Kniha „Se srdcem pokorným“ vznikla z úryvků korespondence a promluv blahoslaveného Jana XXIII. Najdeme v ní otevřenost vůči:
- Kristu: „Jedině Kristus musí kralovat ve vašem srdci a musí být trvalou touhou celé naší existence, a to i v těch nejobtížnějších situacích, neboť jedině on má opravdu slova věčného života (28.4. 1962).“
- světu podle víry: „Dobrý křesťan v rozletu mladosti i v plodné zralosti středního věku musí usilovat o to, aby měl pevnou, hlubokou, aktivní víru, která musí osvěcovat každý jeho krok, jeho rozhodování, naplňování všech vlastních povinností v rodině i v kontaktech s okolním světem, v dávání příkladu i v podněcování druhých k dobrému (31.1. 1960).”
- lásce podle evangelia: „Zatímco v čistě občanských ustanoveních je cílem materiální pomoc, pro křesťany tohle představuje pouze prostředek k tomu, aby člověk naplnil dvojjediné přikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí…Miluj svého bližního jako sám sebe (Mt 22,37.39) (21.2. 1960).“
- lásce, jak ji hlásali svatí: „Jedná se o lásku vůči Bohu a bližnímu z celého srdce, jak to krásně říká Lev Veliký: Láska k Bohu proto, aby jeho sladká vůle panovala nade všemi lidmi…láska k bližnímu proto, abychom byli přítomni v příslušném okamžiku tam, kde je to opravdu zapotřebí, abychom vydávali svědectví pravdě a nikoho neuváděli do omylu. Tato láska musí obstát v každé zkoušce, v každé oběti, tak budeme vzdělávat druhé dobrým příkladem (5.1. 1962).“
- Duchu Svatému: „Jedině síla Ducha Svatého může udržet křesťany v jejich boji za dobro a může jim dát šťastně překonat obtíže a strázně života (28.4. 1959).“
- Církvi: „Církev je trvalá připomínka Boží přítomnosti mezi vámi (15.srpna 1962).“
- Panně Marii: „Láska ke Kristu je láskou k Marii. On je božský Spasitel. Maria jeho Matka, je ve světle vykoupení duchovní Matkou každého z nás” (15.2. 1959).
- modlitbě svatého růžence: „Budu klást větší důraz zejména na modlitbu svatého růžence, který chci recitovat spolu se svými nejbližšími” (22.-25.5. 1955).
- mši svaté: „Mše svatá musí být středem dne, takže každý náš úkon k ní musí směřovat jako příprava a jako díkuvzdání” (2.7. 1962).
- svatém Josefu: „Po Mariině boku stojí svatý Josef. On, přečistý Mariin snoubenec a manžel, je ochráncem nesmírného množství řemeslníků a dělníků, tedy nás všech, protože každý z nás je vlastně nějakým způsobem dělník” (1.5. 1963).
- správnému svědectví: „Křesťan není neústupný, ale také se varuje před kompromisy, pokračuje vpřed bez obav a s jistotou“ (29.3. 1959).
- kostelu a svatostánku: „Velkolepé je bohatství chrámů rozesetých po celém světě ke slávě našeho Pána. Úžasný je především eucharistický kult, který dává člověku zakoušet tak mnoho sladkosti v srdci, ale to, co je opravdu podstatné jako indikátor pravosti a opravdovosti každé křesťanské komunity i opravdovosti duchovní zanícenosti, je láska k Ježíši Kristu v tajemství Nejsvětější svátosti, spřízněnost se svatostánkem, úsilí o to, aby Ježíš nebyl v Nejsvětější svátosti opuštěn ve své tajuplné osamělosti, která přináší světu tolik požehnání” (28.5. 1959).
- modlitbě: „Modlitba je základem každé naší akce i posilou při jejím uskutečňování. Modlitba dává vůni a sladkost každé naší oběti. Bez modlitby se každá akce stává pouhou čirou vnějškovostí, která k ničemu nevede a která pod povrchem pochybného úspěchu skrývá prázdnotu a neplodnost” (3.11. 1961).
- práci: „Práce a bolest jsou prvním pokáním, které Hospodin uložil lidstvu po jeho pádu do hříchu. Nuže tedy dobře, jako hřích přitahuje Boží hněv, tak zase posvěcení práce a bolesti přivolává Boží milosrdenství na celý lidský rod” (19.3. 1959).
- správnému užívání sdělovacích prostředků: „Nikdy se nepropůjčujte překrucování pravdy. Mějte z takového počínání upřímnou hrůzu” (22.12. 1960).
- apoštolátu: „Tajemství účinnosti každého apoštolátu spočívá zejména v upřednostňování modlitby, kajícnosti a upřímné pokory” (12.11. 1961).
- rodině žijící evangelium: „Obracíme se na rodiny, které jsou plny víry a velkodušnosti, aby nahlížely jako největší vyznamenání od Pána, jež někoho může potkat na této zemi, když smí nabídnout Pánu svého syna jako kněze” (21.4. 1961).
- mládeži: „Mládeži je třeba neustále vysvětlovat to, že opravdová spokojenost se nachází v životě pojímaném jako dobrovolná a plně vědomá odpověď na Boží povolání” (14.7. 1961).
- katechismu: „Katechismus patří k opravdovým bohatstvím Církve svaté, rodiny, národa. Je to ničím jiným nesrovnatelné a nezadatelné bohatství, poněvadž je vytěženo u Boží knihy Starého a Nového zákona i z životodárného učení Církve Kristovy. Kéž byste se od katechismu nikdy neodchylovali” (16.9.1962).
- svěcení neděle: „Chcete, aby papež nepociťoval svatou povinnost upozorňovat ze všech svých sil na aktualitu a svatost Božího přikázání, které říká, že člověk má světit sváteční den?” (24.9.1961).
- k dobrému využití času: „V křesťanském pojetí života má veškerý čas hlubokou hodnotu, kterou mu dává náš Pán, a proto je třeba využívat tohoto času k oslavě Boží a k vlastnímu sebezdokonalování” (26.8. 1962).

Kolik lidí je dnes otevřeno nebo uzavřeno vůči myšlenkám z této korespondence Jana XXIII.? Otevřenost, kdy podle sebe soudím tebe může přinést řadu omylů o otevřenosti blahoslaveného Jana XXIII.
Uzavřenosti vůči Janu XXIII. se dopustili kněží kolaborujících u nás s komunistickým režimem ve sdružení nazvaném pokrytecky podle jeho encykliky Pacem in terris z 11.4. 1963, která začíná takto: „Mír na zemi (Pacem in terris), tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachování řádu, který ustanovil Bůh.“
I dnes chybí otevřenost pro článek 92 Pacem i terris: „Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina (O Boží obci): “Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém.”

Novinář Antonio Socci napsal knihu Čtvrté fatimské tajemství. Kniha píše o uzavřenosti vůči třetímu tajemství Fatimy. Vyšla 6. října 2006 s věnováním papeži Benediktu XVI. a o Janu XXIII. se dočteme: „Jan XXIII. zahájil koncil v říjnu 1962 promluvou, která zůstala slavnou díky nešťastným narážkám na fatimské děti: „Zdá se nám, že se rozcházíme s různými proroky neštěstí, kteří stále ohlašují katastrofy, téměř jako by už nadešel konec světa.“ Papež si myslel, že jeho „prorocký duch“ je pronikavější než Královny proroků. Oznámil oslnivé jaro pro Církev, a viděli jsme, že místo toho přišla mrazivá zima.“
Kéž rozhodnutí papeže Františka zasvětit svůj pontifikát Panně Marii fatimské přinese pravou otevřenost vůči poselství Fatimy a vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie!