Významná otázka je: „Jakou mši svatou sloužil sv. Petr a sv. Pavel?“ Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Psát dějiny římské liturgie je velmi nesnadné, poněvadž určitých a hodnověrných zpráv se nám o ní dostává teprve v pátém století.“

Dále píše: „Podstatné části liturgie z dob sv. apoštolů a sv. Otců apoštolských shledáváme též v jednotlivých církvích až do reformy ve 4. století, jak zřejmě vysvítá ze spisů sv. Otců, jak západních tak východních, a z nejstarších liturgií.“ Velkou pozornost věnuje biskup Kupka úpravám papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, že se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Biskup Kupka píše, že u liturgie sv. Řehoře Velikého je shoda s liturgií sv. Petra a apoštolů a že se od té doby ve větších věcech nezměnila. Jde o mši sv. v latině, čelem k východu a podáváním svatého přijímání vkleče a do úst podle misálu sv. Pia V. Biskup Kupka zemřel v roce 1941, neužíval biskupský znak a jsou svědectví, že řídí diecézi od svatostánku. V roce 1935 měla pod jeho vedením brněnská diecéze 170 bohoslovců, více než dvojnásobek současného počtu pro celou republiku.

Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že změny misálu Pavla VI. (vyšel v roce 1970) povedou k rozchodu s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu (NOM) s datem slavnosti Božího Těla, 5. června 1969. Závěrečná VIII. kapitola má nadpis: „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ a píše se v ní: „Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“

V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin.

Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.“

Tento hlas reprezentuje nesouhlas, že misál Pavla VI. je obnovenou liturgií a odpovídá II. Vatikánskému koncilu a zvláště konstituci o liturgii (SC). V článku SC 4 je věrnost tradici deklarována: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, je místo podporování potírána - a to i ve jménu II. Vatikánského koncilu - je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie? Za koncil nebo ducha koncilu jako zaklínadlo se schovává mnohá špatnost od úpravy kostelů pro NOM, jeho sloužení i praktikovaný život.

Apoštol Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval“ a to je to výzva Písma svatého, Božího slova, abychom u bohoslužby a v životě zachovali stejnou neboli tradiční víru jako předchozí generace věřících a bojovali dobrý boj.