Sv. Faustyna, (+ 1938) je mimořádně spjata s Božím milosrdenství. V Deníčku – Boží milosrdenství v mé duši, popisuje, jak pro sebe využila Boží milosrdenství v č. 718 (další místa s číslem jsou z tohoto “Deníčku”): „Proto, že jsi tak velikou bídou, odkryl jsem ti celé moře svého milosrdenství. Hledám takové duše, jako jsi ty, a toužím po nich, ale je jich málo; tvá veliká důvěra ke mně mne nutí ustavičně ti udílet milosti.“
Pod č. 83 je: „Napiš toto: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, přicházím nejprve jako Král milosrdenství.“ Č. 965: „Sekretářko mého milosrdenství, piš, říkej duším o mém velikém milosrdenství, neboť blízko je strašlivý den, den mé spravedlnosti.“ Č. 1146: „Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti.“
Největším mystikem všech dob byla Panna Maria a sv. Faustyna píše v č. 1711: „Když jsem zůstala s Nejsvětější Pannou o samotě, poučovala mě o vnitřním životě. Říkala mi: - Opravdovou velikostí duše je milovat Boha a pokořovat se v jeho přítomnosti, zcela zapomenout na sebe a nepovažovat se za nic, neboť veliký je Pán, avšak má zalíbení jen v k pokorných.“
Tak jako nestačí pouhé chození do kostela, tak nestačí ani pouhý vstup do kláštera. O tom se píše v č. 1702: „Ke konci křížové cesty, kterou jsem se modlila, si Pán Ježíš začal stěžovat na řeholní a kněžské duše, na nedostatek lásky vyvolených duší. – Dopustím, aby kláštery a kostely byly zničeny. Odpověděla jsem: Ježíši, vždyť tě tolik duší v klášterech chválí. Pán odpověděl: - Ta chvála mé Srdce zraňuje, protože z klášterů je vypuzena láska.“ Č. 1170: „Mnohokrát jsem chtěl tuto kongregaci povýšit, ale pro její pýchu nemohu.“ Č. 1288 obsahuje: „Dnes mi Pán řekl: Má dcero, napiš, že mě velice bolí to, jak řeholní duše přistupují ke svátosti lásky z pouhého zvyku, jako by nerozlišovaly tento pokrm. Nenacházím v jejich srdcích ani víru, ani lásku, k takovým duším jdu s velikou nechutí, lépe by bylo, kdyby mě nepřijímaly.“ Podobně je pod č. 1598: „Viděla jsem jak nerad šel Pán Ježíš ve svatém přijímání k některým duším. A zopakoval mi tato slova: - Do některých srdcí jdu jakoby znovu trpět.“
O utrpení nikoli působeném, ale snášeném je v č. 279: „Dcero má, čím více si zamiluješ utrpení, tím čistší bude tvá láska ke mně.“ Č. 669: „Má dcero, utrpení ti bude znamením, že já jsem s tebou.“
Vděčnosti učí č. 294: „Jednej jako žebrák, který se nebrání, když dostane větší almužnu, ale spíše srdečněji děkuje; stejně ty, když ti udílím větší milosti, neříkej, že jich nejsi hodna.“
Pod č. 764 čteme: „Teď jsem poznala, že satan nejvíce nenávidí milosrdenství…“ A proto také se snaží odvést člověka od dobré svaté zpovědi, zdroje milosrdenství (č. 1602). O satanu se v Deníčku dočteme na dalších 28 místech. Č. 520 popisuje, jak chce satan klamat převlečený za duši v očistci.
Č. 1728: „Napiš: - Jsem trojnásobně svatý a ošklivím si sebemenší hřích.“ V č. 331 je: “Po skončení zpovědi jsem uvažovala, odkud ví zpovědník to, že mi Bůh přikazuje, abych rozjímala o Jonášovi, vždyť jsem mu o tom neříkala. Tu jsem slyšela tato slova: Když mě kněz zastupuje, tak nejedná on, nýbrž já skrze něho, jeho přání jsou mými přáními.“
V č. 404 se sv. Faustyna omlouvá Pánu za málo modlitby a slyší: „Jsem velice spokojen s tím, že jsi nemluvila se mnou, ale že jsi dala duším poznat mou dobrotu a vybízela je k lásce ke mně.“
V č. 429 je: „Připravíš svět na můj poslední příchod.“ Na poslední příchod je připraven ten, kdo žije tak, aby přišel do nebe díky Božímu milosrdenství. Ten, kdo odmítá Boží milost, která je ke spáse nevyhnutelně potřeba si volí cestu do pekla, o němž je v Deníčku pod č. 741 obšírné pojednání: „Dnes mě anděl zavedl do propastí pekla. Je to místo velkých bolestí, jak je strašně rozlehlé. Viděla jsem tam tyto druhy utrpení: první utrpení, které tvoří peklo, je ztráta Boha. Druhé – ustavičné výčitky svědomí. Třetí – tento úděl se nikdy nezmění. Čtvrté utrpení je oheň, který bude duší pronikat, ale nezničí ji, je to strašné utrpení, je to čistě duchovní oheň zapálený Božím hněvem. Páté utrpení – je ustavičná temnota, strašný dusivý pach, i přes temnotu se satani a zavržené duše navzájem vidí a vidí všechno zlo ostatních i své. Šesté utrpení – je neustálá přítomnost satana. Sedmé utrpení – je strašné zoufalství, nenávist k Bohu, zlořečení, proklínání, rouhání. Jsou to muka, která všichni zavržení trpí společně, ale to ještě není konec útrap – jsou muka pro jednotlivé duše, jsou to bolesti smyslů, čím která duše hřešila, tím je trápena strašným a nepopsatelným způsobem. Jsou zde strašné kobky, propasti bolesti, kde se jedno utrpení liší od druhého a kdyby mě nepodpírala Boží všemohoucnost, zemřela bych při pohledu na ta strašná muka. Ať si je hříšník vědom, že jakým smyslem hřeší, takovým bude sužován po celou věčnost. Píšu to z Božího rozkazu, aby se žádná duše nevymlouvala, že peklo není, anebo, že tam nikdo nebyl a neví, jaké to tam je. Já, sestra Faustyna, jsem z Božího rozkazu byla v propastech pekla proto, abych duším říkala a dosvědčovala, že peklo je. Nemohu o tom nyní mluvit, mám od Boha rozkázáno, abych to zanechala napsané. Satani na mě měli velikou zlost, ale z Božího rozkazu mě museli poslouchat. To, co jsem napsala, je slabým stínem věcí, které jsem viděla. Všimla jsem si jednoho: je tam nejvíce duší, které nevěřily, že peklo je. Když jsem přišla k sobě, nemohla jsem se vzpamatovat z úděsu, jak strašně tam duše trpí, proto se ještě horlivěji modlím za obrácení hříšníků, ustavičně na ně svolávám Boží milosrdenství. Můj Ježíši, raději bych do konce světa umírala v největších útrapách, než abych tě urazila sebemenším hříchem.“
Všichni můžeme vědět, že to hlavní je láska a podle tohoto kritéria lásky č. 1828 končí Deníček sv. Faustyny, označené nadpisem článku za mystičku Božího milosrdenství: „Jsem prostě obklopena Bohem. Má duše se rozhořívá jeho láskou. Vím jen to, že miluji a jsem milována. To mi stačí. Usiluji o to, abych byla přes den věrná Duchu Svatému a plnila jeho požadavky. Usiluji o vnitřní ticho, abych slyšela jeho hlas…“