Kritizování je v dnešní době velice rozšířené. Je to špatné? Je to dobré? Nejprve si ujasněme, co je to kritizování. Kritizování je správné posouzení s pronesením úsudku, zvláště s vyřčením nedostatků a chyb.

Ve vyznání víry je o Duchu Svatém, že mluvil ústy proroků. Skrze proroky máme příkladnou kritiku. U proroka Izaiáše v první kapitole (1,12-17) je tato kritika: „Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro.“ Prorok Izaiáš kritizuje ty, kdo chodí do kostela. Nestačí mu, že by někdo na otázku: „Chodíš do kostela?“ odpověděl kladně. I nám toto může prospět k podobné kritičnosti. Tak se nestane, že budeme spokojeni, když dostaneme kladnou odpověď na otázku, zda někdo chodí do kostela a je to vlažný křesťan, pouhý turista, návštěvník koncertů anebo dokonce ten, kdo kostely vykrádá…

Kritika, kterou lze označit za konstruktivní je ta, kterou dělá člověk po pečlivém a pravdivém zhodnocení a svojí výtkou chce napravit, co je špatné a nesprávné. Při odmítání kritičnosti se člověk stává naivním a nekriticky přejímá i to, co nemá. Při přemíře kritičnosti je s ním těžké vydržet, protože se chová jako pes, co chce všechny pokousat, i kdyby to byl majitel s něčím dobrým.

Dobrou novozákonní kritiku si můžeme přičíst v 23. kapitole Matoušova evangelia. Jde o přímé vyslovení kritiky Ježíše Krista zákoníkům a farizeům. Jsou nazvání pokrytci a je řečeno, co konají špatně: opomíjejí to, co je nejdůležitější a řadu věcí předstírají. Je jim vytýkáno, že to, co hlásají nežijí. To, co není zpochybňováno je jejich autorita, právo hlásat víru. Tato kritika z Nového zákona je podobná kritice proroků.

Jako příklad vzájemné kritiky s otázku: „Kdo má pravdu?“, můžeme uvést krále Achaba, který obviňuje proroka Eliáše (I Král 18,17): „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“ Eliáš tuto kritiku odmítá (I Král 18,18) a odpovídá Achabovi: „Do zkázy Izraele neuvádím já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly.“

Ježíš Kristus slyší nespravedlivou a velmi tvrdou kritiku a je označován jako blázen, podvodník, a dokonce jako posedlý ďáblem (Mk 3. kap.). Některé kritiky vyvrací a někdy mlčí. Nespravedlivou, se zlým úmyslem vedenou kritiku můžeme nazvat destruktivní.

Sv. Lev II. konal kritiku svého předchůdce Honoria tím, že schválil odsuzující výrok III. konstantinopolského koncilu z roku 681: “On neuhasil oheň bludu hned v počátcích, ale naopak jej rozdmýchal svou netečností.”

Na divadelním jevišti dokáže reflektor některé věci nasvítit, a pak se z jeviště vidí jen malá část a ostatní je ve tmě. Podobně je tomu v životě: Pro smrt Jana Husa je někdo velmi kritický ke katolické Církvi, ačkoli jde o smrt jedince od nás staletími vzdálenou, ale zabíjení dětí potraty v přítomné době s milióny obětí zůstává bez kritiky ve tmě mlčení a neochoty si alespoň rozsvítit pozorováním průběhu potratu.

Lze-li na křesťanech něco kritizovat na rozdíl od Ježíše Krista oprávněně, lze je kritizovat podobně jako Ježíše Krista i neoprávněně. Lidé, co o katolické víře málo vědí z bible, katechismus a dějin nejsou pro dobrou kritiku vybaveni. Témata, na nichž si můžeme kritičnost ověřovat jsou tato: náboženská lhostejnost, potraty, rozvody, drogy, homosexualita, prostituce, chování mládeže.

Kritika se nemusí dít jen slovy. Ralph M. Wiltgen byl v době II. Vatikánského koncilu ředitelem nezávislé a vícejazyčné koncilní zpravodajské služby ve 108 zemích. Pravdivé informace využil k napsání knihy „Rýn se vlévá do Tibery“. Název knihy vysvětluje, jak země kolem Rýna koncil zásadně ovlivnily. Konstituce Lumen gentium II. VK má na konci dodatek „Předběžná vysvětlující poznámka“ a to je i název jedné kapitoly „Rýn se vlévá do Tibery.“ V ní se píše: „Mezitím třicet pět kardinálů a generálních představených pěti velkých řeholních řádů napsalo papeži a varovalo, že text o kolegialitě sice budí zdání, že představuje umírněný liberální výklad, avšak ve skutečnosti je dvojsmyslný a může být po skončení koncilu interpretován z extrémně liberálního hlediska. Papeži se tomu nechtělo věřit…Potom se jeden z extrémních liberálů dopustil chyby, že písemnou formou upozorňoval na některé z těchto dvojsmyslných pasáží a naznačoval, jak se budou po koncilu interpretovat. Tento text padl do rukou výše zmíněné skupiny kardinálů a generálních představených, jejichž zástupce je přinesl papeži. Papež Pavel konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal.“

Papeži je dáván titul „Svatý Otec“. Co si myslet o rodině, jejíž otec pláče? Panna Maria je Matka a pláče již v roce 1846 v La Salettě a v Syrakusách 1953 a blízko Říma v Civitavecchia v roce 1995 i slzy krvavé. Pláč a kritická slova uznaných zjevení Panny Marie (kromě La Saletty Lurdy a Fatima) ukazují na opak toho, co má být: chybí kritičnost k bludu a hříchu a je plno kritičnosti vůči pokání a obrácení!

Papež Pavel VI. plakal nad tím, jak má být chápána a zneužita kolegialita a přesto kolegialitu někdo nekriticky opěvuje. Kolegialita v nebezpečném a špatném pojetí znamená, že co rozhodne většina neboli je demokratické musí být závazné i kdyby to nebyla pravda. To se stalo po koncilu, když po vydání encykliky Humanae vitae (HV) biskupské konference v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Kanadě daly věřícím možnost zastávat jiný názor, než je v encyklice HV.

Na této vlně reptání proti HV pluje Marek (Orko) Vácha v článku „Jak přirozené je přirozené plánování rodičovství?“ v časopise Getsemany ³⁄₂₀₀₅. V článku je citace HV čl. 16: „Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředky přímo namířené proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné.“ Autor článku argumentuje evolucí a dodává své zpochybnění: „Skutečně není církev v rozporu sama se sebou?“

Smutná kolegialita nastala při zavádění podávání na ruku. Naši biskupové rozhodli o podání žádosti o dovolení podávat eucharistii na ruku tajnou volbou na červencovém zasedání v roce 1997. Tímto rozhodnutím se stali kolegiálními vůči biskupům ze Západu, kde již v té době nechyběla řada osob, jako kardinál Meisner, co litovali, že se podávání na ruku zavedlo. Nepříjemné dohady vznikají z faktu, že obsah žádosti do Říma z ČR není dostupný a otázka na plody podávání svátosti oltářní na ruku není vítána. Nepodávání na ruku je hodnoceno hůře než opuštění kněžské služby, pro něž je určitá míra pochopení: nesmíme nikoho odsuzovat.

Nekolegiálně se zachoval apoštol Jan vůči všem ostatním apoštolům, když s Pannou Marií vytrval pod křížem Kristovým. Po Nicejském koncilu většina biskupů kolegiálně pod tlakem císaře zastávala odsouzený ariánismus. Nekolegiálně se zachovali sv. Hilárius na Západě a sv. Atanáš na Východě a nekompromisně obhajovali pravověrnost. Nekolegiálně se zachoval sv. Jan Fisher. Delegaci biskupů, kteří jej přišli (jak sami kolegiálně učinili) přemlouvat k odmítnutí hlavy Církve v papeži a uznání krále jako hlavy Církve řekl: „Pevnost se dočkala zrady od těch, kteří ji měli hájit.“ Proti nacismu nebo komunismu odvážně vystoupili obvykle biskupové nikoli pro oporu v kolegialitě, ale pro osobní statečnost.

Předmětem kritiky se může stát i Bůh. Toto zaznívá v podrážděné otázce: „Proč to Bůh dopouští?“ Trpitel Job ve Starém zákoně nakonec uznává nevhodnost kritiky Božího majestátu po otázce: „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo obvinil Boha ať odpovídá“ a Job odpovídá: „…jsem tak bezvýznamný! „Kladu si na ústa ruku“ (Job 40,2-4). Tento pokorný postoj Joba chyběl většině Izraelitů, a proto nedošli do cíle zaslíbené země a rozebírá jej apoštol Pavel na začátku 10. kapitoly prvního listu Korinťanům k poučení, abychom nedopadli stejně.

Žalm 37 varuje před kritikou zla vedoucí k nekonání dobra: „Nehněvej se na ty, kdo konají zlo, nezáviď těm, kdo páchají nepravost. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou. Doufej v Hospodina a čiň dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“