Podle Vatican insider (21. září) připravila Johana Bronková článek „Proč koncil mlčel o komunismu“. Byl zveřejněn 1.10. 2011 na webových stránkách české sekce vatikánského rozhlasu:
„Ačkoliv byl komunismus ve 20. století bezpochyby nejvýraznějším jevem s nejtrvalejšími důsledky, koncil, který vydal konstituci o Církvi v dnešním světě, se o něm vůbec nezmiňuje. Komunismus předepsal lidem ateismus jako oficiální filozofii nebo spíš státní náboženství, ale koncil ačkoliv se ateismem zabýval, toto ani slovem nezmínil. V době zasedání koncilu byla komunistická vězení místy nevýslovného utrpení a pokořování mnoha „svědků víry“, ale koncil se o tom nezmiňuje.
Čím je vedle tohoto mlčení údajné mlčení k nacistickým zločinům, které někteří katolíci, včetně některých účastníků koncilu, vyčítají Piu XII.“ – napsal před čtyřmi lety ve svých pamětech nestor italské církve, kard. Giacomo Biffi.
Slova tohoto dlouholetého boloňského arcibiskupa znovu zazněla v minulých dnech při prezentaci knihy Jeana Madirana „Dohoda z Metz“. Věnuje se tajné a nepsané úmluvě Vatikánu a Moskvy uzavřené právě v Metách. O co v ní šlo? Jan XXIII. požádal pravoslavnou církev, aby vyslala své pozorovatele na koncil. Moskevský patriarchát účast odmítl. Na druhé straně Kreml dobře věděl, že v rámci oficiálních předkoncilních konzultací o tématech, jimiž se má koncil zabývat, velká část biskupů apelovala na oficiální odsouzení komunismu. Janu XXIII. tolik záleželo na přítomnosti představitelů ruského pravoslaví, že za jejich příjezd nabídl Moskvě mlčení o komunismu. Právě toho se týkalo setkání v Metách, kterého se za Svatý stolec účastnil kard. Eugène Tisserant, tehdejší děkan kardinálského sboru, a za druhou stranu jaroslavský metropolita, arcibiskup Nikodém.
Při rekonstrukci dohody z Metz se Jean Madiran odvolává na vzpomínky biskupa tohoto francouzského města, který veřejně prohlásil: „Právě v našem regionu došlo k incognito setkání kard. Tisseranta s arcibiskupem Nikodémem. Arcibiskup Nikodém souhlasil s tím, aby do Moskvy bylo odesláno oficiální pozvání s ujištěním o nepolitickém charakteru koncilu. Francouzský spisovatel a novinář připomíná také vzpomínky německého teologa Bernarda Häringa, sekretáře a koordinátora redakčního výboru koncilní konstituce O Církvi v dnešním světě: „Věděl jsem s naprostou jistotou – píše Häring – že papež Jan slíbil moskevské vládě, že koncil nevydá žádné odsouzení komunismu, aby se jej – díky tomu – mohli účastnit pozorovatelé ruské pravoslavné církve.“
Existenci dohody mezi Moskvou a Vatikánem potvrdil v roce 1963 také bulletin Francouzské komunistické strany „France Nouvelle“. Čteme v něm: katolická církev „se nemůže spokojit s povrchním antikomunismem. Sama se konec konců zavázala u příležitosti dialogu s Ruskou pravoslavnou církví, že během koncilu nijak přímo nezaútočí na komunistický režim.“ O garancích poskytnutých Moskvě Janem XXIII. psal v roce 1963 také katolický deník La Croix.
Jan XXIII. stejně jako později Pavel VI. dohodu z Metz dodrželi. Když v roce 1965 více než 400 otců koncilu podepsalo petici s žádostí, aby se Gaudium et Spes zabývala také problémem komunismu, byl jejich apel odmítnut bez vysvětlení a jakékoliv další diskuse behěm zasedání. Když pak 15. listopadu 1965 vypočítával Pavel VI. ve svých poznámkách úkoly koncilu, jmenoval mezi nimi: „nezmiňovat se o komunismu“, a poznamenal k tomu letopočet 1962, což – jak se zdá – bezprostředně odkazuje k tajnému setkání v Metách.“

Ve své pastorační instrukci z roku 1871, náležitě schválené Piem IX., švýcarští biskupové učí: „Papež není neomylný ani jako člověk, ani jako učenec, ani jako kněz nebo biskup, ani jako světský vládce, soudce nebo zákonodárce. Není neomylný nebo bezchybný ve svém životě nebo chování, svých politických názorech nebo ve svých stycích s vladaři, a dokonce ani při řízení Církve. Papež je neomylný výhradně a výlučně, když jako nejvyšší učitel Církve vyhlašuje ve věcech víry a mravů definici, která musí být věřícími povinně přijata a zastávána.“ Rozhodnutí Jana XXIII o ateismu patří mezi politické, s kterými se nemusí katolický křesťan ztotožnit.
Kurs Jana XXIII. se projevuje i v misále Pavla VI., v modlitbě za ty, kdo nevěří v Boha: „Modleme se také za ty, kdo v Boha nevěří. Kéž žijí poctivě podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli.“ – „Všemohoucí, věčný Bože, stvořiteli všech lidí, ty jsi jediné dobro a jenom v tobě je pravý pokoj. Smiluj se nade všemi, kteří o tobě nevědí, a dej, ať konají dobro a přes všechny překážky dosáhnou pokoje. A těm, kdo v tebe věří dej, ať jejich život uprostřed nevěřících je znamením tvé lásky, aby každý, kdo se s nimi setká, setkal se s tebou, pravým Bohem a Otcem všech lidí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

Dřívější (tradiční) znění v misále Pia V. se jasně vyjadřuje ke zlu ateismu a nemá pro něj pochopení: „Modleme se i za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí, aby zanechali svých model a obrátili se k Bohu živému a pravému i jedinému Synu jeho Ježíši Kristu, Bohu a Pánu našemu.“ – „Všemohoucí, věčný Bože, jenž nechceš smrt hříšníků, ale život, přijmi milostivě naši modlitbu a vysvoboď je od modloslužebnictví a přidruž je k své svaté Církvi ke chvále a cti svého jména. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna svého. Amen.“
I. vatikánský koncil z roku 1870 učí: „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.” Tím je přiznána nejen papeži, ale každému, byť jiným způsobem, možnost neomylnosti. Ateismus zavrhuje stejný I. vatikánský koncil takto: “Kdo by řekl, že jediného a pravého Boha, našeho Stvořitele a Pána, nelze ze stvořených věcí přirozeným světlem rozumu s jistotou poznat, anathema sit.“