Mezináboženský dialog má slabé výsledky. Svědčí o tom zpráva z Vatikánu dne 17.3. 2012, která uvádí slova kardinála Jean-Luis Taurana z rozhovoru pro arabskou televizi Al-Džazíru:

„Mám za to, že budoucnost záleží na školách a univerzitách. Je nutné vyučovat na nich religionistiku, jak na Východě tak na Západě. U nás to je obtížnější, protože lidé západu jsou nábožensky negramotní, neznají dokonce ani vlastní víru a kulturu. U vás jsou jiné problémy. Například: měl jsem nedávno v ruce oficiální příručku dějepisu jedné blízkovýchodní země. Ukázalo se, že nás ani jednou nenazývá křesťany, ale výlučně heretiky. Tak tomu být nesmí. Křesťané jsou křesťané, nikoli heretici. Je to věc určité poctivosti. A je to velmi důležité, protože společnost se buduje ve školách, tam se formuje způsob uvažování. Právě tam připravujeme svou budoucnost.“ Toto jsou výsledky mezináboženského dialogu konaného politickým neboli kompromisním způsobem.

Dialog filosofický ze základní teze, že pravda je vždy jen jedna, chápe, že není možné, aby pravé náboženství byl zároveň islám a křesťanství. Na obranu křesťanů lze ocitovat z koránu kapitolu 33 a sůru 34 (33,34): „Věru, těm mužům i ženám, kteří se stali křesťany, kteří věří a jsou poslušni, kteří jsou pravdomluvní, trpěliví a pokorní, kteří dávají almužnu, postí se a neprohřešují se proti čistotě a často na Boha vzpomínají, těm připravil Bůh odpuštění a nesmírnou odměnu.“ Proč má tedy islám křesťany za heretiky? Mohl by se dočkat toho, že mu budou připomenuta tato místa koránu: 3,19: „Jistě náboženství pravé u Boha je islam.“ 3,51: „A když pozoroval Ježíš jejich nevěru, řekl: „Kteří budou mými pomocníky u Boha?“ Odpověděli apoštolové: „My budeme pomocníky božími, uvěřili jsme v Boha a budiž svědkem, že jsme muslimové.“ Z těchto slov se dovídáme, že islám nevznikl v 7. století po Kristu, ale vyznavači islámu byli již apoštolové.

Když II. Vatikánský koncil ve svém „Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostrae aetate“ uvádí v článku 3: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány…“ je velkou otázkou, co pro koho tato úcta znamená. Políbení koránu Janem Pavlem II. se může chápat jako projev úcty k mohamedánům. Může se také chápat jako projev úcty ke všemu, co je v koránu. Mohamedáni pak mohou očekávat, že se po vzoru apoštolů, kteří podle koránu byli vyznavači islámu budou chovat i katolíci. Jiné místo z koránu o apoštolech 5,112: „A když jsem vnukl apoštolům: „Věřte ve mně a mého posla“, odpověděli: „Uvěřili jsme, dosvědč o nás, že jsme muslimové!“ Když Nostrae aetate čl. 4 zmiňuje Abraháma a tvrdí: „všichni křesťané jsou Abrahámovými syny podle víry.“, tak korán se na to dívá jinak v 3,66: „Abraham nebyl žid ani křesťan, nýbrž byl pravověrný, muslim a nebyl modlářem.“

Výklad bible rozděluje křesťany a rozděluje u Starého zákona křesťany a židy a výklad biblických postav rozděluje i mohamedány a katolíky. Katolický křesťan nemůže souhlasit s tím, že apoštolové byli islámci a ne křesťané. Nemůže souhlasit ani s tím, že osoby jako Abrahám, Noe, Mojžíš a jiné jsou islámci. Vyznavačem islámu je v koránu i farao 10,89: „A převedli jsme syny izraelské přes moře; následoval je Farao a jeho vojska se zlým a nepřátelským úmyslem, až když se topil, zvolal: „Věřím, že není Boha, leč Toho v Něhož věří synové izraelští a jsem vyznavačem islámu.“

Pro katolického křesťana platí, že Ježíš Kristus je pravý Bůh, jak to hlásá nicejsko-cařihradské vyznání víry každou neděli a svátek vyznávané při bohoslužbě: „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno.“ Apoštol Jan jasně napsal v I Jan 5,20: „Víme, také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha. My jsem v tom pravém Bohu skrze jeho Syna Ježíše Krista. On je věčný Bůh a věčný Život.“ Bible se v kostele po četbě evangelia políbí na znamení úcty. Stejné gesto pro korán si mohou mohamedáni vysvětlit jako projev souhlasu s obsahem koránu, který popírá božství Ježíše Krista v 43,59: „Vždyť on Ježíš je pouhý člověk, jejž jsme dali synům izraelským.“ Tímto vyznáním o Ježíši Kristu je islám na úrovni bludu kněze Aria anebo Svědků Jehovových. Korán žádá 41,52: „Řekni: „Co myslíte, jestliže korán je od Boha, a vy přece nechcete v něj věřit, kdo je ve větším bludu než ten, jenž se daleko od pravdy staví?“ Nutně a chtě nechtě se objeví otázka: „Je pravda v bibli nebo v koránu?“ Korán v 3,84 oznamuje: „Kdo bude vyznavačem jiného náboženství než islamu, nebude od něho přijato a na onom světě bude mezi zavrženými.“ Korán mluví často o Božím soudu, ale neuznává, že o tom, jak kdo dopadne na Božím soudu rozhodne Ježíš Kristus, o němž je rovněž ve Credu: „Přijde soudit živé a mrtvé.“

Dialog modlitby s nebesy sv. Ludvíka Maria Grignona řeší věci v „Modlitbě o apoštoly posledních časů“ takto: „Zvláštní království Boha Otce trvalo až do potopy a bylo ukončeno potopou vody. Království Ježíše Krista bylo ukončeno potopou Krve. Ale Tvoje království, Duchu Otce a Syna, je nyní na vzestupu a bude ukončeno potopou ohně lásky a spravedlnosti. Kdy už to bude, kdy už přijde ta záplava ohně čisté lásky, kterou zapálíš na celé zemi způsobem tak líbezným a tak prudkým, že se jím zapálí a obrátí všechny národy, i mohamedáni, modláři, a dokonce i židé? Není nikoho, kdo by se skryl před jeho žárem. Ať vzplane.“

Modlitba svatého růžence vyjadřuje pravdy víry o Ježíši Kristu a Panně Marii jinak než korán a je osvědčený prostředek proti všem bludům.