Katolický týdeník z 27.3. 2007 v článku “Za všechny, nebo za mnohé?” napsal: „V papežově předmluvě je řeč o tom, že od vydání listu by se měly překlady držet nového znění „za mnohé“ a do dvou let by mělo dojít k této změně ve všech mešních textech.“ Tento příkaz nebyl naplněn ačkoli „za mnohé“ není nové, ale odpovídá tradici a II. Vatikánský koncil tuto změnu nežádá. V závěru uvedeného článku je: „V důsledku…ke komu se bude do budoucna církev obracet a kdo pro ni budou „ti mnozí“.”

Pokud jde o bohoslužbu, tak tou se Církev obrací jen na své členy, a proto liturgie sv. Jana Zlatoústého odmítá katechumeny před bohoslužbou oběti: „Kdo jste z počtu katechumenů, odejděte! Katechumeni, odejděte! Kdo jste katechumeny, odejděte! Nikdo z katechumenů zde nezůstávej! Věrní, opět a opět v pokoji k Hospodinu modleme se.“ Lidé zpracovaní frázemi o diskriminaci nejsou schopni hájit zdravou zásadu, že mše svatá není pro všechny bez rozdílu.

Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické (ST) III, 79 píše:

Jako utrpení Kristovo prospívá co do postačitelnosti všem na odpuštění viny a dosažení milosti a slávy, ale účinek má pouze v těch, kteří jsou spojeni s utrpením Kristovým vírou a láskou, tak i tato oběť, která je památkou utrpení Páně, má účinek pouze v těch, kteří se spojují s touto svátostí vírou a láskou. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“. Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti.“ O rozdílu v účinku je v ST III,79: „Prospívá tato svátost přijímajícím i na způsob svátosti i na způsob oběti, protože se obětuje za všechny přijímající. Modlí se v mešním kánonu: „Kdokoli z této účasti oltáře přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, buďme naplněni veškerým nebeským požehnáním a milostí“. Jiným, kteří nepřijímají, prospívá na způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu. Modlí se v mešním kánonu: „Vzpomeň, Pane, své služebníky a služebnice, za něž ti podáváme nebo kteří ti podávají tuto oběť chvály, za sebe i za všechny blízké, za vykoupení svých duší a naději na spásu.

Biskup Kupka v knize O mši svaté píše:

Jak řečeno, zjednal Kristus Pán svou smrtí možnost spasení (vykoupení objektivní). Je nyní otázka, kterak a kdy tato možnost u jednotlivých lidí se uskutečňuje (vykoupení subjektivní).

O vykoupení objektivním a subjektivním píše Pius XII. v Mediator Dei v článcích 75-78:

75. Apoštol národů pak, prohlašuje přehojnou plnost a dokonalost oběti kříže, praví, že Kristus jednou obětí zdokonalil navždy ty, kteří se posvěcují (Srv. Žid. 10,14). Zásluhy této oběti, poněvadž jsou nekonečné a nesmírné, nemají hranic: zasahují veškeré lidstvo všech časů a všech míst, poněvadž je zde knězem a obětním darem Bohočlověk, protože jeho oběť a také jeho poslušnost vůle věčného Otce byla naprosto dokonalá a protože on sám chtěl umřít jako Hlava lidského pokolení. „Viz jak se projednává naše vykoupení: Kristus visí na dřevě: viz za jakou cenu kupuje: …krev prolil, za svou krev koupil, koupil za krev nevinného Beránka, koupil za krev jediného Syna Božího. Kupcem je Kristus; majetkem je celý svět.“ (Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 147, n.16).

76. Toto vykoupení však nedosahuje ihned svého plného účinku; je nutné, aby Kristus, když vykoupil svět nejdražší cenou sebe samého, se ujal skutečného a plného vlastnictví lidských duší. Proto, aby bylo pro každého jednotlivce a pro všechna pokolení až do konce věků dokonáno vykoupení a spasení a aby bylo Bohu milé, je naprosto nutné, aby se každý dostal do živého spojení s obětí kříže a tak, aby mu byly přivlastňovány zásluhy, které z ní plynou. Lze říci, že Kristus zřídil na kalvárii očistnou a spásonosnou nádrž, kterou naplnil svou prolitou krví: neponoří-li se však lidé do jejich vln a tam se ze skvrn svých hříchů neočistí, pak zajisté nemohou být očištěni a spaseni.

77. Aby se tedy krví Beránkovou očistili jednotliví hříšníci, je nutná spolupráce věřících. Třebaže Kristus, povšechně řečeno, usmířil s Otcem celé lidské pokolení svou krvavou smrtí, přece chtěl, aby všichni přistupovali a byli přiváděni k jeho kříži a to především skrze svátosti a eucharistickou oběť, a tak aby dosáhli spásonosných plodů, které on získal na kříži. Touto činnou a osobní účastí se jednak údy denně více připodobňují své božské Hlavě, jednak také spása prýštící z Hlavy se vlévá do údů, takže každý z nás může opakovat slova svatého Pavla: „S Kristem jsem ukřižován; žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus“. (Gal. 2,19-20). Jak jsme již při jiné příležitosti stručně a případně řekli, Ježíš Kristus, „umíraje na kříži daroval své Církvi nesmírný poklad vykoupení, aniž ona k němu nějak přispěla; když se však jedná o rozdělování tohoto pokladu, nejen že se sdílí se svou neposkvrněnou Snoubenkou o tuto posvátnou činnost, nýbrž chce, aby vyrůstala jaksi i z jeho přispění“. (Encyklika Mystici Corporis, 29.6.1943).

78. Vznešená oběť oltářní je výtečným nástrojem, kterým se rozdělují věřícím zásluhy plynoucí s kříže božského Vykupitele; „kdykoliv se slaví památka této oběti, koná se dílo našeho vykoupení“ (Římský misál, sekreta 9. neděle po Sv. Duchu). Mešní oběť nejen že nezmenšuje důstojnost krvavé oběti, nýbrž spíše, jak říká Tridentský sněm (Srv. sezení 22, hl. 2 a kánon 4), zdůrazňuje její nutnost. Zatím co se každodenně obětuje, napomíná nás, že není jiné spásy, leda v kříži Pána našeho Ježíše Krista; (Srv. Gal. 6,14), že však Bůh sám chce pokračování této oběti „od východu slunce až na západ“ (Mal. 1,11), aby nebyl nikdy přerušen hymnus chvály a díků, který lidé dluží Tvůrci proto, poněvadž potřebují jeho neustálé pomoci a potřebují krev božského Vykupitele k smytí hříchů, které urážejí jeho spravedlnost.“

Lidé mají svobodnou vůli a být přesvědčen, že všichni lidé svojí vůli chtějí plnit Boží vůli a získat pro sebe spásu a nebe považuji za blud, který je základem neochoty užívat „za mnohé“, „pro multis“. Za slovy „za všechny“ je pak ukryto mínění o nutně prázdném peklo. Snaž se být mezi mnohými co dojdou spásy a pros často podle modlitby z kancionálu po křížové cestě: „Pane Ježíši, nedopouštěj, aby Tvá nejdražší krev byla pro mne vylita nadarmo a Tvé svaté umučení pro mou duši zmařeno.“ Ten, kdo nesprávně rozšiřuje cestu spásy si má připomenout z evangelia sv. Matouše 24,5: „Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‘Já jsem Mesiáš’ a mnohé svedou.“ Záměnou mohých za všechny pak máme: „Všich lidé…všechny svedou.“