Barvy jako smluvené znamení jsou užívány v dopravě. Politické strany mívají své charakteristické barvy a měnit strany a tím barvu bývá projev malé morální pevnosti. I v běžném životě se užívá: přiznej barvu. Jsou i barvy liturgické.

Římský misálek (Schaller) pro tradiční liturgii (podle misálu Pia V z roku 1570) píše o adventu: „Naše duše přijímá všechny svoje pojmy z viditelného světa, proto se Církev snaží působiti na všechny naše tělesné smysly svými hluboce významnými a krásnými obřady, aby podporovaly ušlechtilými dojmy let duše. V adventě užívá liturgické barvy fialové, která svou vážností i teplem má nám připomínati potřebu pokání a zároveň naději na odpuštění.“

O době vánoční: „Barva kostelních rouch jest v tuto dobu většinou bílá, aby nám její jasnost ukazovala radost z příchodu tak touženého Vykupitele, čistotu panenské Matky a neposkvrněnost věřících duší, které se kolem jeslí tísní.“

O době svatopostní: „Církev se snaží vším možným způsobem dovésti nás k pokání. Nepředzpěvuje nám radostné Aleluja; místo něho zpívá vážný nápěv Tractus. Ani Sláva na výsostech Bohu se nedotkne našeho sluchu. Varhany zmlknou, z oltářů zmizí relikvie i květiny a kněz se obléká ve fialová roucha. Tím způsobem nás chce Církev soustřediti k oplakávání našich hříchů a ukázati, jak vzpomínka na ně nás má přiměti k pokání a k trpělivému nesení denního kříže.“

O době velikonoční: „Liturgická barva této doby je bílá; připomíná světlou slávu Vzkříšeného a naši budoucí.“

Jedna ze pozorovatelných změn v liturgii po II. Vatikánském koncilu je změna barev, ačkoli hlavní směrnice pro NOM (nová mše) je pod č. 308 všeobecných směrnic: „Barvy posvátných rouch ať jsou zachovány podle tradičního způsobu použití.“ Na květnou neděli je fialová barva změněna na červenou. Na Velký pátek je změna z barvy černé na červenou. Na Nejsvětější Trojici je změna z bílé, která „má vyjádřit nekonečnou Svatost a Jasnost Nejvsvětější Trojice”(Schaller) na zelenou.

Změny barev souvisí s řadou zrušených oktávů. Tradiční neděle oktávu Božího Těla a též Nejsvětějšího Srdce Ježíšova má barvu bílou, a tak o tři týdny později než v NOM je v neděli barva zelená. Co se zelená v přírodě je přirozeně nadějné a podobně je zelená v liturgii barvou naděje a nejvíce užívanou. Bílá barva se užívá také u svátků svatých. U svátku Ducha Svatého a mučedníků červená. Řeckokatolická liturgie užívá červenou barvu jako barvu postní. Ve starokřesťanské době se užívala hlavně barva bílá. Na 3. neděli adventní a 4. neděli postní je možnost užívat barvu růžovou. Schallerův misálek píše k čtvrté postní neděli: „Dnes nás Církev svatá vyrušuje na okamžik ze smutku nad našimi hříchy, aby nám ukázala, že cílem a odměnou vší kajícnosti jest radost v Bohu. Proto se obléká kněz podle možnosti v růžové roucho a také zvuk varhan snaží se v nás vzbudit radostnou naději.“ NOM o svátcích Panny Marie užívá i barvu modrou, kterou anglikáni užívají v době adventní a umožňuje barvu zlatou a to i jako náhradu za jiné barvy.

Pius XII. napsal v encyklice Humani generis čl. 20: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria.“ V encyklice Mediator Dei Pia XII. v článku 61 učí: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva…“

Kromě rozporu s encyklikou je praktické vyloučení černé barvy v rozporu s konstitucí o liturgii II. Vatikánského koncilu čl. 81: „Pohřební obřad ať vyjadřuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“ Černou barvu zmiňuje katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 v části o mešních obřadech: „Když je mše svatá v barvě černé (za zemřelé), říká místo toho: „Ať odpočívají v pokoji.“ V tradiční liturgii je i 2. listopad se vzpomínkou na věrné zemřelé v barvě černé.

Biskup Andreas Laun v Kirche heute ¹²⁄₂₀₀₅ píše: „Kdo nařídil zrušit jednu z liturgických barev? Z většiny sakristií zmizela bohoslužebná roucha černé barvy. Když se na ně zeptám, řekne mi kostelník, že by pro ně musel jít na půdu, nebo že je nemůže najít. V ideologickém zdůvodnění se uvádí, že je to z ohledu na pocity pozůstalých, kterým prý nechceme stavět před oči „ponurou černou barvu“. Pozůstalí se však sami na znamení smutku oblékají do oděvu černé, nikoliv fialové barvy.“

Jako se neužívá černé barvy, tak se zavrhují i ponurá černá témata jako peklo, ďábel a hřích atd. Přineslo toto zavrhování zjasňování duší? Pokud světlo víry nahradí temno nevěry projeví se to v Církvi a ve světě.

V obřadu křtu při tradiční liturgii v první části užívá kněz štolu fialové barvy jako znamení kající přípravy a tím i pokání před křtem a po křtu. Tradiční liturgie má fialovou barvu pro dobu předpostní trvající tři neděle. NOM nezná dobu předpostní a místo toho má neděle „mezidobí“ s barvou zelenou. Fialovou barvu mají tradiční mše sv. před velkými svátky Panny Marie, např. Nanebevzetí, apoštolů, např. sv. Petra a Pavla nebo svatých, např. sv. Vavřince. Fialovou barvu má tradiční svěcení svící na Bílou sobotu a hromniček. Sv. Petr v prvním listu 1,8 píše: „budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ Užití liturgických barev má dosažení cíle napomáhat.