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filosofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti! Opouštění starého za účelem svatosti vyjadřuje tato modlitba římské liturgie nad lidem v úterý Svatého týdne: “Milosrdenství tvé, Bože, nechť nás i očistí od veškeré skryté staroby a učiní, abychom byli schopni svaté novosti. Skrze…”