Apologetou neboli obhájcem a obráncem křesťanské víry má být každá pokřtěná osoba. První list Petrův, 3,15-16, píše: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.“

V užším smyslu je apologeta spisovatel, zvláště v počátcích křesťanství. Svatý Justin je autorem první apologie pro císaře Antonia Pia okolem roku 150 po Kristu. Tehdy museli křesťané vyvracet obvinění z ateismu a sv. Justin píše: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti…Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla. My nevěříme méně v Boha než oni. Naopak více, poněvadž očekáváme, že naše mrtvé a do země uložené tělo bude vzkříšeno. My tvrdíme, že Bohu není nic nemožného.“ Ve stejné Apologii I. píše o mši sv. a svátostech: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“

Kolem roku 250 po K. Origenes reaguje na Celsovo odmítnutí křesťanství spisem Contra Celsum: „Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru (Fil 2,15)“. Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Dále se ptá: „Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač možná tomu bude opačně a někdy je tomu opravdu tak?“

Obvinění vůči křesťanům zůstávají, ale někdy se mění, a tak moderní nevěra a ateismus obviňuje křesťany z nevědeckého světového názoru. Dá se začít od slov sv. Justina: „Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla a jiné vědce a učence, kteří v Boha věřili a neříkejte, že máme nevědecké názory. A pokud víru v Boha nemůžete vědecky vyvrátit, tak nehlásejte, že víra v Boha je tmářství.“

Je určitě správné usilovat o to, aby se mohlo jako u Origena argumentovat tím, že nejhorší členové Církve jsou lepší než v lidské společnosti, a tak brát vítr z plachet těm, kdo útočí nikoli na učení, ale na život křesťanů. Platí slova sv. Ignáce z Antiochie, mučedníka z roku 107, který napsal v listu Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Malé zavrhování špatného chování je jedna z příčin morálních defektů jako jsou např. „pedofilní skandály“. Jestliže jde většinově o praktikování homosexuality, tak proč se to odsuzuje jako zločin a zároveň propaguje ve společnosti? Proč nejsou stejná měřítka pro všechny bez rozdílu? Svými delikty plní statistiky křesťané menšinově a nikoli většinově, a tak ať je to předkládáno. Pokud média informují o tom, kdo utýral psa a mlčí ke smrti tisíců křesťanů ročně v dnešním světě anebo smrti milionů dětí při umělém potratu, tak je vytvářen falešný informační obraz o proviněních. Škola se obhajuje ačkoli jsou i špatní učitelé a žáci. Doprava se hájí, i když se stávají nehody. I přes špatný život křesťanů se dá obhajovat nauka, která není vina neznalostí toho, kdo ji nezná ani špatností toho, kdo se podle ní nechce chovat. A není pravdou, že není nikdo, kdo se podle správné křesťanské nauky snaží žít.

Životopis sv. Cyrila věrozvěsta nám jej ukazuje jako apologetu: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“ Sv. Cyril: “Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“

Za apologii křesťanství lze považovat rovněž umění skrze chrámy s uměním stavitelským, sochařským a malířským.

Křesťanství obhajují nejlépe životem světci. Především zakladatel křesťanství Ježíš Kristus a pak ti, kdo jej nejlépe následovali a to je Panna Maria a svatí. Svatí kvůli Jidášovi a jemu podobným neopouštějí Církev a nemusí mít obavy ze závěru slov sv. Justina z jeho Apologie: „Věříme, že před Bohem nezůstane utajen žádný špatný skutek a že každý spěje k věčnému trestu či ke spáse podle toho, co si zaslouží za své skutky.“