Kniha Malá katolická liturgika Bonaventury Bouše má v předmluvě slova Václava Konzala: „Přijmi tedy, laskavý čtenáři, tuto „Malou katolickou liturgiku“ jako poctivý příspěvek Bonaventury Bouše k naplňování požadavku otců koncilu“.

Aleš Opatrný ji označil za nejlepší knihu roku 2004 v anketě Katolického týdeníku roku 2005.

Platnost slov z nadpisu „Nemálo matoucí liturgika“ ukazují uvedené citace z knihy a k ní kurzívou psané slovo, obvykle z dokumentů II. Vatikánského koncilu a pokoncilního katechismu.

To, že kniha není katolická je ukázáno zvláště na katolických tématech: Eucharistie, papež, Panna Maria

Str. 55 Eucharistie, dekret Pia X. o častém a časném přijímání: “Historická argumentace tohoto dokumentu je zcela neautentická: denní přijímání nebylo přece nijak zvykem prvokřesťanských obcí. Rovněž rozhodnutí o příjímání dětí je teologicky pochybné.” (str. 70-71) - Svatý papež Pius X. nás vedl na scestí? II. Vatikánským koncilem (dále II.VK) doporučený sv. Tomáš Akvinský cituje sv. Augustina ze starokřesťanské doby: „Tento chléb je denní, denně přijímej, aby ti denně prospíval. Tak žij, abys denně zasloužil přijímat.“ K dennímu přijímání odkazuje i slovy starověkého biskupa sv. Ambrože: „Jestliže kdykoli se vylévá krev Kristova, vylévá se na odpuštění hříchů, musím vždycky přijímat, jenž vždy hřeším, musím mít vždycky lék.“

Str. 73 Celibát: “Přesvědčí se, zda je už přítomna sestra nebo bratr (pokud je ještě nutno respektovat celibát, snad spíše jen bratr), který slíbil pomoc při večeři Páně.” - II. VK Dekret o kněžství PO 16: „Tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své Církvi stále štědře uděloval.“

Dědičný hřích str. 152: “Rozpaky nad smyslem křestního ritu působí křest poléváním nemluvňátek; nechceme-li přijmout mýtus o tzv. dědičném hříchu, který se dítěti tímto mysteriózním úkonem odpouští.” - Tridentský koncil: „Popírá-li někdo, že milostí našeho Pána Ježíše Krista, která se dává křtem se odpouští stav viny dědičného hříchu, nebo tvrdí-li někdo, že se nesnímá vše, co má v sobě pravý a vlastní charakter hříchu…budiž vyobcován.“

Str. 159 Hromadná zpověď: “I když zásadně nemůže být proti soukromému vyznání námitek (právě naopak!), současný stav možno napravit jedině tak, že se těmto nevykořenitelným předsudkům, hraničícím s herezí, vezme radikálně možnost uplatnění; že se církve uchýlí k společnému vyznání, a především k společné absoluci.” - Léčení horší než nemoc – místo špatné osobní zpovědi společná absoluce!

Str. 161 jiná formule rozhřešení. Katechismus katolické církve (KKC) 1484: „Individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstávají jediným řádným způsobem, jímž se věřící smiřují s Bohem a Církví, ledaže by je od této zpovědi omlouvala fyzická nebo jiná běžně nepřekonatelná nemožnost.“

Koncelebrace s nekatolíky str. 169: “Je-li jeden ze snoubenců člen jiné křesťanské církve, je nutné, aby byl jeho duchovní přítomen a aby se obřadu aktivně účastnil…Při večeři Páně může host vysluhovat chlebem nebo kalichem, ovšem způsobem, který je ve shromážděné církvi obvyklý. Po stolování si oba duchovní navzájem poslouží tělem a krví Páně. V závěru bohoslužby poprosí předsedající hosta, aby dal shromáždění požehnání.”

Katechismus katolické Církve (KKC) 1400: „Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, „neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství /II.VK Dekret o ekumenismu UR 22/. A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími.“

Konání pohřbu str. 177: “Klasická forma pohřebního obřadu: bohoslužba v kostele, průvod na hřbitov a uložení do země, je už málokde uskutečnitelná.” - KKC 1686: „Pohřební obřady římské liturgie předkládají tři druhy slavení pohřbu, odpovídající třem místům, na kterých se koná (dům, kostel, hřbitov), a okolnostem, jako rodina, místní zvyky, kultura a lidová zbožnost.“ Tato klasická forma i s rozloučením u domu je na Moravě na rozdíl od Čech často praktikována.

U svátostí (str. 151-182). CHYBÍ Eucharistie. Náhoda? Návrh písní (str.185-230) neobsahuje žádný z eucharistických hymnů sv.Tomáše Akvinského. Náhoda? Zpěvník (kancionál) je na str. 37 uváděn jako liturgická kniha a ukazuje pojetí liturgie. Z pohledu na písně kancionálu je tedy vidět protestantizace liturgie a podvyživenost pokud jde o Eucharistii (a Pannu Marii.)

“Církev potřebuje nějakou místnost, třeba sebechudší, kde by se mohla pravidelně scházet. Středem této místnosti je stůl Páně a bible, která na něm leží.” - Pavel VI. ve vyznání víry o Eucharistii: „ve svatostánku je živým srdcem každého kostela.“ Co je katolickým středem?

Str. 19: “Kostel není místem ze světa vyděleným a posvátným” - A proto krádeže v kostele nejsou svatokrádeží!?

“Neboť v kostele nejsou blíže Bohu než ve světě, který je boží, do něhož jsou postaveni a kam plně patří.” (str. 21) A proto když plně patří světu při sledování televize jsou Bohu stejně blízko jako kdyby šli do kostela na bohoslužbu….

Eucharistický chléb (str. 23 a 28). Proč ne Nejsvětější svátost oltářní?

„Svěcení“ zvonů je dosud v oficiálních liturgických knihách právě tak jako „svěcení“ kostela vzornou ukázkou zápodogótské a galikánské liturgické magie (str. 25) II. VK Kostituce o liturgii SC 79: „…podle potřeby je možné přidat do nich (rituálů) nové svátostiny.“ Místo možného rozšíření redukce žehnání a svátostin!

Str. 28: Skoro neužívaným předmětem je kaditelnice…A vůbec už nenajde použití monstrance…a pacifikál….To platí samozřejmě a především i o liturgickém kropáči…a přenosné kropence; vysvětlivka (red.) :…Autor tu svým radikálním vyjadřováním vyslovuje požadavek neustálého usilování o pravdivost…(?!) Kropenka a jiné předměty jsou lživé?

Str. 32: “Je těžko radit, které české vydání bible je pro liturgické účely nejvhodnější.” Str. 33: “Nezbývá tedy katolickému duchovnímu než vzít zavděk Biblí kralickou.” - II. VK O Božím slově DV 25: „Církevní představení, „u nichž je apoštolská nauka“, mají vhodně poučovat sobě svěřené o správném používání biblických knih – především Nového zákona, a na prvním místě evangelií – pomocí překladu posvátných textů opatřených nutnými a opravdu dostatečnými vysvětlivkami, aby děti Církve bezpečně a s užitkem braly do ruky Písmo svaté a byly proniknuty jeho duchem.“ Jak toto splňuje kralická bible?

Str. 35: “Reforma misálu a rituálu po Druhém vatikánského koncilu dopadla žalostně…představený církve by se měl ustavičně s taktem snažit o postupnou demagizaci a deritualizaci liturgie ve své obci. Proto mu místo okázalých liturgických knih dostatečně poslouží pouhá sbírka textů, převážně modlitebních, kterou si pořídí sám a sám uspořádá do malého sešitu…” (str.37) viz závěr

Je samozřejmé, že předsedající uváží, kterých perikop má při shromáždění použít; často si vybere jen dvě, evangelijní vždycky (str. 47) viz závěr

“Církev musí pochopit, že nevlastní ani pravdu, ani spásu, ale že má být na cestě za pravdou a spásou; že není sama sobě smyslem a cílem, ale že jejím smyslem a cílem je parusie Kristova; že její přítomnost musí být určována budoucností, přicházejícím královstvím božím.” (str. 43). - A co slovo Boží 1 Tim 3,15 o Církvi – sloupu a opoře pravdy? Jak může být Církev oporou pravdy, pokud v ní není a nemá ji? II.VK UR 3: „Neboť jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy.“ Proč do Církve vstupovat, když tam není spása anebo je stejně přítomna jinde?

“Místní církev raději použije apoštolského vyznání víry, také z důvodů ekumenických…Potřeba odložit nicejsko-cařihradské symbolum…” (str. 47) - A co odloží z ekumenických důvodů protestanté? “…vyráběné hostie umožnily snadnější přechovávání svátosti a od 14. století také její vystavování, kterým se kult oltářní svátosti rozvinul do forem a rozměrů v jiných církvích nevídaných” (str. 51). - Evangelíkům se to nelíbí?

V misále Pia V i novém mešním řádu zůstalo nevhodně jen mytí rukou po ofertoriu (str. 54) „Orate fratres“ (Modlete se bratři)…Text rozšířené části i odpovědi je z teologického hlediska katastrofálně špatný. Bohužel zůstal i v misálu Pia V. (str. 55). - Protože rozlišuje oběť kněze a věřících, což protestanté ruší…od demagizace formy je k demagizaci obsahu jen krok.

Nicméně se s tím, co bylo oficiálně vykonáno, jistě nespokojí. Vytvoří si podle těchto úředních vzorů a podle starobylých předloh svou eucharistickou modlitbu zbavenou teologických nejasností (str. 61) viz str. 96 „narodil se z ženy“ – je tím odstraněna teologická nejasnost o „ustavičné Panně“? - Od odstranění závazných slov je k bludům opravdu jenom krok.

Přijímání eucharistického chleba do úst hraničí dokonce se směšností (samizdatové vydání 1981) – „průkopník“ podávání na ruku. - Pokud nejde o chleba, ale Tělo Páně, tak podávání do úst je přiměřené.”

“Jako hostitel bude přijímat až naposled.” (str. 66) - Jako obětník by mohl přijímat jako první?

“Denní celebrace mše je příliš zatížena přežitky a navíc v současné situaci pro věřící neúnosná” (str. 72). - Viz papež str. 70-71. II. VK O kněžství PO 13: „V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy. Proto se vřele doporučuje každodenní sloužení mše svaté, protože je to úkon Krista a Církve i tenkrát, když nemohou být přítomni věřící.“

”…je-li přijímajících mnoho. V takovém případě by snad bylo lépe, kdyby si stolující brali sami sousta chleba z patény.” (str. 89). –„Průkopník“ eucharistické samoobsluhy s bludařským “sousto” místo Tělo Páně!

“Snad nejvhodnější pro svůj eucharistický obsah, je píseň „Jezu, Kriste, štědrý kněže“ – a to nikoliv její starší text, který je ve většině katolických kancionálů, ale textová úprava připisovaná Husovi.” - Raději ať jsou věci husitské než katolické!

“Nakonec přijímá sám jako hostitel, který si vždycky bere jako poslední…nic proti tomu, aby…i katolický duchovní…dal si nakonec posloužit spolusloužícím nebo přisluhujícím laikem.”(str. 90). - Nejlépe kvůli rovnosti pohlaví ženou v minisukních a větším výstřihem, aby oddemagizoval (laicizoval) kněžství!

…uctivě dojedí a dopijí, co zbylo na paténě a v konvici (str. 95). - Co zbylo na paténě a v konvici? Je to Tělo Páně a jeho Krev, která se přijme anebo chleba a víno, které se ještě sní a vypije? Proč místo kalichu Páně “konvice”?

”…navíc se nové svátky (Srdce Páně, Krista Krále, dokonce Srdce Panny Marie, svátek Růžence apod.) nikdy mezi lidem plně nevžily” (str. 104). - Pokud se někde nové svátky nevžily nebylo to kvůli kněžím jako autor?

“Krásný starý zvyk tzv. rorátů…je neudržitelný a neobnovitelný.” (str.107). - Co se opustilo se nemá obnovit?

“Lze těžko rozhodnout, co zachovat z „poezie Vánoc“…Zvyk jesliček možno tolerovat nanejvýš do svátku Zjevení Páně, s vědomím, že jde o hezkou hračku především pro děti…Zdobit o Vánocích kostel smrčky a jedličkami je nevkus” (str. 107). - Slova člena řádu sv. Františka, který zavedl jesličky!

“Svěcení svící o „Hromnicích“…je zvyk, který dnešní lokální církve jistě opustí” (str. 109). viz výše k str. 25

“O tzv. blažejském požehnání není nutno se šířit. Je typickým příkladem naivně lidového magického obřadu” (str. 109). viz výše k str. 25

“Místní církev začne svůj půst spíše první postní neděli než na Popeleční středu” (str. 111). Méně se postit!

“O květné neděli se konával v naší církvi průvod…Je sporné, zda je možno tento zvyk udržet a obnovit….Také by bylo velmi zlé, kdyby liturgie Květné neděle na nekřesťany jako manifestace nebo dokonce jako demonstrace působila” (str.115). Zeptejme se nekřesťanů jak žít křesťansky!

Str. 117- chybí zmínka o adoraci na Zelený čtvrtek. Proč ostatně adorovat “sousto”. Viz výše”

Str. 126: Přítomní jeden po druhém líbají dřevo kříže nebo nohu Spasitelova obrazu. (Utírat po každém bratru nebo sestře místo políbení, jak se někde u nás děje, je nechutné). - Je zajímavé, že zde se neobjeví hygienické důvody anebo slova o tom, že je to teologicky a společensky přežilé

Str. 127: Odmítnutí improperií (výčitek) z Velkého pátku. - Bůh je láska a láska nic nevyčítá?!

“Modleme se také za ty, kdo neuznávají Boha; Kéž jednají spravedlivě podle svého poznání, aby je Bůh přijal za to, že ho poctivě popírají” (str. 129). - Jak kdo věří, tak se modlí. Jde o přímluvu na Velký pátek. A co slovo Boží: „Proto je nelze omluvit“ (Řím 1,20) na adresu ateistů a agnostiků? Jak se koná poctivé popíraní Boha?

Uzná-li církev za vhodné, může na Velký pátek večeři Páně vynechat (str. 131).

“Pondělí velikonoční je den vhodný k návštěvám. Protože církev po celý rok ráda mezi sebou vítala křesťany jiných denominací a ochotně je zvala k svému stolu Páně, měla by se alespoň v tento den účastnit večeře Páně ve shromáždění sesterské církevní denominace. U nás to bude asi především některý evangelický sbor…A církev lze uznat jako apoštolskou především tím, že přijmu s vírou její pozvání ke stolu Páně.” (str. 144) k tomu i Poznámka (red.) o teologické vratkosti zákazu interkomunia (str. 145). - A co KKC 1400 a UR 22: „Vratkavost“, přestože je to v KKC a II. VK! Buďme zajedno, protože nám věci budou jedno!

Křestní slib s otázkou zříkáš se ducha zla? (str. 146) - Je tento duch zla osobní – ďábel, satan anebo neosobní? Formulace ze současných křestních obřadů! Pavel VI: „Jednou z nejdůležitějších potřeb Církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“

Str. 146: “Nezapomene na 6. červenec, den umučení M. Jana Husa, otce české reformace.” Tato připomínka v rozboru církevního roku ukazuje na „protestantské ladění“ autora. I na záložce lze číst o článcích autora v evangelické „Křesťanské revue“ a Kostnických jiskrách. Je snad Jan Hus katolický světec? Následuje tato rada, která je v evangelickém prostředí velmi přijatelná: „Boží tělo, pozdně středověká dubleta Zeleného čtvrtku, žije se svými slavnými teoforickými průvody, smutné proslulými v době protireformační, jen ve vzpomínkách nejstarších členů obce a je neobnovitelná.“ (str. 149)

Návrh zpěvníku má pouze jednu mariánskou píseň. K úctě svatých str. 24: “Dnes už rovněž naprosto nelze ikony a sochy zdobit nebo dokonce oblékat, rozsvěcovat před nimi lampy nebo svíce.” - Východ pravoslavný a řeckokatolický nám nic neříká…

Str. 43:“…zvláštní pobožnosti budou zapomenuty, protože jsou buď bezobsažné, nebo kuriózní (pobožnosti odpustkové, první pátky, májové a růžencové pobožnosti), nebo nenapravitelně degenerovaly (např. křížová cesta).” - Pobožnosti nedegenerovaly, pouze ubylo zbožnosti. II. VK konstituce O Církvi LG 67: „Posvátný sněm vyhlašuje tuto katolickou nauku uváženě a zároveň vybízí všechny děti Církve, aby velkodušně podporovali úctu k blahoslavené Panně, především liturgickou, a vážili si mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad Církve během staletí doporučoval.

Tyto věci by nemohli být napsány ani vydány při respektu k slovům II. Vatikánského koncilu (a koncilům předešlým): SC 22 § 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup

§ 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie

§ 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat a měnit

Po příkladu sv. Klementa Hoffbauera a sv. Jana Nepomuka Neumanna je na tuto a podobné knihy a doporučení dobré říci: To není katolické! To, že jde o modernismus ukazuje časté pohrdání vírou předků (tradicí).