V oblasti sportu se výkony zlepšují. Z toho důvodu by náš slavný běžec a vícenásobný olympijský vítěz E. Zátopek se svými časy dnes příliš neuspěl. A podobně je tomu obecně. Není těžké slyšet: „Sport je pro mě vším“. Je to ukázka modloslužby.

A Bohu-Sportu se staví chrámy. Novináři užijí i výraz, že někde vyrostl nový sportovní svatostánek. A Bůh-Sport je popisován jako místo obětí. Sportovci musí hodně trénovat a obětovat množství času, vyvinout velké úsilí. I přes vážná zranění se při obětním smyslu vrací zpátky.

Starší lidé si pamatují, jak lidé chodívali běžně pěšky na mši svatou. A přišli i odpoledne na požehnání. Dnes lidé mají auta, ale často si raději jedou za sportem, zábavou, nákupem než na mši svatou. Něco obětovat pro mši svatou je oslabeno. Obětní postoj při mši svaté je nahrazen důrazem na hostinu, který je dnes u mše svaté preferován. Např. pražské arcibiskupství v AC 02/1998 č. 3 tvrdí: „Koncil také obnovil starobylý zvyk klást větší důraz na znamení eucharistické hostiny, na plný rozměr Kristových ustanovení ve večeřadle. To pak „vzbudilo touhu“ vrátit se ke starobylému zvyku „klást eucharistický chléb na ruku věřících.“ Uvedené tvrzení však neuvádí místo koncilu, které tento starobylý zvyk s větším důrazem na hostinu žádá a při hledání v koncilních dokumentech jsem takové místo neobjevil. Připadal jsem si podobně jako když jsem hledal koncilní předpis o požadavku oltáře čelem k lidu a odstranění latiny, jak se i při studiu teologie tvrdí.

O hostině, ale velikonoční a přitom důrazu na obět je v II. kapitole konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu s názvem „Tajemství Eucharistie“, článek 47: „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby tak pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže, a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž se požívá Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“

Pán Ježíš po hostinách chodil a to, že to nebylo snadné a spojeno s vážnými tématy najdeme v 14. kapitole evangelia sv. Lukáše. Kapitola začíná (14,1): „Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho s předních farizeů, aby tam pojedl, dávali s na něho pozor.“ Zvýšená touha po hostině je v konečných důsledcích katastrofou. To lze pochopit ze slov o druhém příchodu Páně Mt 24,37-39: „Až přijde Syn člověka bude to právě tak jako v době Noemově. Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude až přijde Syn člověka.“

Na nedobré výsledky spojování mše svaté s hostinou ukazuje apoštol Pavel v I Kor 11,19-21: „Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří. Když se tedy scházíte, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán. Každý si totiž bere, co si přinesl k jídlu, takže potom jeden má hlad, a druhý je napilý.“

Ještě ostřeji běduje nad jistým typem hostiny list Judův: „Běda jim! Jednají jako Kain, pro hmotný prospěch se dali svést jako Balám a pro svou vzpurnost zahynuli jako Kore. Jsou to skvrny na vašich hodech lásky, beze studu s vámi hodují a pasou sami sebe.“

Touha po hostině, mejdanu, pikniku, „bavit se“, je bohužel významným motorem pastoračních žádostí o farní ples, diskotéku apod. Dostatek zájemců o tento typ aktivity kontrastuje s nedostatkem těch, co chtějí obětovat svůj čas při brigádnické opravě kostela anebo jeho úklidu zadarmo a pro Boží království. Z myšlenky, že mše svatá je jen hostina se vyvozuje, že všichni musí jít ke svatému přijímání, protože co by to bylo za hostinu, při níž bychom nic nejedli.

Sv. Kateřina Sienská přijímala často a znala, že se toto ani nechválí a ani nehaní. Varovala se chození ke svatému přijímání bez obětního smýšlení a tím povrchnosti a svatokrádežím. Z myšlenky, že mše svatá je oběť kříže nutně neplyne nutnost jít ke svatému přijímání. V Dialogu 66 sv. Kateřiny S. je o duchovním sv. přijímání: „Proto jsem ti řekl, že jsou lidé, kteří skutečně přijímají Kristovo tělo a krev, přestože je nepřijímají ve svátosti Eucharistie. Přijímají je totiž v lásce, která je dokáže okoušet prostřednictvím svaté modlitby, a to stejnou měrou, s jakou láskou se modlí.“

Pius XII. v encyklice Mediator Dei takto odsuzuje pojetí mše sv. jako bratrské hostiny s povinným přijímáním v článku 112: „…ještě více se odchylují ti, kteří, aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“

Svatý Alfons z Liguori nám v Pojednání o bolestech P. Marie popisuje vzor obětního smýšlení: „Oč ušlechtilejší je duše než tělo, o to byla bolest Panny Marie větší než všech ostatních mučedníků, jak Ježíš Kristus sv. Kateřině Sienské zjevil. Bolest duše s bolestí těla nelze srovnávat. Proto píše sv. opat Arnold Chartesský (De sept. Verb.), že při ukřižování neposkvrněného Beránka na hoře Kalvárii by jsi spatřil dva oltáře, jeden v srdci Panny Marie, druhý v těle Ježíše Krista. Kristus obětoval tělesně, Maria duševně.“

František Ekert píše v Cárkev vítězná o sv. Kvirinovi: “Na otázku, proč uprchl z města, odpověděl biskup: „Nejsem zbabělec ani si nejsem vědom nějakého zločinu. Ušel jsem z města nikoli ze strachu, nýbrž proto, že Pán a Mistr náš Kristus, jenž jest pravý Bůh, učedníkům svým tak činiti veli.“ Vladař namítl: „Však víš nyni, že zákony cisařské všude tebe zastihnou, a že ten, jejž Bohem svým zoveš, pomoci ti nemůže.“ Kvirin odvětil statečně: „Jsi na omylu, neboť Bůh můj, jemuž se klanim, je všude s námi, a může nám pomoci na každém mistě, kdekoli trváme. Bylť se mnou, když jsem byl zajat, a je se mnou také zde; onť posiluje mne a odpovídá tobě ústy mými…Kvirin snášeje trpělivě muka, odpověděl klidně: „Jsem knězem, a právě nyni konám úřad kněžský, an sama sebe pravému Bohu v oběť podávám. Raduji se z tohoto mučení a necitim žádných bolesti. Ochotně podrobim se ještě větším mukám, abych dal příklad těm, jichž biskupem jsem, by následovali mne do života věčného tou cestou, po níž nejrychleji tam se dochází“

Obětní smýšlení je v modlitbě sv. Ignáce z Loyoly, který se založením řádu jezuitů velmi přičinil o obnovu katolické víry po tridentském koncilu. Modlitba ukrývá jeho zásadu, že stačí méně myšlenek, ale hluboce prožívaných: „Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti. Nauč nás tobě sloužit, jak to právem zasluhuješ. Ať dáváme a nepočítáme, ať bojujeme a nedbáme ran, ať pracujeme a nehledáme odpočinek, ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu kromě vědomí, že jsme splnili tvou vůli.“