Při otázce, kam se má kněz obracet s modlitbou při mši svaté, je odpověď: K Bohu.
Po vydání misálu Pavla VI. převládl postoj kněze čelem k lidem (proti lidu). Před misálem Pavla VI. to bylo směrem k Východu, jak jsou kostely orientovány. Naši předkové nemluvili o tom, kam je kněz zády. Při mši svaté s knězem v čele lidu, čelem k východu a obvykle i svatostánku, konali a i dnes při úctě k tradici konají liturgii. Na zemi jsme poutníky a od toho, kdo vede poutníky nečekáme obrácení čelem k ostatním. I při pouti autobusem pouze hloupý člověk by naříkal, že řidič autobusu nás veze obrácen zády k lidu.

Biskup Atanáš Schneider 15. ledna 2012 v Paříži mluvil o liturgii a řekl: “První a nejvýraznější ránou slavení mešní oběti je praxe, že kněz při eucharistické modlitbě a svatém proměňování, tedy v nejposvátnějších chvílích božského klanění, je obrácen tváří k přítomným. Taková vnější forma odpovídá spíše přednášce, výuce nebo pohoštění. Vytváří se tu útvar uzavřeného kruhu. To není pro tuto modlitbu a klanění přirozené. Takovou formu II.vatikánský koncil nepožaduje a ani vzdáleně nepřipomíná. Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů říká: “Myšlenka, že se mají kněz a lid při modlitbě na sebe vzájemně dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Kněz a lid se nemodlí k sobě navzájem, ale k Pánu.”
Svatý Cyril měl za svého učitele sv. Řehoře Naziánského a jeho nejlepší přítel, učitel Církve, po němž se nazývá jedna liturgie, sv. Basil v knize o Duchu Svatém 27 učí o obrácení všech jedním směrem na východ: „Např. všichni zříme k východu v čas modliteb, avšak nemnozí víme, že tím hledáme dávnou rajskou vlast, kterou zasadil Bůh v Edenu na východě.“

Další doklady modlitby směrem k východu snižované označením „zády k lidu“:
Apoštolové tedy nařídili, že je třeba se modlit k východu, neboť jako blesk vyšlehne od východu a zazáří až na západ, tak to bude i s příchodem Syna člověka (Addaiovi didascalia)
A je nezbytné se modlit k východu, neboť je psáno: království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy panovníku, tomu, jenž jezdí po nebi k východu (Didascalia apostolorum)
My se nemodlíme obráceni k východu povrchně nebo náhodou…Tato apoštolská tradice není psaná. Mnoho z toho, co nám bylo předáno skrze tradici, není napsáno (sv. Jan D., O pravé víře IV)
Obraťte svou pozornost k východu (liturgie sv. Marka)
Psállite Deo, qui ascéndit super cælum cæli, ad Oriéntem - Zpívejte Bohu, který vystoupil nad nebesa nebes k Východu (žalm 67,35)

Sv. German, patriarcha, + 733: “Modlitbu směrem k východu jsme tak jako všechno ostatní přijali od svatých apoštolů. To proto, že jasné světlo spravedlnosti - Kristus, náš Bůh - vyšlo na Zemi v oněch oblastech Východu, kde vychází smysly vnímatelné slunce. Jak praví prorok: “Jeho jméno je Orient” (Zach 6,12); a “skloň se před Pánem, celá země, který vystuje na nebesa na Východě” (žalm 67); a “vstupme do jeho příbytku, klanějme se před podnoží jeho nohou (žalm 132) a dále “v onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východě” (Zach 14,4). Proroci takto promlouvají také s ohledem na naši horoucí naději v opětovný zisk rajské zahrady Edenu i v jas druhého příchodu Krista, našeho Boha, od východu.“”

Jsou čtyři světové strany: sever, jih, východ a západ. Mělo by být hned jasné, že směr k vycházejícímu slunci samozřejmě naznačuje, že bychom se měli modlit směr na tuto stranu (Origenes, O modlitbě)
Není také bez zajímavosti, že se krví býčka kropí směrem k východu. Vždyť právě od východu se ti dostalo smíření. Odtud je totiž muž, zvaný vycházející, který se stal prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Jsi zde tedy zván, abys vždycky hleděl k východu, kde ti vychází Slunce spravedlnosti a kde se ti vždycky rodí světlo. Abys totiž nikdy nechodil ve tmě a aby tě poslední den nezastihl v temnotách (Origenes, homilie na třetí knihu Mojžíšovu)

Jediný dochovaný křesťanský kostel z doby přednicejské v mezopotámském městě Dura Europos svědčí o sloužení k východu (apsidě). O sloužení k východu svědčí starověké kostely a basiliky (podle knihy Orientation as a Liturgical Principe M.J. Moretona)

Severně od Alp existuje okolo stopadesáti oltářů z prvního tisíciletí, které jsou dosud ve svém původním umístění, ale maximálně dva by mohly být použity pro bohoslužbu “versum populum” (J, Braun, Der Christliche Altar)

V starobylé byzantské liturgii lid kněze pro ikonostas nevidí a vidět mu do tváře je této liturgii cizí. Stát čelem k lidu, ale místo u oltáře u stolu, konat liturgii jen v mateřském jazyku a podávat na ruku ve stoje jsou prvky protestantské, k nimž se katolická církev v liturgických změnách po II. vatikánském koncilu posunula, avšak vzdálila se tím od liturgie byzantské, kde je oproti protestantismu zachováno sedm svátostí.

Starý zákon má u proroka Ezechiela 44,1: “Pak mě zavedl zpět k vnější chrámové bráně směřující na východ: byla zavřena.
Hospodin mi řekl: „Tato brána zůstane, zavřena, nebude otvírána, nikdo jí nebude procházet, neboť Hospodin, Bůh Izraele, jí prošel, proto zůstane zavřena.”

Sv. Augustin v díle O slovech Páně: „Volá tě Východ, to je Kristus a ty dbáš Západu, to je člověka smrtelného a schopného omylu.“ V souladu s tím lze dodat: Volá tě Kristus, abys byl obrácen čelem k Bohu a ty voláš po obrácení čelem k člověku, oltáři čelem k lidem smrtelným a schopných omylu a nevidíš, jak měníš bohoslužbu s oslavou Boha a na lidoslužbu s oslavou sebe

II. Vatikánský koncil (a žádný pokoncilní předpis) nepřikázal oltáře čelem k lidu a kněze k tomuto postoji u oltáře nezavazuje. Těm, kdo tvrdí, že oltáře čelem k lidu chtěl koncil, klidně řekněme, aby nám ukázali na příslušné místo, kde je to možné najít.