Je dogma o „Neposkvrněném Početí“, ustavičném panenství, božském mateřství a Nanebevzetí Panny Marie. Každé dogma má svou historii, k níž patří tříbení odlišných a protikladných názorů. Páté, zatím diskutované dogma, je o Panně Marii „Prostřednici, Orodovnici a Spoluvykupitelce.“

Učitel Církve sv. Alfons Maria z Liguori píše v úvodu své knihy Vznešenosti Panny Marie: “Kdyby se někomu zdálo některé tvrzení v knize příliš odvážným, prohlašuji, že jsem je psal a chápal ve smyslu svaté Církve katolické a zdravé teologie. Když jsem na příklad nazval Marii Prostřednici, mínil jsem ji tak zvát jen jako prostřednici z milosti na rozdíl od Ježíše Krista, jenž je prvním a jediným prostředníkem ze spravedlnosti. Názvem Marie všemohoucí, (jak ji nazvali též sv. Jan Damašský, sv. Petr Damiani, sv. Bonaventura, Kosmas Jeruzalémský a jiní), chtěl jsem ji tak jmenovati, pokud jako Matka Boží vymůže na Pánu svými modlitbami vše, oč žádá ve prospěch svých ctitelů, poněvadž této vlastnosti Boží nemůže být schopna stvořená bytost jíž je Maria.“
Titul Prostřednice milostí nám předkládá jeden z mariánských svátků (8.5) a sv. Alfons z L. upřesňuje s ním i roli Panny Marie jako Přímluvkyně, Orodovnice.

Pět ze šesti kardinálů, kteří byli spolupořadateli mezinárodního sympozia o Panně Marii Spoluvykupitelce ve Fatimě v roce 2005 předalo oficiálně kardinálem Telesfore Toppo z Indie dopis papeži Benediktu XVI. v roce 2006 s touto žádostí: „Věříme, že uzrál čas pro slavnostní definici trvalé nauky Církve o Matce Vykupitele a její jedinečné spolupráci na díle vykoupení i v pozdější roli rozdělování milostí a přímluv za lidskou rodinu.“ Za tuto iniciativu je odpovědný kardinál Martinez z Portorica.
To, že mezi kardinály není žádný Evropan by mohlo vést k nezájmu zamýšlet se v Evropě nad touto věcí. Ve skutečnosti tato iniciativa kardinálů ze zemí, kde je křesťanství mnohdy na vzestupu by mohla pomoci duchovně upadající Evropě k oživení víry. Pokusíme se najít důvody k tomuto tvrzení. Vrátíme-li se k uvedenému sv. Alfonsu z Liguori, tak můžeme obdobně k titulu –„Spoluvykupitelka“ dodat, že je spoluvykupiteka z milosti na rozdíl od Ježíše Krista, který je první a jediný vykupitel ze spravedlnosti. K Panně Marii a jejímu spoluvykupitelství, prostřednictví a orodování můžeme vymezeným způsobem přiřadit další osoby. Například apoštolové byli a jsou orodovníky, přímluvci u Boha, který vyslýchá prosby. Stejným způsobem jsou prostředníky milostí a spoluvykupitely dle upřesněného způsobu chápání pod Kristem. Otvírá se prostor pro další lidi, především svaté, ale i běžné lidi. Je snad přehnané tvrdit, že každý, kdo se podílí na křtu dítěte – dárce milosti je Bůh – kněz, co křtí, rodiče a kmotři a další jsou svým vymezeným a omezeným způsobem prostředníky milosti? A není malý rozvoj křestní milosti způsoben i tím, že lidské osoby podílející se na křtu málo anebo vůbec neznají a neplní roli prosebníka v modlitbě? Nezlepšilo by se jejich jednání, kdyby je neslo vědomí pokorného spoluvykupitelství?

Když vezmeme věci z druhého konce na případu Jidáše - není jeho modloslužebné peněžní zaměření zradou na roli, kterou pod Kristem s P. Marií plnili apoštolové? Jidáš spolupracoval se zlem a to pokračuje v dějinách. Skrze sdělovací prostředky vzniklo u nás mínění, kdy spolupracovník StB je vnímán jako ten, kdo působil více zla než pracovník StB. Podobně nesprávně je možné v rovině dobra myslet, že Spoluvykupitelka je více než Vykupitel. Člověk má krásný úkol být prostředníkem milosti, orodovníkem a spoluvykupitelem! Nesnížil by takto prožívaný život počty kněží, co opustili kněžskou službu anebo v minulosti řady těch, co spolupracovali více s nacismem a komunismem než s Kristem? Možná se můžeme ptát, zda dogma o Panně Marii Spoluvykupitelce, Prostřednici a Orodovnici neotevře před námi nějaké dobré možnosti, jak nezakopat hřivny lhostejností a podílením se na zlu.
Z českých autorit Silvestr M. Braito O.P. v knize Život str. 32, vydáno r. 1932: „Nemožno, naprosto nemožno oddělit Marii od Ježíše, a proto nemožno oddělit Marii od vykupitelského díla Ježíšova, jež bylo účelem jeho vtělení. Proto plným právem nazývají teologové Marii Coredemptorix (Spoluvykupitelka), proto právem Církev miluje nauku o Marii, zdroji všech milostí.“
Sv. Augustin učí (Sermo 169): „Bůh, který nás stvořil bez nás, nespasí nás bez nás.“ Co můžeme vždy dělat pro vlastní spásu? Co to má být? Neznamená to být Spoluvykupitelem, Prostředníkem a Orodovníkem?
Co do podstaty lze o uvedených titulech mluvil při četbě řady autorů. Jeden z deníčku sestry Faustiny č. 1783-4: „Nevíme, jaký počet duší máme svými modlitbami spasit, proto se stále modleme za hříšníky. Dnes při delší rozmluvě mi Pán řekl: Jak velice toužím spasit duše. Má nejmilejší sekretářko, napiš, že toužím vlévat svůj Božský život do lidských duší a posvěcovat je, jen když ony budou chtít mou milost přijmout. Největší hříšníci by dosahovali veliké svatosti, stačilo by, kdyby uvěřili mému milosrdenství.”
V encyklice Spe salvi Benedikta XVI. v části o jednání a utrpení je pod č. 35: „Můžeme totiž sebe i svět otevřít pro příchod Boží: pro pravdu, lásku a dobro. Svatí dělali přesně toto, takže coby „spolupracovníci Boží“ přispěli ke spáse světa.“ K tomuto místu jsou biblické citace I Kor 3,9: „Jsme totiž Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba.“ I Sol 3,2: „…a poslali jsme Timoteje, našeho bratra a spolupracovníka v hlásání Kristovy radostné zvěsti, aby vás utvrdil a povzbudil ve víře tak, že by se nikdo nedal zviklat těmito souženími.“

Pravděpodobný chlad k přiznání titulu „Spoluvykupitelka, Prostřednice a Orodovnice“ Panně Marii lze čekat od těch, kteří jak se někdy říká „dělají“ ekumenismus a mezináboženský dialog. Pokud by se uvedený titul nelíbil např. evangelické pastorce nebo dalajlámovi, tak jej budou považovat za problematický. Sekularizovaní křesťané by asi nejprve potřebovali pozitivní vyjádření ze strany EU anebo OSN. K těmto postojům slovo sv. Hilaria: „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“
S titulem Spoluvykupitelky jsou spojena zjevení Idě Peerdemanové v Amsterodamu v letech 1945-1958. Jsou vydána knižně jako „Poselství paní všech národů“. Apokalyptický ráz poselství je spojen s požadavkem této modlitby a neměněním textu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Otce, sešli nyní svého Ducha na zem. Dej, ať Duch Svatý přebývá v srdcích všech národů, aby byly ochráněny před zkázou, neštěstím a válkou. Kéž Paní všech národů, která byla kdysi Marií, je naší Orodovnicí. Amen.“