V knize „Ve šlépějích Neposkvrněné“ P. Konrád M. Kubeš T.J. spojuje s mariánskou úctou požadavek mariánského života. V úvodu čteme, že ji: „Z modliteb, chvalozpěvů a rozjímání svatých Otců a různých liturgií sestavil.“ Věci nejsou ponechány náhodě a v obsahu najdeme: „Den věřícího křesťana“, „Týden věřícího křesťana“, „Měsíc věřícího křesťana“, „Rok věřícího křesťana“.

Autor píše: „Cíl dokonalosti je totiž spojení s Bohem a připodobnění k němu. K dosažení toho nestačí pouze modlitba a přijímání sv. svátostí: nutno odstranit překážky, jež se stavějí tomuto spojení v cestu, a to je především nezřízená sebeláska, dědičná epidemie, všeobecný mor, na nějž hyne jak svět Kristu odcizený, tak mnohé slibné zárodky svatosti a ctnosti v duši toužící po vyšším vzletu. Sebeláska je kořen všeho zla, z ní pochází pýcha a smyslnost, z těch dvou všechny ostatní neřesti, náruživosti, hříchy, od nejtěžších zločinů pekla až k nepatrným nedokonalostem vyvolených. Sebeláska je největší, ne-li jediná překážka dokonalosti. Odstraň ze světa sebelásku, a máš na zemi ráj; odstraň ji z Církve a srdcí věřících, a máš samé světce. Sebeláska, toť první neřest, která se probudí v dítěti, poslední, s níž zápolí světec a kterou si bere do hrobu stařec. Kdo hledá sebe najde sám sebe, ale k vlastní škodě (T. Kempenský); jako oheň a voda si odporují, tak láska Boží a láska světa spolu nepřátelí (týž).

Sebelásce musíš vyhlásit boj, boj na život a na smrt. Někdy je snazší podstoupit mučednickou smrt než přemoci sebelásku. Sv. Hippolyt se vzepřel proti papeži, dal se zvolit za papeže, a kdo ví, jak by to bylo s ním skončilo, kdyby nebylo vypuklo pronásledování, kde krví smyl své pochybení. Totéž platí o sv. mučedníku sv. Cypriánu, jenž se nechtěl podrobit věroučnému rozhodnutí papežovu a byl v nebezpečí stát se bludařem. V diecézi téhož světce se zase stalo toto: mnozí věřící krutě mučeni za Deciova pronásledování, pak ale propuštěni, byli plni pýchy, že pro jméno Kristovo trpěli a nechtěli poslouchat biskupa – mužové, kteří měli k mučednické koruně jediný krok! Křižáci jsou dokladem, že je snazší za víru bojovat a umírat, než podle ní žít…

Zbožnosti naší doby se vytýká povrchnost a mělkost, a právem. Nedostává se jí hloubky a opravdovosti, lpí někdy na osobě nebo na věcech zevnějších, není opravdové práce o získání trvalých a solidních ctností – vše proto, že schází sebezápor. „Rádi se postí, když nemají hlad“ (Efrém). Sebezápor s modlitbou jsou dvě křídla, kterými se duše vznáší k Tvůrci. Slova sebezápor se naše moderní, zhýčkaná, změkčilá, rozmařilá doba děsí víc než slova smrt. Ty však se ho neboj, láska ke Kristu a Marii ti jej učiní snadným a hravým. Nic není těžké tomu, kdo miluje, styď se být změkčilým údem pod hlavou korunovanou trním (Bernard).

Už pohané přišli k poznání, že největší vítězství je zvítězit nad sebou, a tento boj je nezbytný, nechceš-li v mravním ohledu shnít. Protože je sebezápor z moderní společnosti vykázán, ujala se žezla nečistota, proto je dnes tak řídký pravý charakter, proto tak málo mravní síly, jaké např. obdivujeme v andělském Aloisovi. Naše doba nezná čtyř požadavků nezbytných k mravní vyspělosti a síle: obětovat, snášet, přemáhat, trpět. Její heslo zní: „My chceme užívat.“ Nechtějí vědět o odříkání, podrobení vlastní vůle, nevědí, co znamená něco si dobrovolně odepřít. I do duchovního života vniká tento moderní shnilý duch (Alb. Weiss).

Jak si někteří lidé představují ideál státu na zemi líčí sv. Augustin: „Lid bude tleskat nikoli těm, kteří pečují o jeho prospěch, nýbrž těm, kteří mu opatří rozkoše. Ať se mu nepřikazuje, co je mu protivné, ať se mu nezakazují vášně nečisté. Ať se mu vystavějí domy, kde by se pilo, hrálo, hřešilo ve dne v noci…, nikdo ať není volán před soudce, leč kdo by jim byl nepohodlný, jinak ať si každý dělá se všemi svými věcmi svými nebo i cizími, bude-li bližní srozuměn (především s tělem), cokoli by chtěl. Ten budiž prohlášen nepřítelem veřejného blaha, komu by se toto štěstí nezamlouvalo. Bohy ať si každý (vyrobí a) ctí, jaké chce, jen když se postarají, aby tomu štěstí nic nehrozilo ani zevně ani uvnitř…“

Sebezápor neznamená přirozenost zničit, nýbrž ořezávat a „pilovat“, co se do ní zažralo jako rez. Přemáhání sebe a obět není cíl, nýbrž prostředek k cíli: vyplenit z duše vše, co znemožňuje její spojení s Nejsvětějším. Moderní nemoci (nervosa, hysterie atd.) jsou namnoze následkem nedostatku sebezáporu (Weiss). Jeden z největší bludů moderní doby je nauka, že člověk je od přirozenosti dobrý a jeho pudy oprávněné, netřeba prý nic jiného, leč je pěstit a není prý hříchem jim hovět. Kdo měl na výchově jediné dítko aneb komu šlo opravdově o to, aby se sám stal šlechetným člověkem, ví nejlépe, jak bludný je to názor.“

Kniha končí takto: „Andělským činíš toho, kdo miluje, čistým toho, jenž hříchů nesčetných lituje, a proto buď zdráva, Paní má, Matko má, srdce mé a duše má, nejčistší Maria!“

Kniha „Ve šlépějích Neposkvrněné“ vyšla v roce 1935 a naplňuje tato tradiční slova užitá II. Vatikánským koncilem o úctě mariánské z konstituce o Církvi (LG 67): „Věřící ať nezapomínají, že pravá úcta nespočívá ani v neplodném a přechodném citu, ani v nějaké nepodložené důvěřivosti, nýbrž vychází z pravé víry, která nás přivádí k uznání vznešenosti Bohorodičky a povzbuzuje k synovské lásce k naší Matce a k následování jejích ctností.“